Když se v posledních letech hovoří o energetické transformaci, obvykle se klade důraz na solární a větrné elektrárny či na snižování emisí CO2. Politici se předhánějí v prohlášeních o „zelené budoucnosti“. Přitom i výroba a likvidace solárních panelů má svou negativní ekologickou stopu, např. v podobě energeticky náročného zpracování křemíku, hliníku, mědi a skla či používání toxických látek při výrobě některých z nich. Byť jde v dnešní době o dopady výrazně menší než u využívání fosilních paliv, zapomínat bychom na ně neměli.
Největší slabinou obnovitelných zdrojů je pak jejich nestabilita. Když nefouká vítr a nesvítí slunce, musí dodat elektřinu někdo jiný, často velmi rychle. Řešením jsou baterie, ale lithiové akumulátory jsou drahé, mají omezenou životnost a jejich výroba zatěžuje životní prostředí poměrně velkou měrou. Těžba lithia a kobaltu devastuje krajinu v Chile, v Kongu i v Austrálii, výroba akumulátorových článků je energeticky náročná a probíhá převážně v Číně, s využitím uhelné elektřiny. Recyklace je stále v plenkách. A my to nazýváme ekologií.
V České republice přitom vznikají technologie, které by mohly přinést i významné zlepšení a bez růstu závislosti Číně a na devastující těžbě.
V České republice se např. vyvíjí pilotní projekt akumulační jednotky o výkonu 4 MW na bázi roztavených solí. Princip je elegantní: přebytečná elektřina se použije k zahřátí solné směsi na vysokou teplotu, teplo se skladuje a při potřebě se přemění zpět na elektřinu. Systém je jednoduchý, využívá běžné materiály, má dlouhou životnost a není závislý na dovozech z Číny. Přestože roztavené soli nejsou na první pohled tak atraktivní jako třeba Tesla Powerwall, fungují lépe, déle a udržitelněji. To je problém současné energetiky: marketing vyhrává nad inženýrstvím.
Další u nás celkem přehlíženou technologií je plazmatické a pyrolytické zplyňování odpadu. Přitom umožňuje přeměnit odpad na energii efektivněji než klasické spalovny, s nižšími emisemi a menším zbytkovým materiálem. Odpad zde přestává být velkým problémem a stává se energetickým zdrojem.
A pak jsou tu malé modulární reaktory — SMR. Připomeňme, že ČEZ plánuje s britskou společností Rolls-Royce výstavbu až 3 GW kapacity. První reaktor by měl být spuštěn už v polovině 30. let v Temelíně, další na brownfieldu po uhelné elektrárně v Tušimicích. SMR jsou menší, bezpečnější, rychleji se staví, a pokud se povede realizovat projekty ve větším počtu, měly by být i podstatně levnější než velké jaderné elektrárny. Navíc je lze budovat na místech s existující infrastrukturou.
Perfektním příkladem jsou Tušimice. Místo devastace uhelného regionu po odstavení elektrárny tam vznikne moderní jaderný zdroj. Pracovní místa zůstanou, infrastruktura se využije, krajina se nemusí měnit. To zní jako rozumná transformace, ne?
Česká republika má také ambice v oblasti vodíku. Třeba ČEZ investuje do výzkumu výroby a skladování vodíku a vzniká i řada pilotních projektů v dopravě. Vodík může být mostem mezi stabilní jadernou základnou a flexibilitou, kterou vyžaduje moderní energetická síť.
Česká republika má šanci vrátit se v energetice mezi technologické lídry. Máme know- -how, tradici, kvalitní inženýry a projekty, které mohou inspirovat Evropu. Ale musíme o nich mluvit. Musíme je podporovat. A především — musíme přestat věřit, že jediná cesta k čisté energii vede přes solární panely, baterie a až bezhlavou eliminaci CO2. Jistě, i tyto kroky mají svůj smysl, ale neměly by se podnikat bezhlavě a prosazovat jako jediná cesta.
