Bezdrátový přenos energie. Technicky i ekonomicky lákavá myšlenka, která (přes maximální aktuálnost a potřebnost) není produktem vědeckotechnického vývoje na prahu 21. století. U její kolébky stáli už objevitelé základních principů výroby, distribuce a užití elektřiny a magnetismu André-Marie Ampére a Michael Faraday. Nemálo času věnoval jejímu rozpracování rovněž T. A. Edison. Všechny jejich pokusy však narážely na společnou zeď: náročné konstrukce, drahé materiály, vysoké pořizovací a provozní náklady, malá spolehlivost fungování prvních bezdrátově napájených zařízení. Neuspěl ani Nikola Tesla, jenž vsadil při experimentech s bezdrátovým přenosem energie na elektrostatickou indukci a indukční cívky. Přenést v laboratorních podmínkách malý energetický potenciál se podařilo hrstce nejzdatnějších. Bylo však k tomu zapotřebí mobilizovat poměrně široké portfolio technických prostředků a principů. V posledních dekádách dokonce i mikrovlnnou technologii, lasery apod. Napájet bezdrátově a přitom hospodárně velké spotřebiče (kupř. automobil, dům, továrnu nebo soustavu městského osvětlení) však nezvládl nikdo. Ani to už ale nemusí platit dlouho. V americkém MTI rozpracovali slibné řešení: bezdrátovou technologii WiTricity. Funguje na bázi magnetické rezonance. Překážku pro ni nepředstavují ani klasické materiály typu dřevo a sklo, ani kov nebo současné plasty. Mohla by se uplatnit v masovém měřítku na přelomu nynější a III. dekády a v terénu fungovat podobně jako standard WiFi pro bezdrátový přenos dat v dynamicky se zvětšující škále IT techniky. Navíc (což ocení zejména lékaři a ekologické iniciativy) WiTricity nevytváří elektromagnetický smog. Synchronizace vysílače a přijímače bylo dosaženo s přispěním frekvence v rámci vygenerovaného magnetického pole, což nemá negativní vliv na biologické struktury. ZAČÁTKY : NIC MOC První experimenty s WiTricity na MIT spadají do roku 2007. Konstruktéři se s ní pochlubili až v okamžiku, kdy zvládli rozsvítit bez drátů 60wattovou žárovku na vzdálenost 2 m, pouze s použitím dvou měděných cívek (vysílač a přijímač). Efektivita tohoto přenosu však byla poměrně nízká: cca 45 %. Jinými slovy: více než polovina vyslané energie se v průběhu přenosu vytratila. Poslední čísla, která přicházejí do Evropy ze zámoří, už operují s hodnotami efektivity přenosu mezi 90–95 %, a to ve vzdálenostech do 30 cm. Co se týká konkrétních produktů, WiTricity již byla aplikována do moderních tabletů a telefonů. Konstruktéři v Toyotě dokáží s 6,6 kW bezdrátově nabít i baterie současných elektromobilů. Aby se napájecí hodnoty i vzdálenosti zvětšily a cena bezdrátového přenosu dále poklesla, ke slovu přišly i některé podpůrné technické prostředky, kupř. pasivní opakovače. CO BUD E S WiTricity DÁLE? Američané i Japonci věří, že se jim podaří novou progresivní technologii dovést do stadia široké globální aplikace. Nechtějí se orientovat výlučně na rozměrově malou a marketingově dobře ošetřenou výpočetní nebo komunikační techniku. Zajímavé uplatnění podle jejich názoru nalezne i v současné medicíně, kupř. při napájení kardiostimulátorů voperovaných do těla pacientů. Velké šance se WiTricity nabízejí také při osvětlování výrobních, administrativních, školských, nemocničních zařízení a klimatizačních soustav. Moderní lustr nebo čistička vzduchu bez jakéhokoliv připojovacího drátu se mají stát zanedlouho realitou. Pro vědce a konstruktéry je spouštěcím mechanismem, jenž odstartuje nástup Wi- Tricity, nevyhnutelný rozvoj elektromobility. Upozorňují však dopředu, že z našich očí nezmizí pouze dnešní drahé a pomalé nabíjecí aparatury, ale i těžké baterie automobilů. Elektrovozidla s bezdrátovým napájením se budou pohybovat po frekventovaných silničních magistrálách nebo pod mýtnými bránami vybavenými WiTricity systémy a zároveň se budou bezkontaktně napájet. Obrovský potenciál vidí také v bezdrátovém napájení řady výrobní a logistické techniky. Vedle ekonomických přínosů by se tu mohla prosadit i z titulu vyšší bezpečnosti lidí a spolehlivosti chodu zařízení. /ex/
