Všichni už víme, že naši rodiče a prarodiče nám v dobrém i zlém předávají své genetické vlohy i své sociální návyky a „poznamenávají“ nás tak na celý život. Ale myšlenka, že by nám mohli předávat i některé vlastnosti získané během života, se může zdát spíše vědeckofantastickým výmyslem než čím jiným. Hlavní dogma moderní biologie a dědičnosti skrze DNA ji v podstatě ve své nejpřísnější poloze vylučuje: do DNA se životní zkušenosti nezapisují, zůstává celý život stejná (pomíjíme třeba změny v důsledku účinku karcinogenů či virů atp.). Ale šedá je teorie... V biologii se postupně objevilo celé pole genetického výzkumu, které se pohybuje v zóně mezi běžnou dědičností a „rouhačským“ názorem na to, že zkušenosti rodičů jsou důležité i pro biologii jejich potomků. Jde o tzv. epigenetický výzkum, který sleduje změny v regulaci DNA během života. Organismy nemohou sice cíleně přepisovat svou DNA, ale mohou její funkci ovlivňovat přívěšky, které na ni během své funkce nalepí. Jde o tzv. metylaci – přivěšování chemické skupiny na DNA řetězec, která pak ovlivní funkci daného místa DNA – může se přepisovat více nebo naopak méně. Trik je v tom, že tyto epigenetické změny (tedy přívěšky v určitých místech DNA) už dědičné být mohou. Nemůže tak vzniknout zcela nová vlastnost, ale určitá se může potlačit a zregulovat. Tento proces se může dědičné paměti už dosti podobat, jak předvedli nedávno Kerry Ressler a Brian Dias. Podrobili svému zájmu čichovou paměť laboratorních myší. První použitou generaci myší vědci vystavili konkrétním pachům, z nichž dva (pach acetofenonu nebo propanonu) jim „zvýraznili“ elektrickým šokem. Vypěstovali u myší reflexivní reakci na tyto pachy. O několik týdnů se vystrašené myši stali otci další generace, u níž pak vědci sledovali reakci na různé pachy při poplašení hlasitým zvukem. Sledovali, při kterém pachu myši zareagují nejsilněji a ukázalo se, že to je pach, jenž děsil jejich otce. Protože samy tyto myši v životě žádný špatný zážitek s těmito pachy neměly, nabízí se celkem logicky domněnka, že jde o vzpomínku přenesenou z předešlé generace. Potvrzuje to i pitva, podle které měli potomci myšáků strašených pachem zvětšené části čichového laloku detekující právě tu skupiny pachů, do které patřil i ten, při němž je vědci trápili šoky. Vliv přetrval i při umělém oplodnění ve zkumavce, takže informace o nepříjemných paších je zřejmě skutečně zapsána někde v myším spermatu. A podobná „mezigenerační paměť“ funguje také u matek, zjistilo pak další kolo pokusů. Zatím ale neznáme odpovědi na ty nejzajímavější otázky, třeba jakého rejstříku „vzpomínek“ by se mohla týkat či zda něco takového funguje opravdu rovněž u lidí. V tuto chvíli je tedy velmi snadné výsledky studie (navíc zatím neověřené jinými týmy) zveličovat a hledat v nich základy nové biologické revoluce. Skutečnost asi bude poněkud méně bombastická, ale evidentně rozhodně nikoli nezajímavá.
