Vysoké školy měly být programy budoucnosti

V listopadu 1928 pozval prezident T. G. Masaryk do Lán na oběd gestora expozice vědy brněnské Výstavy soudobé kultury prof. Vladimíra Úlehlu a prof. V. Rosického, tehdejšího rektora Masarykovy University Brno. Přítomni byli bratři Čapkové a manželky pozvaných pánů. Z dochované korespondence nelze bohužel rekonstruovat rozpravu o velmi úspěšné prezentaci vysokých škol, ale o její podstatě se můžeme dočíst z Hlavního průvodce výstavy: „.Že se na vysokých školách vychovávají mladí lidé pro praktické zaměstnání, je dostatečně známo. Méně známo jest, že vysoké školy jsou u nás takřka jediným živným prostředím pro vědeckou práci, jež má býti programem do budoucna.“ Po roce 1989 jsme se k praxi dvojí role vysokých škol chtěli vrátit a zvláště technické školství mělo být po zrušení průmyslových oborových výzkumných ústavů plnou náhradou za technický základní i aplikovaný výzkum. NĚCO NENÍ V POŘÁDKU Nestalo se tak především pro finanční a morální znehodnocení prostředí VŠ a trvalo téměř 20 let, než si politická scéna zastánců neoliberalismu uvědomila, pod tlakem zahraničních společností, které nenacházely dostatek odborníků pro svoje investice, že něco není v pořádku. Neméně důsledně byly deklasovány nižší stupně vzdělávání, kde činnost pedagogů často připomíná c. k. mocnářství. Pedagogové, kteří se vracejí ze stáží v zahraničí, kde vyučující odborných předmětů mají asistenty na přípravu hodiny i na dozor nad žactvem na chodbách, hovoří spíše o snu, než možné domácí realitě. Učňovské školství bylo rozmetáno ještě důsledněji. Dodnes jsme v přehledu výdajů na vzdělání na nejspodnějších místech EU. Jak se školský systém vyvinul, je výsledkem absolutní hospodářské bezkoncepčnosti, a ty nejlepší návrhy na reorganizaci, jež byly kdy podány, se staly „politicky neprůchodné.“ Například možnost daňového zvýhodnění výzkumu objednaného průmyslem na VŠ u objednavatele. Výsledkem je „odklonění“ výzkumu od vysokých škol, ale i hledání různých cest, jak to obejít. Technické vysoké školství má svá specifika, ale společnou mají VŠ potřebu zainteresovat studenty a doktorandy do programů výzkumu, jež se týkají budoucnosti. To nelze uskutečnit bez absolutní součinnosti s průmyslem. Je smutnou skutečností, že spolupráci s VŠ vyhledávají především zahraniční investoři. Proč je tak málo českých průmyslových investic do výzkumu na VŠ nikdo neřeší. DEFINUJE STÁT SVÉ POTŘEBY? Vláda v rozpadající se ekonomice tlačí na VŠ ve snaze získat „vložené“ peníze zpět a dostat vědu a prostředí vysokých škol pod kontrolu. To je typický znak diktátorských režimů, i když zde se nemusíme obávat zneužití výsledků vědy, ale spíše peněz, které leží na dosah silně zkorumpované politické moci. Řešit je třeba spíše mechanismus propojení vědy s praxí, než vnášet kontrolní mechanismy do prostředí, kde by měl fungovat trh. Rovnoprávný, ona modla neoliberalismu, jíž se klaníme. Dosud nemáme ani základní členění vysokých škol dle úrovně vědy na nich provozované, zahltili jsme se školami soukromými, jejichž podíl na vědecké práci je nulový. Co tedy po vysokých školách chceme? Politici nejsou schopni ani odhadnout potřebu vzdělaných lidí pro budoucnost. Máme hodně studentů? Pořád pod evropským průměrem. Hodnotíme pedagogy podle výsledků? Ne, spíše podle publikační činnosti v impaktovaných, převážně zahraničních časopisech. Spolupráci s průmyslem deklarujeme jako cíl, ale do hodnocení ji nezahrnujeme. A to podstatné: v ovzduší absolutní ztráty důvěry v úmysly politiků nelze nalézt řešení pro budoucnost. Jen krátkodobé lobbystické cíle. A přitom by stačilo zalistovat v dokumentech roku 1928. Stranu připravil: Jan Baltus