Vybrali jsme z bohaté historie českých olejářských rafinerií

Hodonínskou ropu lze charakterizovat jako ropu lehkou parafinickou. Zcela vzájemně odlišné jsou obě dolnorakouské ropy, ropa těžená v okolí Zistersdorfu je typicky rafinická, ropa z nepříliš vzdáleného okolí Matzenu je typicky naftenická, leč hybridní (olejové destiláty mají nízké body tuhnutí, ale vysoké viskozitní indexy). Velké rozdíly jsou i v bohatosti ložisek. Třeba v roce 1998 se vytěžilo přes 1 milion tun rop dolnorakouských - v minulosti i až 3,7 mil. tun/rok, 220 kt/rok hodonínské a jen asi 60 kt ropy gbelské. Byly vysloveny úvahy, že ropou bohaté pískové útvary v moravskoslovenské oblasti se během velkých geologických změn propadly do větších hloubek. Pokusnými vrty až do hloubek pod 5000 metrů se však nepotvrdily. (Když prohrál „železný“ český král Přemysl Otakar II. 26.8.1278 bitvu s Rudolfem Habsburským u Suchých Krut na Moravském poli, přišel nejen o svůj život, ale ztratil pro Českou korunu ropou bohaté území, které by dnes bylo významným přínosem pro naše hospodářství.) První světovou válkou způsobený útlum výroby v rafineriích trval asi do roku 1920. Poté se postupně výroba oživovala a asi do poloviny dvacátých let nabírala výroba kapalných maziv vzrůstající dynamiku. Došlo ke změnám priorit v sortimentu vyráběných produktů. Postupně se rozšiřující elektrifikace zmenšila potřebu petroleje na svícení i parafinu na výrobu svíček. Naopak rychle vzrůstala spotřeba a výroba motorových paliv, hlavně motorového benzinu a motorových olejů. Již v první polovině dvacátých let začal a rychle se rozvíjel prodej pohonných hmot u čerpacích stanic s ručními čerpacími stojany, z jejichž podzemních nádrží o objemu do 5 m? se čerpalo palivo přes skleněné odměrné válce do nádrže automobilu. (Tyto stojany vyráběla firma Hejduk & Faix v Praze - Libni a byly i velmi dobrým exportním artiklem. Majiteli čerpacích stanic byli hlavně soukromí prodejci pohonných hmot. První ČS postavila firma „bratří Zikmundové“, založená v roce 1920, roku 1923 v Praze na Náměstí Republiky a do roku 1938 vlastnila již 1093 čerpacích stanic a 20 prodejních skladů. Ty se staly po vzniku n.p. Benzina jeho základní sítí čerpacích stanic a distribučních skladů. U čerpacích stanic se prodávaly i motorové oleje, hlavně formou „volně nalévaných“ buď přímo do olejových nádrží automobilů po vypuštění upotřebeného oleje nebo do vlastních nádob motoristů, ale i v drobných plechových obalech.) Koncem 20. let nestačila k pokrytí potřeby benzinu jen výroba ze zpracovaných rop a bylo nutno najít doplňující zdroje. Byly hlavně dva. Dovoz rumunského motorového benzinu ve formě tzv. pakury, tj. směsi motorového benzinu a mazutu - ropného destilačního zbytku (důvodem byla snaha po snížení dovozního cla, které bylo u motorového benzinu podstatně větší než u ropy, za níž byla deklarována) a výroba pohonné směsi složené z 20 % motorového benzinu, 50 % etanolu a 30 % benzenu s obchodním názvem Dykanol. (Výroba podobných pohonných směsí byla již před tím zavedena ve Francii a Německu. Zavedení jejich výroby u nás bylo i důsledkem silného tlaku agrárních kruhů, které měly zájem na odbytu etanolu, resp. brambor. Etanol se tehdy u nás vyráběl výlučně z brambor ve velkém počtu rolnických lihovarů.) V letech krize 1929 - 1936 bylo zavedeno zákonem nařízené povinné míšení 20 % etanolu, resp. 17 % etanolu + 3 % metanolu a 80 % motorového benzínu. Tímto způsobem se zužitkovalo poměrně velké množství etanolu. Např. v roce 1935 to bylo asi 50 kt, což byl asi 20% podíl z celkové spotřeby paliva pro pohon benzinových motorů. Proti negativním důsledkům používání alkoholů (korozní účinky a zápach výfukových plynů se zvýšeným obsahem aldehydů a organických kyselin) bylo pozitivem zvýšení oktanových čísel pohonných směsí nad 80 jednotek. Výroba lihobenzinových směsí jako motorového paliva zanikla až v začátku německé okupace kdy se ke zvýšení oktanového čísla benzinu začala používat etylizace, tj. přidávání etylfluidu (směsi tetraetylolova a etylbromidu jako vynašeče olova). Druhým významným jevem té doby bylo rozšíření sortimentu a zvýšení kvality vyráběných mazacích olejů. U motorových olejů to byla výroba letních a zimních druhů a zvýšení jejich kvality dvěma způsoby. Zavedením kontaktní dorafinace rafinátů (tzv. studeného práškování) do výrobního procesu, při kterém se rafinovaný olej mísí při teplotách do 100 °C s aktivovanou bělící hlinkou, jež absorbuje vlhkost a nečistoty a oddělí se od oleje na plachetkových lisech. Druhý způsob bylo použití brightstocků (selekčních rafinátů nejtěžších olejových ropných frakcí) dovážených z Německa a USA jako složek velmi viskózních (SAE 50) motorových olejů. (Velmi viskózní motorové oleje byly tehdy velmi oblíbené, protože měly i důležitou těsnící funkci mezi stěnami válců a pístů.) Z kontaktně dorafinovaných olejových rafinátů se vyráběla řada druhů mazacích olejů: kompresorové, převodové, ložiskové, turbinové, elektroizolační aj., z olejových destilátů pak emulgační obráběcí olej a oleje řezné. V Ostravské rafinerii byla zavedena regenerace upotřebených olejů motorových, kompresorových a turbinových na zakázku jejich uživatelů. Regenerační proces se skládal z oddělení vody a nečistot z upotřebeného oleje, jeho rafinace kyselinou sírovou a louhování rafinátu. Ve všech rafineriích se začala rozvíjet výroba mazacích tuků (technický termín „plastická maziva“ byl zaveden až v roce 1970). Byly to především mazací tuky vápenaté a později i sodné. (Druhy vyráběné v Ostravské rafinerii byly zaměřeny na strojní zařízení ostravského průmyslu.) Zájem státu na stavbě bezprašných vozovek byl podnětem k rozvoji výroby silničních asfaltů, hlavně ve Fantových závodech. Zavedla se zde i výroba tzv. asfaltů foukaných (oxidovaných), potřebných k výrobě izolačních asfaltových produktů. V roce 1929 koupila rafinerii v Kolíně americká společnost Vakuum Oil Comp., která postavila do roku 1931 první trubkovou kontinuální atmosféricko-vakuovou destilaci s kapacitou kolem 90 kt/ rok zpracované ropy. Obdobná destilace byla postavena v roce 1939 ve Fantových závodech a o něco později i v rafinerii Ostravské. Lukrativnost výroby maziv a produktů na bázi olejů a parafinů nakupovaných v rafineriích byla podnětem pro vznik řady soukromých menších firem. Byly to firmy: Bratří Zikmundové v Praze - hlavně výroba motorových i jiných mazacích olejů (velmi populární byl její motorový olej s obchodním názvem „Mogul“, jehož složkou byl pensylvánský brightstock dovážený z USA a tento obchodní název převzal v roce 1970 k.p. KORAMO pro své vyráběné mazací oleje), Jakl a Štěřík v Kolíně - výroba mazacích tuků i olejů (ve svém závodu měla firma i vlastní výrobu elsinu a stearinu štěpením mastných látek), Bratří Karpíškové v Židlochovicích - speciální maziva a konzervační prostředky, Cirine v Chebu - lešticí pasty, Čížek a Šmaus v Plzni - speciální tmely a pivovarská smola, Opatrný v Praze - lyžařské vosky, tukárna v Úvalech. Některé z nich měly i poměrně rozšířené sítě prodejních skladů (po znárodnění v roce 1948 se všechny tyto firmy staly pobočnými závody Kolínské rafinerie a byly postupně buď zlikvidovány nebo združstevněny). Období německé okupace (1939 – 1945) S příchodem německých okupantů v roce 1939 došlo i v českých rafineriích k velkým změnám. Kolínská rafinerie se stala pobočným závodem rafinerie v Hamburku, vedoucí místa byla ve značné míře obsazena Němci a po vypuknutí 2. světové války sloužila výroba především válečným potřebám. Z tohoto důvodu došlo ve všech rafineriích i k výstavbě nových, moderních výrobních jednotek, tj. selekčních rafinací olejů, propanového odasfaltování ropného destilačního zbytku (v Ostravské rafinerii), rozpouštědlového odparafinování olejů a „horké“ kontaktní dorafinaci selekčních rafinátů. Selekční rafinace (hlavně širokého destilačního zbytku) s technologickým systémem „Duo-sol“, postavená v Kolínské rafinerii, byla obdobou stejné jednotky (první v Evropě) v rafinerii v Brémách. Technologie je založena na současném použití dvou činidel v jednom reaktoru, pracujících pod tlakem kolem 30 MPa, a to fenolu-kresolu, jako extrakčního činidla pro odstranění nežádoucích složek z oleje a kapalného propanu, coby srážedla asfaltu. Výslednými pSrodukty jsou olejový rafinát a extrakt (směs asfaltu a vyextrahovaných nežádoucích složek rafinátu). Produkce takto připraveného velmi kvalitního a velmi viskózního rafinátu umožnila zavedení výroby leteckého motorového oleje. Naproti tomu selekční rafinace postavené v Pardubické a Ostravské rafinerii byly založeny na technologickém systému SNP (Zkratka „SNP je akronymem jmen tří pracovníků Technické univerzity ve Vídni – Suida, Nosák, Pöll – kteří tento rafinační proces vyvinuli). Z olejových destilátů jsou v extrakční koloně působením směsi trikrezolů oddělovány nežádoucí podíly (asfaltény, polyaromáty, olejové pryskyřice aj.). Výslednými produkty jsou kvalitní rafinát a extrakt, z něhož je dále možno získat i tzv. druhý rafinát s menším viskozitním indexem. (Rafinaci parafinického olejového destilátu musí předcházet jeho odparafinování, aby, vzhledem k nízké rozpouštěcí teplotě trikrezolu v oleji, nedocházelo k vylučování tuhých parafinů z oleje. Získaný extrakt je pro malý obsah parafinů a velkou lepivost - danou relativně velkým obsahem olejových pryskyřic - vhodným materiálem pro výrobu izolačních nátěrových hmot, kvalitní tiskařské černi a styren butadienového kaučuku.) Technologie propanového odasfaltování úzkého ropného zbytku je založena na vysrážení asfaltu kapalným propanem při tlaku asi 30 MPa. (V Pardubické rafinerii byla postavena obdobná jednotka propanového odasfaltování až v roce 1954.) Ze získaného velmi viskózního oleje se získá, po jeho rafinaci a odparafinování, tzv. brightstock. Druhý produkt – „propanový“ asfalt se uplatňuje ve výrobě různých asfaltových výrobků. Jednotky rozpouštědlového odparafinování olejových destilátů (rafinátů), postavené ve všech třech rafinériích používaly různou technologii. V Kolínské rafinerii se používalo jen ředidlo (benzin) k usnadnění krystalizace parafinů. Ze silně podchlazeného parafinického oleje vykrystalizovali tuhé parafiny, které byly ve formě tzv. parafinových gačů odděleny od oleje pomocí odstředivek a z odparafinovaného oleje byl ředící benzin oddělen v parní odparce (poněvadž při použití jen ředidla byl gradient teplot nutného podchlazení oleje proti žádanému bodu tuhnutí odparafinovaného oleje příliš vysoký, byly oleje odparafinovávány z ekonomických důvodů jen do bodů tuhnutí max. -8 °C). Naproti tomu odparafinovací jednotky postavené v Pardubické a Ostravské rafinerii pracovali podle systému „Barisol“ (tento odparafinovací proces byl vyvinut vlastními pracovníky Fantových závodů), který používá dvě činidla: jak ředidlo oleje (benzen), tak i srážedlo parafinů (dichloretan). V důsledku toho jsou teplotní gradienty podstatně menší a i z ekonomických důvodů mohou být oleje odparafinovány na nižší body tuhnutí. Ve všech třech rafineriích byly také postaveny jednotky „horké“ kontaktní dorafinace selekčních rafinátů, při níž jsou z oleje ohřátého na teplotu až 300 °C aktivovanou bělicí hlinkou odstraňovány nejen voda a tuhé nečistoty, ale i zbytky rozpouštědla a látky zhoršující barvu oleje; takže rafinované oleje jsou světlejší a mnohdy i oxidačně stálejší. Vybavení výrobních procesů v rafineriích těmito moderními technologiemi přineslo podstatné zvýšení kvality vyráběných mazacích olejů, zejména olejů motorových. Nálety spojeneckých letadel 24.8.1944 a 28.12.1944 proměnily Fantovy závody, Kolínskou rafinerii a rafinérii v Kralupech prakticky v trosky. I když se ihned přikročilo k opravám, výroba v nich nebyla do konce války obnovena. Leteckými nálety byly zničeny i obě slovenské rafinerie (rafinerie Apollo v Bratislavě i státní rafinerie v Dubové). Naproti tomu Ostravská rafinérie zůstala nepoškozena.