Dokončení z minulého čísla
Do diskuse o nových jaderných technologiích se zapojil rovněž ruský jaderný expert B. I. Nigmatulin. Ve své studii, kterou zveřejnil v ruském odborném periodiku Proatom, z níž jsme citovali v minulém vydání TT, porovnal řadu aspektů typového projektu AES-2006, resp. VVER-TOI, s americkými projekty AP1000 (1170 MW), resp. ESBWR (1600 MW). Dnes přinášíme druhý (a zároveň závěrečný) výběr z jeho polemických úvah: Zachování klasické konfi gurace a uspořádání VVER-1000 předurčilo zrození monster AES-2006 a VVER-TOI, u nichž se i přes systémy pasivního odvodu tepla nepodařilo zbavit se nadbytečných konstrukcí. Nejvíce do nebe volajícím příkladem je zařízení pro lokalizaci taveniny (tzv. lapač koria). V předních mezinárodních projektech se srovnatelným jednotkovým výkonem je nenajdeme. I přesto je vydáváno za ruský úspěch na poli vědy a techniky. Pokud pomineme cenu výroby samotného lapače (desítky milionů rublů), jeho použití v projektu vede ke zvětšení výšky hermetických krytů o 6–7 m a vyžaduje dodatečné systémy chlazení i monitorování. Nejsmutnější na tom je, že po téměř 20leté epopeji s lapači se mezi projektanty stále vedou polemiky o možnosti jeho protavení, o výběru „obětního materiálu“ a o nebezpečí generování vodíku při reakci „obětních materiálů“ lapače s koriem. Poté, co se vývojáři AES- 2006 a VVER-TOI ocitli v technologické slepé uličce, nezbývá jim než opakovat zaklínadla o „optimálním spojení aktivních a pasivních systémů“ a o zvýšené úrovni bezpečnosti. Nyní lze pozorovat snahy o přesvědčení ruské veřejnosti a zahraničních partnerů, že ruské projekty postavené na kombinaci aktivních a pasivních systémů (na rozdíl od vícenásobné redundance aktivních systémů ve francouzském EPR a čistě pasivního odvádění zbytkového tepla v amerických AP1000 a ESBWR) jsou mnohem bezpečnější. Toto tvrzení ovšem není ani metodologicky, ani fakticky korektní.
AUTOMATIZOVANÝ SYSTÉM ŘÍZENÍ TECHNOLOGICKÉHO PROCESU Situace s automatizovaným systémem řízení technologického procesu pro AES-2006 a VVER-TOI je opravdu žalostná. Stejně jako dříve je v projektu automatizovaného systému řízení technologického procesu pro AES-2006 závislé na komponentech a technologii společnosti AREVA. Předběžná bezpečnostní zpráva pro Novovoroněžskou jadernou elektrárnu 2 neobsahuje údaje o automatizovaném systému řízení technologického procesu a musí být tedy přepracována. To zpochybňuje deklarované integrální bezpečnostní parametry.
DEGRADACE PROJEKTOVÝCH PRACÍ: PŘÍČINY A NÁSLEDKY Zkušenosti ve světě ukazují, že při komerčním fi nancování projektů odpovídá měsíční prodlení ve výstavbě jaderné elektrárny přibližně 1% zdražení. Jednoleté až dvouleté prodlení vzhledem k časovému plánu, což není historicky špatným ukazatelem pro ruské projekty výstavby, tak odpovídá 10–25procentnímu zdražení. Tím se stírají skutečné (či zdánlivé) výhody ruských projektů souvisejících s levnějším zařízením. Jediný způsob, jak zabránit prodražení, je použít „bezplatné“ peníze ruského rozpočtu, tj. subvencovat zahraniční spotřebitele. Právě z tohoto důvodu se zastánci globální expanze na bázi VVER vyhýbají srovnávací analýze, která by zohlednila náklady na komerční fi nancování projektů výstavby JE. Spornou otázkou je také možná konkurenční výhoda vzhledem k levnějšímu ruskému zařízení ve srovnání s americkým, evropským nebo japonským: 1. V oblasti zařízení primárního okruhu tuto výhodu ruské strojírenství bezesporu má. Nicméně celkově jsou pomocná zařízení, systémy výrobních bloků a především elektrotechnické a elektromechanické zařízení na ruském trhu podstatně dražší. (Kupříkladu jeho cena pro VVER-TOI více než dvojnásobně převyšuje cenu pro AP1000.) 2. Globální trh se zařízením umožňuje jakémukoli dodavateli zakoupit zařízení od cenově nejpříznivějšího výrobce. 3. Vstup na trh s rozvinutým jaderným strojírenstvím a silnými dozorovými orgány (kupř. USA, Velká Británie) je mimořádně náročný a nákladný. Důvodů je povícero:
- absence výpočtových kódů, které by byly verifi kovány a licencovány příslušnými dozorovými orgány;
- mimořádně nízká kvalita projektových a stavebních prací, v podstatě fi ktivní programy zajištění kvality, o čemž svědčí zřícení armatury v Leningradské jaderné elektrárně 2;
- jen velmi povrchně (či pouze formálně) byly zpracovány mnohé otázky vztahující se k bezpečnosti a spolehlivosti.
NESCHOPNOST KONKUROVAT ČÍNĚ Řada chybných rozhodnutí ve strategickém a taktickém plánu zanechala Rusko bez konkurenceschopného projektu. Je jasné, že modernizační rezervy základního projektu VVER- 1000 (V-392) jsou vyčerpány. Myšlenka sériové výstavby byla pohřbena ve chvíli, kdy v Leningradské jaderné elektrárně 2, resp. Novovoroněžské jaderné elektrárně 2, pod stejným názvem začala výstavba ve skutečnosti různých výrobních bloků navržených SPb AEP, resp. moskevským AEP. Nicméně ROSATOM na mezinárodních trzích nadále nabízí projekty různých typů, které jsou vypracovávány vzájemně si konkurujícími SPb AEP a AEP. Čím déle budou naši jaderní stratégové přesvědčovat vedení odvětví a země o možnosti rozvoje technologie VVER na základě projektu VVER-TOI, tím více je pravděpodobné, že u jaderných elektráren přejdeme v Ruské federaci k fi nální montáži z dovážených komponentů podle zahraničních projektů, zejména podle projektu AP1000. To znamená, že jedna ze dvou genetických větví PWR (ruská větev VVER OKB Gidropress) skončí. Zůstane jen jedna: americko-japonská společnost Westinghouse. Nekonkurenceschopnost nynější technologie VVER potvrzuje i výběr, který učinila Čína. Americko-japonský projekt AP1000, jehož technologie byla zcela postoupena ČLR, byl vybrán jako klíčový pro dlouhodobý rozvoj tamější jaderné energetiky. Příčiny tohoto markantního neúspěchu ruských a francouzských technologií v Číně jsou zejména ekonomické: kapitální hodnota jaderných elektráren založených na lokalizovaném projektu AP-1000 se odhaduje na 1800 $/ kW. Z VVER se stal nekonkurenceschopný projekt, což ostatně uvidíme po zveřejnění výsledků tendru na výstavbu 3. a 4. bloku JE Temelín v České republice. (Redakčně kráceno)