Zeptejte se finančního ředitele jakékoli výrobní firmy, kde hledá úspory. Uslyšíte o energiích, materiálu, logistice, mzdových nákladech. Málokdy ale zazní slovo „software“. Přitom, jak už jsme v našem seriálu psali, právě v softwarových licencích — v těch zapomenutých, odepsaných a zdánlivě bezcenných — se skrývá majetek, který nikdo nevykazuje, nikdo nehlídá a nikdo neprodává. Ačkoli by mohl. A jelikož nám někteří z vás psali, že byste potřebovali více informací, jak tento potenciál odhalit, vracíme se k tomuto tématu podrobněji.
Představte si sklad plný nových nástrojů, které nikdo nepoužívá. Jsou zaplacené, funkční, stále v záruce — ale leží v regálech a pomalu spějí k odpisu. V jakékoli výrobní firmě by taková situace vyvolala okamžitou reakci. U softwaru se tak ale neděje. Přitom jde o totožnou situaci. Softwarové licence — zejména ty trvalé, tzv. perpetuální — jsou majetkem firmy stejně jako stroj nebo vozový park. Mají hodnotu, dají se ocenit, dají se prodat. Jenže zatímco u fyzického majetku to každý ví, u softwaru panuje zvláštní slepota. Firmy licence nakoupí, časem přestanou používat, a pak je prostě… nechají být. Bez povšimnutí mizí v účetních odpisech.
Kolik licencí ležících ladem vlastně existuje?
Čísla jsou překvapivá. Podle zahraničních analýz trhu (AlliedMarket Research a další) nevyužívá průměrná firma zhruba 20 až 30 % veškerého softwaru, za který zaplatila. V absolutních číslech to ve větší výrobní firmě s několika stovkami zaměstnanců může znamenat desítky, někdy i stovky nevyužitých licencí. Licence na kancelářský software, vývojové nástroje, projekční a grafické programy, databázové systémy nebo serverové aplikace — to vše může ležet ladem. Příčiny jsou přitom zcela prozaické a výrobním firmám dobře známé: Reorganizace a restrukturalizace: závod sloučí dvě oddělení, počet pracovních stanic klesne, licence zůstanou. Nikdo je neodpojí, nikdo nezjistí, že se platí za něco, co se nepoužívá. Technologický upgrade: firma investuje do nového ERP systému nebo přechází na modernější CAD platformu. Původní software je opuštěn, ale licence nikam nezmizí — jen přestanou být vidět. Přechod na cloudové řešení: v posledních letech jeden z nejčastějších scénářů. Firma migruje do cloudu, původní trvalé licence zůstanou v šuplíku. Nikdo neřeší, co s nimi. Pokles výroby nebo propouštění: méně lidí znamená méně potřebných licencí. Software ale zůstane nainstalovaný na počítačích, které se víc nepoužívají, nebo prostě v licenčním portálu jako aktivní položka.
Proč to ve výrobě bolí víc než jinde
Výrobní firmy mají jedno specifikum, které situaci dále komplikuje: dlouhé investiční cykly. Stroj se kupuje na 15 let, software na stejný stroj se pořizuje jednou a pak se zapomene. Zatímco v dynamickém IT nebo finančním sektoru se softwarové prostředí mění každé dva tři roky a firmy jsou zvyklé licence pravidelně přehodnocovat, ve výrobě tento zvyk zkrátka není. Licence se koupí, nasadí a pak leží — ať je potřeba, nebo ne. Dalším faktorem je decentralizace. Velké výrobní podniky mívají více provozů, poboček, dceřiných společností. Každá si historicky pořizovala software samostatně, centrální přehled neexistuje nebo je neaktuální. Výsledkem je, že ani IT oddělení nedokáže s jistotou říci, kolik licencí firma vlastní a kolik z nich skutečně využívá. A pak je tu ještě jeden, méně viditelný problém: zaměstnanci, kteří odejdou. Každý odchod pracovníka by měl být spojen s deaktivací jeho licencí. V praxi se to ale děje jen zřídka — buď proto, že IT oddělení o odchodu včas neví, nebo proto, že proces jednoduše není nastaven. Licence tak dál „žijí“ svým životem, generují náklady nebo jednoduše jen zastarávají.
Zombie licence: majetek, který se tváří jako nic
V odborném žargonu se pro takovéto opuštěné, ale stále aktivní licence vžilo označení „zombie licence“. Jsou to položky, které formálně existují, někde jsou evidovány, ale reálně nepřinášejí žádnou hodnotu. A přitom hodnotu mít mohou — pokud se s nimi správně naloží. Zde je klíčové rozumět jedné věci: trvalá softwarová licence je — za splnění určitých podmínek — převoditelný majetek. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci UsedSoft vs. Oracle (C-128/11) z roku 2012 jasně stanovilo, že po prodeji softwaru dochází k tzv. vyčerpání práva distribuce a původní nabyvatel může licenci za určitých okolností dále prodat. Tento princip platí napříč celou Evropskou unií — tedy i v České republice. Jinými slovy: to, co leží v regálu a zdánlivě ničemu neslouží, může mít reálnou tržní hodnotu. A tu lze zpeněžit.
Co se vlastně dá prodat?
Už jsme to zmínili v úvodním dílu, ale neuškodí si zopakovat, že: ne každá licence je obchodovatelná. Aby mohla být legálně převedena na nového majitele, musí splňovat několik podmínek. Musí pocházet z trhu EU nebo EHP. Původní nabyvatel za ni musel zaplatit plnou cenu. Musí jít o trvalou licenci — nikoli o předplatné nebo dočasné oprávnění k užívání. A původní majitel ji musí před převodem deaktivovat, tedy přestat sám používat. Za těchto podmínek jsou plně obchodovatelné zejména produkty největších softwarových vydavatelů — Microsoftu, VMware, Oracle, Adobe nebo Autodesku. Právě u těchto platforem existuje dostatečně velký sekundární trh, aby transakce dávala ekonomický smysl pro obě strany. Naopak lokální nebo velmi specializovaný software — ať už jde o domácí účetní systémy, nebo úzce profilované výrobní aplikace — je prakticky neprodejný, protože okruh potenciálních kupců je příliš malý.
Jak zjistit, co máte
Prvním krokem k tomu, aby firma mohla se svými licencemi cokoli rozumného udělat, je získat přehled. Zní to banálně, ale pro mnoho výrobních podniků jde o zásadní výzvu. Přehled o softwarových aktivech (tzv. SAM — software asset management) v praxi chybí nebo je zastaralý. Existují specializované nástroje, které dokážou automatizovaně prohledat firemní infrastrukturu a sestavit přesný inventář nainstalovaného a licencovaného softwaru. Jejich nasazení bývá prvním krokem, který doporučují i certifikovaní softwaroví brokeři před jakýmkoli dalším krokem — ať už jde o prodej, nákup, nebo optimalizaci licenčního portfolia. Výsledek takového auditu mívá dvojí efekt. Na jedné straně firma odhalí software, který nevyužívá a který může prodat nebo vrátit. Na druhé straně — a to je stejně důležité — zjistí, kde naopak software využívá bez odpovídajícího licenčního pokrytí. Obojí je cenná informace, obojí chrání firmu před rizikem. Nesmíme však zapomínat ani na software obsažený ve vyřazených, nebo v nepoužívaných zařízeních. S jejich dohledáním automatizované nástroje nepomohou. Nicméně je potřeba ve firmě zavést zásadu, že by se u každého kusu, který se chystáte vyřadit nebo dlouhodobě odstavit, mělo prověřit, zda neobsahuje software, jehož licenci se vyplatí deaktivovat, převést jinam či alespoň zaevidovat pro pozdější potřeby.
Hodnota, která vyprší
Jedna věc je v tomto kontextu zásadní a firmy ji podceňují: obchodovatelnost licencí není neomezená v čase. Trh má zájem především o aktuální nebo maximálně dvě předchozí generace softwaru. U Microsoftu to dnes znamená verze 2024, 2021 a 2019. Starší verze postupně ztrácejí tržní hodnotu jednoduše proto, že po nich klesá poptávka. Každý rok odkladu tedy znamená nižší výtěžek z případného prodeje. Firma, která dnes sedí na desítkách nevyužitých licencí Microsoft Office 2019 a neudělá nic, může za dva roky zjistit, že jejich tržní cena výrazně klesla. Okno příležitosti je otevřené, ale ne navždy.
Softwarová recyklace jako součást firemní strategie
Tématem dalších dílů tohoto seriálu bude podrobný pohled na to, jak celý proces funguje — jak se licence prodávají, jak se nakupují, jak vypadá spolupráce s brokerem, co říká zákon a jak se na věc dívají samotní výrobci softwaru. Postupně se dostaneme i k tématům, která výrobní firmy zajímají z trochu jiného úhlu — kyberbezpečnost, kompatibilita starších strojů nebo příprava na softwarový audit. Dnes si ale odneste jednu věc: pokud vaše firma v posledních pěti letech prošla jakoukoli změnou — reorganizací, migrací do cloudu, investicí do nového softwaru nebo redukcí počtu zaměstnanců —, je velmi pravděpodobné, že někde ve vaší infrastruktuře leží licence, o jejichž hodnotě nevíte. A hodnota, o níž nevíte, je hodnota, kterou ztrácíte.
/Michael Málek/
