V dubnu 2024 vyšla v prestižním časopise Nature studie s velmi dramatickými závěry, které si rychle vysloužily pozornost médií: světová ekonomika je prý kvůli změně klimatu již nevratně „odsouzena“ ke ztrátě 19 % hrubého domácího produktu do poloviny století.
mediálním hitem a také součástí podkladů (nikoliv jediným podkladem) pro strategické plánování v institucích jako Světová banka. Podle webu Carbon Brief šlo mediálně o druhou nejcitovanější klimatickou práci roku 2024. O rok později se ovšem ukazuje, že alarmující závěry v tomto případě stály na vratkých základech. Příběh jejího vzestupu a pádu je fascinující ukázkou vědecké detektivní práce, metodologických sporů a toho, jak složité je předpovědět naši ekonomickou budoucnost na oteplující se planetě.
O kolik a proč
Text je dílem malého týmu ve složení Maximi l ian Kotz, Anders Levermann a Leonie Wenz z německého Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu. Ti společně přišli s prací, která se od předchozích odhadů výrazně lišila. Nejenže byla předpovídaná ztráta HDP zhruba trojnásobná oproti starším analýzám, ale hlavně byla tato ztráta podle nich v této chvíli již daná a nelze se jí vyhnout: a to kvůli emisím, které jsme již vypustili, a setrvačnosti ekonomického systému. V řeči peněz měl tento osud představovat škodu ve výši 38 bilionů USD ročně do roku 2049. Autoři svou jistotu opírali o podle nich robustnější metodologi i : namísto hrubých dat za celé státy analyzovali vývoj v 1 600 menších regionech a do modelu zahrnuli i dopady teplotních výkyvů a extrémních srážek. Takto vysoké číslo mělo samozřejmě drtivé politické a ekonomické implikace. Pokud by škody způsobené nečinností byly skutečně takto astronomické, ospravedlňovalo by to prakticky jakkoliv nákladná opatření k odvrácení klimatické změny. Studie sama tvrdila, že nevyhnutelné škody již nyní šestinásobně převyšují náklady na zavedení opatření nutných k dodržení cílů Pařížské dohody. Závěry byly natolik alarmující, že zpozorněli i někteří odborníci, kteří práci posuzovali ještě před jejím vydáním. Jak si všiml deník The Washington Post, jeden z anonymních recenzentů pro časopis Nature do svého posudku napsal, že ačkoliv je práce dobře zpracovaná, má problém uvěřit výsledkům, které se mu zdají „neintuitivně velké“. Jeho počáteční skepse se ukázala jako prorocká. Netrvalo dlouho a další vědci se do přelomové studie ponořili, aby její základy prověřili do posledního detailu. A našli v nich trhliny.
Dvě rány
Jeden „úder“ přišel od týmu, který vede Solomon Hsiang, respektovaný odborník na ekonomii klimatu ze Stanfordovy univerzity. Jeho tým si všiml, že výsledky studie jsou podivně závislé na jedné jediné zemi. Když totiž z dat postupně odstraňovali jeden stát po druhém a přepočítávali výsledky, ve většině případů se nic nestalo. Až na jednu výjimku: Uzbekistán. Když z analýzy zmizela data pro čtrnáct uzbeckých provincií, celý model se zhroutil. Ukázalo se, že v podkladové databázi byly údaje pro tuto zemi zcela chybné, vykazující v 90. letech absurdní meziroční růst o desítky procent, následovaný v roce 2000 propadem o 90 %. Tyto divoké a nereálné výkyvy zcela ovládly statistický model a pokřivily jeho závěry pro celý svět. Po odstranění této jediné datové anomálie se odhad škod do poloviny století propadl z původních 19 % na pouhých 6 %. Alarmující číslo nebylo výsledkem geniální nové metody, ale spíš chyby v datech. Druhá kritika, kterou formuloval statistik Christof Schötz, je subtilnější. Zaměřila se na samotné základy statistického přístupu studie. Schötz poukázal na to, že autoři zacházeli s daty z ekonomicky silně propojených regionů jedné země, jako by šlo o zcela nezávislé a samostatné jednotky. To je ovšem statistický prohřešek. Je to (s trochou nadsázky), jako by sledovali HDP jednotlivých českých krajů jako výsledky různých zemí. Kraje nejsou nezávislé ostrovy; vždyť co se stane v jednom, ovlivní do určité míry i ostatní. Původní studie tento fakt ignorovala, čímž uměle vytvořila iluzi obrovského množství dat a falešný dojem vysoké jistoty svých závěrů. Když Schötz model opravil, aby tuto závislost zohlednil, ukázalo se, že statistická jistota původních výsledků není zdaleka tak vysoká, jak autoři uváděli.
Oprava s otazníkem
Autorský tým se zachoval způsobem, který mnozí označili za příklad správné vědecké praxe. Místo obrany neobhajitelného chyby plně uznal, kritikům na sociálních sítích i ve své odpovědi veřejně poděkoval a převzal „plnou odpovědnost za původní přehlédnutí“. Prakticky okamžitě zveřejnil opravenou verzi své práce, která zatím neprošla standardním recenzním řízením. Autoři také dali k dispozici veškerá data a postupy. V nové verzi opravili nejen chybná data pro Uzbekistán, ale zároveň upravili i svůj statistický model, aby lépe zohledňoval anomálie a prostorové závislosti dat, na které upozornil Christof Schötz. Výsledek této dvojí opravy však byl pro mnohé překvapivý. Nový odhad škod do poloviny století doznal jen malého snížení: z původních 19 % na 17 % HDP. Mnohem podstatnější změna se odehrála v míře jistoty. Původní, poměrně úzký interval spolehlivosti 11—29 % se v nové verzi rozšířil na 6—31 %. Autoři tak sice připustili výrazně větší nejistotu, ale zároveň trvali na své interpretaci výsledků. „Důležité je, že hlavní závěry článku platí,“ uvedla pro The Washington Post spoluautorka studie Leonie Wenzová. Budoucnost studie je nyní nejistá. Redakce časopisu Nature může přijmout opravenou verzi, ale také může celou práci stáhnout, což by znamenalo její faktické vymazání z vědecké literatury. Co si z toho odnést Nejdůležitější ponaučení z celé kauzy se netýká vcelku drobného rozdílu mezi 19 % a 17 %. Tím skutečným posunem je přechod od zdánlivé jistoty k přiznání hluboké nejistoty. Původní studie vyprávěla příběh o téměř jistém a přesně vyčísleném osudu. Kritika ukázala, že realita je mnohem mlhavější a že čelíme širokému spektru možných budoucností, od zvládnutelných až po katastrofické. Abychom se v nich zorientovali, je třeba zasadit tuto debatu do širšího kontextu toho, co dnes o ekonomických dopadech oteplování skutečně víme. Současné kl imat ické modely naznačují, že svět s největší pravděpodobností nesměřuje k nejhorším scénářům, na které se soustředila práce německých vědců, ale spíše k oteplení o zhruba 3 °C do konce století. Vývoj se pochopitelně může ještě změnit, trajektorie není „přirozená“ a pevně daná. Jde o důsledek změn, které jsme udělali nebo které jsou naplánované, a může se tedy ještě změnit. Ovšem pokud se nic nezmění, jaké ekonomické dopady můžeme v takovém světě očekávat? Ani zde neexistuje jediná správná odpověď, ale spíše několik myšlenkových proudů. Tradiční ekonomické modely, které používají instituce jako Mezinárodní měnový fond či OECD, pro tento scénář odhadují ztráty světového HDP v rozmezí od několika málo procent do nějakých 18 % HDP do roku 2100 (údaj říká, o kolik by mělo být HDP v roce 2100 nižší než v situaci, kdyby k žádnému oteplení nedocházelo). To je široký, ale stále řádově nižší odhad než ten, se kterým přišla studie z Nature. Jiné přístupy se na problém dívají optikou rizika. Například analýza amerického Kongresového rozpočtového úřadu (CBO) dospěla k závěru, že nejpravděpodobnější odhad škod je poměrně nízký, jen kolem 4 % HDP. Současně ale upozorňuje, že existuje pětiprocentní pravděpodobnost, že škody přesáhnou 21 % HDP. Je to podobné jako u pojištění: i když je průměrná pravděpodobnost, že váš dům shoří, mizivá, následky jsou tak katastrofální, že se proti nim raději pojistíte. A právě tato „extrémní rizika“, která standardní modely často podceňují, jsou v centru pozornosti třetího myšlenkového proudu.
Jak se osvědčují nováčci
Do něj patří i kritizovaná studie z Nature. Tyto nové empirické metody se snaží lépe zachytit dopady historických teplotních šoků a často docházejí k mnohem vyšším odhadům škod, někdy i přes 50 % HDP. Případ je tak vlastně ukázkou ostrého střetu mezi starými a novými metodami. Nové přístupy bývají pochopitelně cílem přísnějších kontrol než ty uznávané a velmi často tímto „sítem“ vůbec neprojdou. Což je pochopitelně naprosto v pořádku a jde o běžnou součást vědeckého procesu jako takového. Každý nápad či postup se musí osvědčit, než je přijat širší komunitou. Někdy to trvá krátce, jindy desetiletí. V případě přínosů tohoto způsobu modelování ovšem jasno není. A je velmi dobře možné, že právě i tento případ přispěje k tomu, že bude většinou odborníků zavržen. Další otázkou je, zda by podobné chyby měly vůbec projít bez povšimnutí ověřovacím procesem v časopise Nature, kde studie vyšla. Názor může mít každý jiný, ale faktem je, že kontrola před vydáním, tedy tzv. recenzní řízení, nefunguje ani zdaleka 100%. Nebývá na ni ani dost času, ani prostředků, aby taková byla. Bohužel, velká část chyb se tak odhalí — pokud tedy vůbec — až zpětně. Na tom se bez zcela zásadních změn v procesu zveřejňování vědeckých výsledků nic nezmění. Celá kauza je zároveň varováním před křehkostí „velkých dat“. Původní studie se pyšnila právě tím, že využívala detailní data z více než tisíce menších regionů, a proto by měla mít přesnější výsledky. Ve skutečnosti se v téhle záplavě o to lépe skryla vadná sada, která dokázala zcela vytvořit iluzi nevyhnutelné katastrofy. V době, kdy se čím dál více spoléháme na analýzy masivních datových sad, je tato lekce o nutnosti puntičkářské kontroly a ověřování vstupních údajů naprosto klíčová. I ten nejsofistikovanější statistický model je bezcenný, pokud stojí na nekvalitních základech. S trochu „mučení“ (což je dnes už v podstatě technický výraz) se přitom v záplavě dnes dostupných dat dají najít podklady i pro velmi podivná tvrzení.
/jj/
