Americká vláda ohlásila masivní plán na podporu jaderné energetiky ve spolupráci s firmou Westinghouse. Nejde jen o energii, ale o strategickou sázku v globálním závodě o dominanci v umělé inteligenci. Plán však paradoxně oživuje design reaktoru, který v minulosti ztroskotal na astronomických nákladech a zpožděních.
Administrativa prezidenta Trumpa oznámila plán na podporu výstavby nových jaderných elektráren, který popsala jako partnerství v hodnotě 80 mld. USD. Klíčovým partnerem je společnost Westinghouse Electric Company, vlastněná konsorciem Brookfield Asset Management a uranovým dodavatelem Cameco. Cílem je posílit domácí jaderný průmysl, který v tomto století ve Spojených státech postavil pouhé tři reaktory. Krok přichází v době, kdy podpora jaderné energetice, alespoň na úrovni politických deklarací, roste po celém světě. Podrobnosti celé dohody zůstávají zatím poněkud nejasné, ale její základní obrys je znám. Plán má řešit hlavní překážku, která brání rozvoji jaderných projektů: financování. Po sérii drahých neúspěchů z minulosti panuje mezi developery a energetickými společnostmi značná opatrnost. Jde o logický postoj. Kdo by chtěl opakovat poslední finanční katastrofy (v USA to byl projekt Vogtle, ke kterému se ještě dostaneme). Federální vláda proto použije strategii, kterou již uplatnila v odvětví polovodičů, ocelářství nebo těžby. V podstatě tím říká: „Soukromý trh to nezaplatí, musíme do toho vstoupit my.“ Stane se tedy „počátečním kupcem“ několika reaktorů od Westinghouse. Tato podpora, jak vysvětlil Simon Maine, mluvčí Brookfield Asset Management, by měla být dostatečná k zahájení vývoje projektů. To zahrnuje například objednávky komponent s dlouhými dodacími lhůtami, jako jsou reaktorové nádoby, které se nevyrábějí na sklad. Dohoda také potenciálně otevírá cestu k tomu, aby vláda USA získala ve Westinghouse podíl. Ne okamžitě, ale po splnění určitých podmínek by měla získat podíl na zisku. Pokud se projekty rozběhnou a firma bude prosperovat, mohlo by se to nakonec promítnout až do přibližně 8% podílu pro vládu. Jde o model, který kritici označují za „republikánský socialismus“. Otázkou je, odkud se vezme oněch 80 mld. USD. Zdroje naznačují, že velká část vládního financování bude pocházet z jiné dohody, rovněž oznámené v posledních týdnech. Japonsko se v ní zavázalo investovat více než 330 mld. USD (některé zdroje uvádějí až 550 mld. USD) do americké energetické infrastruktury. Tento slib přišel výměnou za nižší celní sazby. Součástí tohoto masivního balíku je také „iniciativa pro výstavbu jaderných reaktorů a umělou inteligenci“, která by mohla dosáhnout hodnoty až 100 mld. USD. Do té se mají zapojit japonské společnosti Mitsubishi Heavy Industries a Toshiba. Právě Toshiba přitom bývala vlastníkem Westinghouse. Na problematických jaderných projektech AP1000 ve Spojených státech v roce 2017 však téměř zkrachovala a Westinghouse musela s obrovskou ztrátou prodat.
Dvakrát do stejného reaktoru?
O „jaderné renesanci“ se mluvilo už na začátku tisíciletí. V západním světě však tato snaha naprosto selhala. Co je tentokrát jinak? Odpovědí má být nová technologie, ovšem ne přímo energetická. Boom umělé inteligence odstartoval strmý nárůst poptávky po elektřině, který překvapil i samotné energetiky. Datová centra pro trénink a provoz velkých modelů potřebují obrovské množství energie, a to nepřetržitě, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Tuto potřebu „základního zatížení“ nedokážou pokrýt jen solární a větrné zdroje, jejichž výroba je ze své podstaty proměnlivá. Jaderná energetika se tak znovu dostala do centra pozornosti politiků i technologických firem jako čistý a stabilní zdroj. „Tato historická spolupráce pomůže naplnit velkou vizi prezidenta Trumpa plně energetizovat Ameriku a vyhrát globální závod v AI,“ prohlásil ministr energetiky Chris Wright. Nejde přitom jen o vládní iniciativu. Samotný technologický sektor, který tuto poptávku vytváří, už aktivně jedná. Společnost Google uzavřela dohodu o nákupu energie z odstavené jaderné elektrárny v Iowě, kterou její majitel plánuje znovu spustit v roce 2029. Microsoft zase loni souhlasil s financováním restartu reaktoru v Three Mile Island, místě nechvalně proslulé jaderné havárie z roku 1979. V jiných ohledech se přitom přítomnost minulosti velmi podobá: současný plán se opírá o stejný typ reaktoru — AP1000 od Westinghouse, který se měl stát vlajkovou lodí oné neúspěšné renesance v USA z počátku 21. století. Přesně proto se právě tento reaktor stal v posledních 20 letech v USA symbolem finančních katastrof: Jediné dva bloky, které se v tomto století podařilo dotáhnout do konce, stojí v elektrárně Alvin W. Vogtle ve státě Georgia. Byly dokončeny se sedmiletým zpožděním. Původní rozpočet byl překročen o více než 20 mld. USD (některé odhady mluví o 21 mld. USD). Celková cena se vyšplhala na astronomických 35 mld. USD. Podobný projekt dvou reaktorů AP1000 byl v roce 2017 opuštěn v Jižní Karolíně. Stalo se tak poté, co odhadované náklady přesáhly 20 mld. USD a do projektu již byly nality miliony, které museli odepsat zákazníci, tedy běžní plátci elektřiny. Právě tato série katastrofálních selhání v řízení výstavby přivedla Westinghouse v roce 2017 k bankrotu.
Jaká jsou ale řešení?
Americký krok ovšem není v globálním kontextu osamocený, pokud pomineme slíbený (ale zatím opravdu jen slíbený) objem finančních prostředků. Například v polovině září oznámily Spojené státy a Velká Británie takzvané Atlantické partnerství pro pokročilou jadernou energii. Cíl je stejný: urychlit výstavbu, zjednodušit regulace a zkrátit průměrnou dobu licencování projektů na polovinu, tedy na dva roky. Tato dohoda se více soustředí na nové technologie, především malé modulární reaktory (SMR), například od společnosti X-Energy, a na ukončení závislosti na ruském jaderném materiálu do roku 2028. Britové plánují přeměnit bývalou uhelnou elektrárnu Cottam na datové centrum napájené z vlastního jaderného zdroje od společnosti Holtec. Současná vlna politické podpory je bezpochyby nezbytnou podmínkou pro jakýkoli budoucí rozvoj jaderné energetiky. Jak ukázaly příklady Vogtle a Jižní Karolíny, starý model, kdy riziko nesly soukromé firmy a jejich zákazníci, selhal. Vládní garance a role „prvního kupce“ tento zásadní problém financování řeší. Neřeší ale problém druhý, možná ještě složitější: samotnou výstavbu a její cenu. Kritici upozorňují, že ani s vládní podporou není jádro cenově konkurenceschopné. „Těch 80 miliard je zamýšleno na absorbování nadměrných nákladů jaderné energie,“ řekl Mark Cooper, analytik z Vermont Law and Graduate School pro NY Times. „Westinghouse musí najít kupce, ale za současnou cenu žádní kupci nejsou. Vítr a slunce jsou mnohem levnější.“ Přesto se zdá, že jaderná energetika skutečně nabírá druhý dech, tentokrát poháněný téměř neomezenou poptávkou ze strany umělé inteligence. Ohlášené vládní plány jsou logickým pokusem, jak překonat investiční paralýzu, která odvětví po dekádu trápila. Samy o sobě ale nezaručují, že se tentokrát podaří stavět včas a v rámci rozpočtu. Je to masivní sázka Washingtonu na to, že s plnou státní podporou v zádech to tentokrát bude jinak. /jj/