Tři století tradic výchovy českých inženýrů

Zakládací listinu pražské univerzity podepsal 7. dubna 1343 Karel IV., o vznik vysokého učení v Olomouci se zasloužili roku 1573 jezuité, inženýrské umění poručil u nás před třemi sty lety vyučovat římskoněmecký císař, český a uherský král Josef I. Na začátku českého veřejného technického vzdělávání byl návrh Christiana Josefa Willenberga ze slezské Legnice (tehdy ještě součástí zemí Českého království), odeslaný v lednu 1705 císaři Leopoldovi I., aby směl jako zkušený fortifikační odborník „šest osob stavu panského, čtyři rytířského a dva městského vyučovati v umění inženýrském“. Ještě dříve, než se císař vyjádřil, musel ovšem Willenberg prokázat svou odbornou z p ů s o b i l o s t . Vídeňská dvorská válečná rada proto sestavila zvláštní komisi, a ta ho přezkoušela z aritmetiky, geometrie, trigonometrie a francouzských i německých způsobů opevňování. Examinátoři byli se znalostmi padesátiletého uchazeče o titul císařského inženýra spokojeni, válečná rada jejich stanovisko vzala na vědomí a 15. prosince 1706 Willenbergovi inženýrskou kvalifikaci přiznala. O měsíc později, 18. ledna 1707, došel do Prahy reskript císaře Josefa I. (jeho otec Leopold I. v květnu 1705 zemřel), v němž českým sněmovním komisařům sděluje, že s Willenbergovým návrhem souhlasí a poroučí jej projednat. Tento písemný dokument je považován za zakládací listinu Českého vysokého učení technického, nejstarší technicky zaměřené vysoké školy ve střední Evropě. PRVNÍ PROFESOŘI INŽENÝRSTVÍ Souhlas Josefa I. s Willenbergovým návrhem je pochopitelný: budou-li vychováváni domácí inženýři, obejde se armáda bez cizinců. Panovník sice milostivě poručil, žádné peníze na ustavení stálého stavovského učitele inženýrství v Praze však nedal. Jeho reskript byl tedy vlastně jen doporučením. Tak si jej asi vyložili i tehdejší čeští stavové. Nevíme, jestli o dopisu vůbec jednali, proč na Willenbergův plat nenašli peníze a jak mohli splnění císařova přání víc než 10 let odkládat. Další kapitola počátků českého technického školství vznikla roku 1714 v komisi pro reformu univerzitní výuky. Hlavním důvodem zřízení tohoto orgánu byl neúnosný stav filozofické fakulty, která sloužila v podstatě jen jako přípravný stupeň pro teologii. Ke zjednání nápravy komise nejdříve doporučila rozšířit filozofická studia o výuku zeměpisu, dějepisu, geometrie, aritmetiky, mechaniky, architektury, astronomie a inženýrství, později dokonce navrhla zřídit samostatnou inženýrskou profesuru a její vedení svěřit Willenbergovi. Klementinští jezuité ovšem nesouhlasili, udílení profesur na univerzitě laikům bylo pro ně zcela nepřijatelné. Willenberg se ale své myšlenky nevzdává a uprostřed října 1716 píše znovu. Adresátem je jak císař, tak čeští stavové. Tentokrát neprosí, ale požaduje: zřízení stolice inženýrství, kterou je sám ihned připraven převzít, prostředky na svůj plat, literaturu, přístroje a modely. Do splnění životního cíle mu pak zbýval už jenom rok. V květnu 1717 nařídil Karel VI. českým sněmovním komisařům, aby stavové nad žádostí císařského inženýra „horlivě uvažovali“, v dalších měsících byl návrh podrobně rozpracován, 9. listopadu 1717 zvláštním dekretem zřízena inženýrská profesura a Willenberg pověřen jejím vedením. Nešlo však o samostatnou technickou školu, ale o nový obor, který měl časem splynout jako součást filozofické fakulty s univerzitou. V úředních listinách bylo inženýrské vyučování nazýváno nové institutum, institutum inženýrského umění, studium fortificatorium apod. První adepty nového oboru studia vybrali v prosinci 1717 sami čeští stavové, přihlášky ostatních uchazečů byly přijímány hned po Novém roce. Willenberga i všechny jeho příznivce však čekalo trpké zklamání. I když stavovští žáci mohli studovat zadarmo, nepřihlásilo se jich víc než 9; o placené vyučování (za 30 zlatých) neměl zájem vůbec nikdo. Učit se začalo 7. ledna 1718, za dva měsíce zůstali z devíti jen tři. Těm, co vzdali, chyběly buď schopnosti a píle, nebo prostředky na učební pomůcky. Počáteční krizi pomohli překonat posluchači univerzity, kteří souběžně s filozofií chodili i na přednášky z inženýrství. Aby jim Willenberg vyšel vstříc, přestěhoval svůj byt s knihami, výkresy, modely a přístroji z Malé Strany na Staré město ke klementinské koleji. Další žáci přibyli, když výuku fortifikačního umění rozšířil o civilní technické obory, jako zeměměřičství, kreslení map, odvodňovací práce, konstrukci mechanismů na zvedání těžkých břemen apod. Přesto bylo budoucích inženýrů málo. Zatímco filozofii poslouchalo kolem 500 studentů, Willenbergovi se nedařilo naplnit ani 12 dotovaných míst. Počátkem roku 1726 dostal první český profesor inženýrství od svých stavovských nadřízených dopis, „že by sice byli nakloněni pro jeho horlivost a píli mu profesuru dále prodloužit, jelikož mu ale vzrůstající stáří brání tuto činnost s úspěchem vykonávat, tak od toho upouštějí“. Zdvořile, i když trochu ironicky, ho v sedmdesáti poslali do výslužby. Jako penzista Willenberg ale rozhodně neživořil. Šest set zlatých, které ročně až do své smrti v polovině března 1731 pobíral, byla částka zhruba třikrát vyšší, než kolik při výplatě dostávali jezuitští profesoři na filozofických fakultách. Když na jaře 1726 nastoupil po Willenbergovi ambiciózní salcburský rodák Jan František Schor (1686 – 1767), rozšířila se nabídka přednášených předmětů o několik dalších, např. o optiku, perspektivu, kreslení a geografii. Třetím profesorem inženýrské školy byl Antonín Linhart Herget. Za jeho působení byla inženýrská stavovská profesura změněna (1787) na řádnou profesuru filozofické fakulty pražské univerzity. O dalším osudu výchovy českých inženýrů se začalo jednat v roce 1795 ve dvorské komisi pro revizi veřejného školství. Největší zásluhu na změnách, k nimž později došlo, měl člen komise František Josef Gerstner, profesor vyšší matematiky na univerzitě a bývalý žák profesora Hergeta. Jeho představu o reformě přírodovědných studií přijal s uspokojením i sám císař František II.: „Očekávám, že při reorganizaci filozofického studia bude také vypracován podrobný plán vyššího t e c h n i c k é h o institutu, jehož znamenitý užitek vysvítá již z předložené skicy“. To bylo 27. září 1797. V následujícím roce předložil Gerstner už návrh důkladně promyšlený a zdůvodněný. Doporučil založit technickou univerzitu, kde by inženýrské nauky těsně navazovaly na studium matematiky a exaktních věd. Podobný systém zavedla krátce před tím (1795) pařížská École polytechnique. Podle Gerstnerových slov „nezměrný užitek přinese polytechnika důkladným vyškolováním vedoucích odborných sil pro celý průmysl, všem úředníkům i řemeslníkům, podnikatelům i státu. Bylo již mnohokráte zjištěno, že založení jednoho odvětví výroby oživí ty nejpustší kraje, zaměstná tisíce lidí a poskytne jim obživu. Oč více lze tedy očekávat, jestliže polytechnika rozšíří užitečnými vědomostmi světlo nad všemi větvemi průmyslu, jestliže rok co rok poskytne nejschopnějším mladým lidem aby cestovali, zkoumali přírodní bohatství země, sbírali zkušenosti o zemědělství, poznávali výrobu a zkoumali přednosti našich nebo cizích zemí!“ Návrh byl přijat s nadšením, když ale začalo konkrétní projednávání, ukázalo se, že zakládat vysokou školu v nejistém čase napoleonských válek je sice vlastenecké a v dlouhodobé perspektivě prozíravé, zároveň však finančně neúnosné. Aby z pražské polytechniky nakonec nesešlo, bylo třeba původní plány upravit: škole muselo stačit skromnější vybavení, zůstala součástí filozofické fakulty a zaměstnávala jen čtyři profesory a dva adjunkty. Přesto mohl být Gerstner spokojen. Po 90 letech existence jedné inženýrské profesury byla škola reformována na moderní polytechniku vyučující všechny inženýrské obory té doby. Dekret o založení Českého stavovského polytechnického ústavu podepsal císař František I. v březnu 1803, ředitelem se stal Gerstner, výuka začala 10. listopadu 1806. Polytechnika nebyla jen vysokou školou, ale i rozhodujícím a inspekčním orgánem nad českým průmyslem a obchodem, informačním centrem hospodářského života celé země. Vzdělávací ústav plnil funkci výzkumné a zkušební stanice, rozsuzoval výrobní spory, poskytoval poradenskou činnost, recenzoval technické učebnice, dohlížel na konkurzní řízení a jeho profesoři zasedali v nejrůznějších průmyslových, stavebních i obchodních komisích. PROMĚNY PRAŽSKÉ TECHNIKY V 19. A 20. STOLETÍ ? Od 8. 9. 1815 přestal být Polytechnický ústav součástí Karlo-Ferdinandovy univerzity a získal statut samostatné školy. ? Dne 23. 11. 1863 František Josef I. schválil Organický statut Polytechnického ústavu království Českého, který dal profesorskému sboru právo volit rektora a vědecky řídit školu. Historie dvojjazyčné (utrakvistické) polytechniky však za šest let skončila. V dubnu 1869 panovník školu opět zrušil a zároveň souhlasil s jejím rozdělením na Český polytechnický ústav království Českého a Německý polytechnický ústav království Českého. ? Od roku 1875 byly česká i německá polytechnika (dosud zemské ústavy) převedeny do státní správy. ? V roce 1879 dostaly obě polytechniky nové názvy: C. a k. česká vysoká škola technická v Praze, a K. k. Deutsche Technische Hochschule in Prag. ? Říšským zákonem z 13. dubna 1901 bylo polytechnikám v Praze, Brně, Vídni, Štýrském Hradci a Budapešti přiznáno právo udělovat doktorské hodnosti (doktoráty technických věd a čestné doktoráty technických věd) a užívat rektorský řetěz. První čestný doktorát technických věd na pražské české vysoké škole technické byl udělen nejvyššímu maršálkovi Království českého Jiřímu z Lobkovic u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. Vyznamenání se mu dostalo jako důslednému zastánci historického státního práva, který věnoval velké úsilí na vybudování odborného, především zemědělského školství, a podporu prací melioračních a kanalizačních. O rok později, při stém výročí založení pražského polytechnického ústavu, byl vyžádán souhlas ministerstva s udělením 12 čestných doktorátů. Získali je tehdy např. architekt a stavitel Josef Hlávka, vynálezce a továrník František Křižík nebo profesor stavební mechaniky na České vysoké škole technické v Praze Josef Šolín. ? Výnosem Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 1. září 1920 vzniklo České vysoké učení technické jako svazek sedmi relativně samostatných vysokých škol technických: stavebního inženýrství, kulturního inženýrství, architektury a pozemního inženýrství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství, speciálních nauk; v čele jednotlivých škol stáli děkani. Vysoká škola kulturního inženýrství byla v roce 1921 jako samostatná instituce zrušena a začleněna do působnosti Vysoké školy inženýrského stavitelství. Od roku 1929 se stala rovnoprávnou součástí ČVUT také Vysoká škola obchodní, do té doby pouze tříletá. ? Dne 17. listopadu 1939 byly z rozhodnutí říšského protektora Konstantina von Neuratha české vysoké školy uzavřeny. ? Výuka na všech sedmi vysokých školách Českého vysokého učení technického začala znovu v pondělí 4. června 1945. Do tzv. náhradního semestru od června do poloviny září se tehdy zapsalo více než 16 000 posluchačů. Mnoho studentů i učitelů však chybělo. Mezi těmi, kteří zahynuli ve vězeních nebo na popravišti, byl také profesor Viktor Felber; na seznamu osob odsouzených po atentátu na Heydricha nacistickým stanným soudem k smrti zastřelením je jeho jméno hned za Vladislavem Vančurou. Jako důvod pro zatčení 11. května 1942 uvedli nacisté činnost v ilegálním Národně revolučním výboru inteligence, před popravčí četou v Praze-Kobylisích stál však 1. června i se svým synem Juliem za poskytování úkrytu nepřátelským agentům. Studenti strojního inženýrství znají jeho jméno z pamětní desky a názvu posluchárny v budově fakulty na Karlově náměstí, zaměstnancům je zase připomínají medaile udílené od roku 1964 jako nejvyšší ocenění mimořádných zásluh o rozvoj ČVUT. ? Po organizačních změnách v období 1950 – 1960 zůstaly na ČVUT čtyři fakulty: strojní, elektrotechnická, stavební, technické a jaderné fyziky (nyní jaderná a fyzikálně inženýrská). ? Od roku 1976 převzala výchovu architektů ze Stavební fakulty nově zřízená Fakulta architektury. ? V roce 1992 skončila rozsáhlá rekonstrukce Betlémské kaple, která má funkci auly ČVUT. ? V akademickém roce 1993-1994 byla zahájena výuka na nové Fakultě dopravní. ? K dosavadním šesti fakultám ČVUT přibyla v roce 2005 Fakulta biomedicínského inženýrství. ? V současné době jsou kromě sedmi fakult součástí Českého vysokého učení technického také Kloknerův ústav (vědecko výzkumné pracoviště v oboru stavitelství), Masarykův ústav vyšších studií, Výpočetní a informační centrum, Technologické a inovační centrum, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, Ústav technické a experimentální fyziky, Centrum pro radiochemii a radiační chemii, Ústav výstavby a investiční činnosti, Nakladatelství a Správa účelových zařízení. ? Zatímco v 18. století se počty posluchačů pohybovaly v desítkách, po Gerstnerově reformě počátkem 19. století brzy překročily jeden tisíc. Před první světovou válkou byly na české technice asi 3000 studentů, v meziválečném období 4000 až 6000, nyní jich je na všech fakultách dohromady kolem 23 000. ? Po roce 1990 byl na ČVUT zaveden kreditní systém výuky. V souladu s Boloňskou deklarací z roku 1999 je studium na ČVUT uspořádané do sériového řetězce tří samostatných akreditovaných studijních programů - bakalářského, magisterského a doktorského. Kromě toho škola nabízí v rámci celoživotního vzdělávání postgraduální kurzy (pro absolventy se zaměřením na doplnění a rozšíření znalostí v konkrétním oboru), kariérní kurzy (zaměřené na získání a prohloubení dílčích odborných znalostí pro konkrétní funkce), rekvalifikační kurzy (k získání prohloubení dílčích odborných znalostí pro získání nové odborné kvalifikace), univerzitu třetího věku (určenou zájemcům, kteří považují rozšiřování odborných znalostí a profesních dovedností za trvalou součást plnohodnotného života), přípravné kurzy k přijímacímu řízení na vysokou školu. Oslavy třístého výročí vydání historického reskriptu císaře Josefa I. vyvrcholily v týdnu od 15. do 19. ledna 2007. Ve středu 17. ledna na slavnostním zasedání Vědecké rady ČVUT v Betlémské kapli převzali čestné doktoráty Stuart E. Graham, prezident SKANSKA AB (Švédsko), Josef Kittler, profesor University of Surrey (Velká Británie) a prezident České republiky Václav Klaus. O den později se za účasti zástupců českých a zahraničních vysokých škol i řady významných představitelů našeho politického i společenského života konalo ve Španělském sále Pražského hradu veřejné slavnostní shromáždění Akademického senátu a Vědecké rady ČVUT. PROF. RNDR. IVO KRAUS, DRSC., FENG.