Na otázky TT odpovídal prof. Claude Cohen-Tannoudji, nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1997 Ve dnech 8. až 10. prosince 2016 navštívil v programu společnosti Honeywell (Initiative for Science) brněnské VUT prof. Claude Cohen-Tannoudji. Byla to mimochodem již třetí návštěva některého z nositelů Nobelovy ceny na této největší technické univerzitě v ČR. A opět byla aula Elektrotechnické fakulty nabita dychtivými studenty, kteří odměnili už na úvodní přednášce profesora nadšeným potleskem. I když hlavním vědeckým oborem přednášejícího je vývoj metod chlazení a chytání atomů laserovým světlem, tedy téma základního výzkumu z kvantové mechaniky, studentům nabídl téma: Věda jako nedílná součást kultury lidstva. Přednášku otevřel příběh laseru. FENOMÉN LASER Na otázky TT odpovídal prof. Claude Cohen-TannoudjiZesilovač světla stimulovanou emisí záření byl fyzikálně teoreticky popsán už v roce 1917 Albertem Einsteinem, ale první skutečný laser začal fungovat až (nebo teprve) v roce 1960 v USA. Aktivním prostředím byl krystal rubínu s využitím tří energetických hladin. Proto pracoval v pulzním režimu. O tři roky později vznikl plynový CO2 laser a cesta jeho využití se otevřela naplno. Geniálního Einsteina nezmínil prof. Cohen-Tannoudji v úvodu náhodou, laser vznikl v laboratořích základního výzkumu jako vedlejší produkt ověření teorie povahy světla, definovaného právě Einsteinem jako pulzní vlnění , ale ověřitelného jedině na bázi kvantové mechaniky. Komentáře k laseru byly tehdy stručné: Vědci si vyrobili silnou baterku. Praktické využití nula. Pouze efektní barevná podívaná. Dnes není ani možné dopočítat se, v kolika oborech je laserový paprsek nenahraditelný a jeho přínos do praktického života, kam se vklínil za pouhých 50 let existence, je nevyčíslitelný. Stručně řečeno, odsouzení objevu laserového zdroje jako zbytečné hračky je jen jedním z nespočetných omylů politiků, kterým by odeslali jeden z největších objevů lidstva v minulém století do zapomnění. A tím vlastně prof. Cohen-Tannoudji definoval jeden ze základních konfliktů současné společnosti, konflikt mezi vědou a politikou. VĚDA JE SOUČÁSTÍ KULTURY LIDSTVA Lidské poznání a touha po poznání materiálního světa, který nás obklopuje, provází historii od počátku civilizace a prof. Cohen-Tannoudji ji definoval na příkladu nazírání na povahu tak samozřejmé věci, jako je světlo. „Vědecká skromnost vychází z pohledu do historie, a nutí nás přijímat skutečnost, že představa povahy světla se vyvíjela postupně. Stejně tak se musíme dívat na svoji práci, tedy netrvat dogmaticky na našich postulátech, ale přijímat jen ověřená fakta, a ta srovnávat s našimi představami. A neustále přijímat fakta nová. Jen tak může věda zůstat svobodná a tvořivá a tak krásná, jako je nádherné literární dílo nebo obraz či architektura. Věda prostupuje vším čeho člověk dosáhl a je tedy součástí kulturního rozvoje. Nemůže být opomenuta, je-li opomenuta, civilizace se hroutí.“ Ve své přednášce jste, pane profesore, řekl, že politici se dopouštějí ve vztahu k vědě závažných chyb. Mohl byste tuto svoji výhradu definovat blíže? Obávám se, že většina politiků vůbec nechápe, co věda je a jak funguje. Myslí si, že vědu lze nějak naplánovat nebo naprogramovat, že je třeba ji zacílit na některá témata. Ale tak to povětšinou nefunguje. Věda musí být svobodná. Věda se musí snažit pochopit jevy do hloubky, potřebuje pochopit základy materiálního světa. Až když pochopíme v určitých stupních fungování přírody, můžeme přijít s nějakými originálními řešeními, jimiž umožníme lepší fungování lidstva. Před 60 lety nikdo , kromě geniálního Einsteina, jemuž v té době málokdo rozuměl, neměl ani potuchy o nějakém laseru. Dá se říci, že laser vznikl jako vedlejší produkt základního výzkumu. Proto si myslím, že dobrým vědcům je třeba dát důvěru, aby pracovali podle svých poznatků a nezávisle, a tím jim umožnit, aby přinášeli nové možnosti k využití. Nové kulturní obzory o poznání světa. Tím samozřejmě neříkám, že když se objeví nějaká dobrá myšlenka, není třeba ji podporovat, aby přinesla své ovoce. Naopak, myslím si, že aplikovaný výzkum je třeba silně podpořit, aby dokázal využít všech vědeckých poznatků, jimž jsme dnes obklopeni. Je třeba zakládat výzkumná centra, kde se aplikovaný výzkum uplatní. Ale vedle toho je nezbytné základním neregulovaným výzkumem posunovat hranice vědění. V přednášce jste také zmínil potřebu jiné výuky školáků, aby přijímali potřebu vědy v životě jedince zásadněji než doposud. Probůh, tím jsem neměl na mysli, že děti by se měly učit kvantovou mechaniku na základní škole. Ale aby se učily spíše na připravených pokusech, kterými by si ověřovaly základní fyzikální poznatky. Radost z vlastního vytvoření pokusu a jeho vyhodnocení je základem analytického myšlení tolik potřebného v současné společnosti. Je třeba, aby se učily ověřovat některá vlastní pozorování experimentem. Příprava experimentu je vlastně základem vědeckého uvažování, následovaného prezentací a diskusí, v níž nás třeba ostatní (kolegové) přesvědčí, že naše závěry nelze experimentálně ověřit, a proto jsou chybné. Víte, jak by toto napomohlo k sebekontrole vlastního uvažování? Kritického uvažování? Aula Elektrotechnické fakulty byla nabita dychtivými studentyV sále se mne jeden student zeptal, proč je tak těžké pochopit kvantovou mechaniku. No to by byla diskuse na 5 hodin. Odbyl jsem to příkladem, že pro člověka vychovaného v klasické newtonovské mechanice je nepředstavitelné , že se elektron vyskytuje současně na mnoha místech svého orbitu. Že nemá trvalou pozici. Teď, když mluvíme o mladých lidech je třeba připomenout, s jakou odvahou přijali digitalizaci svého prostředí a určitě budou přístupni více i poznatkům, které se před námi zjevují a jež opravdu těžko chápeme. Jen tak posuneme vědu, kulturu a lidstvo více kupředu. A proč mluvím o jiném přístupu ke vzdělání? Když přednášíte na Collége de France, jste vlastně neustále žákem. Podmínkou přednášek je, že se nesmí ani za rok opakovat a musí být otevřené pro kohokoliv. Pro přednášejícího je to výzva, jak vyložit složité fyzikální poznatky, ale i šance, jak včlenit do přednášky nové objevy. V tu chvíli jste vlastně žákem ve svém oboru na místě přednášejícího. Vrátím-li se k vaší otázce výchovy, pokud si osvojíte určitý způsob myšlení a hlavně způsobů jak dokázat a potvrdit své myšlenky, a přijmete nutnost argumentace, máte otevřenou cestu k nejlepšímu uplatnění v životě. Pane profesore, zmínil jste omyly politiků ve vztahu k vědě. Máte ze své praxe vrcholící udělením Nobelovy ceny nějaký dobrý příklad pozitivního politického přístupu? Ne nemám. Ale jeden vlastně ano. Před desítkami let měly Bellovy laboratoře v USA velmi osvícený management. Dal tehdejším vědcům neobyčejnou volnost v bádání a tedy i utrácení peněz a oni se odměnili vývojem transistorů, světelných čipů, miniaturizace součástek atd. Ohňostrojem nápadů. Vyrostly tam osobnosti. Celá řada laureátů Nobelovy ceny. Následně byly vědcům zadávány i úkoly, ale vždy v rámci jejich základního výzkumu. Spíše bych to nazval tak, že byly společně definovány některé otázky. Na tomto příkladu je také jasně vidět, jak důležitá jsou centra výzkumu kde se vědci navzájem ovlivňují, diskutují, a tím se vlastně kontrolují. Tedy výzkumné ústavy nebo centra základního výzkumu u vysokých škol. Samozřejmě je zde vždy riziko, že vědci na nic nepřijdou. Ale to bývá vždy spíše otázkou definování cíle, té otázky, k čemu směřuji – tak jako tomu bylo v případě ověřování podstaty světla, který jsem si zvolil jako nosné téma přednášky. Ale myslíte si, že teorie relativity vznikla na základě nějakého zadání, nějakého plánu? Ne, ale neobjasněnost pravé povahy světla vědce nesmírně dráždila. Ale jaký přínos pro technické obory mělo a má její ověřování! A tím se také dostáváme k otázce geniálního jedince. Einstein dokázal během jednoho roku publikovat dvě vědecké práce, které zcela popíraly tehdejší představy o povaze světla, času i energie. V Evropě, v evropské fyzice tehdy prostředí výměny poznatků existovalo, stanovovaly se nové cíle a jejich ověřování vedlo k obrovskému rozmachu vědy. Svým způsobem šlo o bádání v týmu. Dnes je prostředí jiné. Bohužel, politici se domnívají, že musejí mít vědu pod kontrolou a že dokážou určovat i vývoj vědy. Je to strašný omyl, jen svobodná věda má výsledky. Dnes jsou všichni vědci zavaleni byrokracií, která je nesmyslná a má jediný úkol, zajistit detailní kontrolu práce vědce, které stejně politici nerozumějí. Dnešní vědec tráví někdy až 60 % času vyplňováním dotazníků nebo žádostmi o peníze a jejich práce je nesmyslně administrativním rozhodováním ukončena uprostřed řešení. Týmy se rozpadají administrativnímu zásahy. Jestliže někomu dáme důvěru a považujeme jej za dobrého vědce, pak bychom měli důvěřovat jeho intuici. Důležitost jedince, který dokáže vést vědecký kolektiv, je nenahraditelná. Připomenul jste, že na 15 nositelů Nobelovy ceny se sešlo poprvé na Maltě se zástupci zemí Středního a Blízkého východu a severní Afriky, aby pomohli těmto zemím využit vědecké poznatky k překonání chudoby a vytvoření předpokladů zlepšení kvality jejich života. Podobná setkání se již několikrát opakovala. Je to neobyčejně krásná myšlenka a vysoce aktuální zvláště dnes. Využívají zmíněné země této mimořádné iniciativy? Bohužel, politici těchto zemí tuto iniciativu příliš neocenili. Jsou plně zaujati jedním problémem a vůbec nedoceňují, že jim nabízíme pomoc, například v získání levné energie nebo desalinizaci mořské vody. Dokázali jsme organizovat setkání vědců těchto zemí s nobelisty západního světa s cílem odpolitizovat takové setkání a bylo tam zřejmé, že nejde o setkání s nějakými ďábly a není třeba se strašit hrůznými představami – ale to politikům těžce zkoušených zemí příliš nekonvenuje. Přestože je očividné, že kdyby dokázali vědci těchto zemí spolupracovat, dokázali by společně s pomocí dalších vědců obrovsky pozvednout kvalitu života. Bohužel, zde platí stonásobně jedno z pravidel přístupu k vědě – pokud nemáte zájem o vědecké poznatky, společnost se nerozvíjí. Jan Baltus
