Svět vědců, svět finančníků, jak je propojit?

Ví se, že věda vytváří základ rozvoje hospodářství všech průmyslových zemí. Jen pomocí vědy, zásobující inovační činnosti svými výsledky a postupy, lze trvale obnovovat konkurenční výhodu podniků, usilujících o větší než místní působnost. Všeobecně se má za to, že výsledky vědeckého bádání nelze vyhodnotit předem. I to přispívá k běžně používanému členění na výzkum základní, který se financuje penězi daňových poplatníků, výzkum aplikovaný či průmyslový, jehož rizika neúspěchu klesají a potenciální výnosy začínají zajímat i soukromý kapitál – nicméně i zde je třeba kombinovat veřejné a soukromé zdroje jeho financování – a vývoj a konstrukce, které již zcela závisí na firemních zdrojích. Přesto ale jsou v zahraničí silné firmy, které jsou schopny a ochotny investovat do celého řetězce, od základního (či spíše ještě: vyhledávacího) výzkumu až po uvedení produktu na trh, a to přesto, že na tomto postupu v minulosti řada společností vykrvácela. VOLNÉ PENÍZE, AKTUÁLNÍ NÁKLADY Rizika technického neúspěchu jsou přitom méně významným faktorem: snad nejkritičtějším problémem je cash flow, schopnost mít volné peníze na úhradu aktuálních nákladů (jako příklad lze uvést fax, vyvinutý v USA, ale generující zisky v Japonsku), a těsně za ním je riziko odmítnutí výrobku trhem (například technicky lepší betasystém obrazového zápisu na magnetickou pásku prohrál s lépe propagovaným VHS). Pro většinu manažerů je ale výzkum stále jen loterie s nejistým výsledkem. Velkým problémem je skutečnost, že neprobíhá účelná komunikace mezi finančním ředitelem a ředitelem výzkumu. Oba mají jiné vnímání výzkumu, oba používají specifické nástroje pro řízení svého úseku, které jsou partnerovi většinou nepochopitelné, a diskuse o tom, kolik vydělá investice do výzkumu, a kdy, z těchto důvodů není možná. V posledních 5 letech se však i v USA objevily metody vyhodnocování bonity výzkumu. I když u nás zřejmě nedojde k vyschnutí zdrojů z veřejných prostředků, bude užitečné, naučíme-li se podobné výpočty provádět sami, abychom byli schopni vybírat k financování projekty, které jsou potenciálně výnosnější. NAUČME VĚDCE ROZUMĚT FINANCÍM Ze dvou možností, jak propojit znalosti obou světů, se zdá být schůdnější naučit vědce základní metody, s nimiž pracují manažeři financí, než naopak. Další výklad pak předpokládá znalost základních finančních postupů a výkazů: rozvahy, výsledovky, problematiky finančních toků, pojmy jako EBIT, EBITDA, bod rovnováhy, míru návratnosti (ROI, ROE, RONA), metodu DCF diskontovaných finančních toků, promítnutou do výpočtu čisté současné hodnoty a vnitřní míry výnosu (IRR), cenu peněz (úvěru) atd. Pohled do historie nás přesvědčí o tom, že největší zisky přinesly převratné objevy, které se prosazovaly na trhu až po dlouhé době vývoje, obvykle až v posledních letech před vypršením lhůty ochrany duševního vlastnictví. Sladidlo Nutrasweet bylo schváleno k používání až 17 let po zahájení výzkumu, tedy těsně před vypršením patentu. Edisonova firma se dostala z rudých čísel až po 12 letech. Vývoj optických vláken trval firmě Corning více než 10 let. Důležitou roli ve výpočtu výnosnosti projektu zde hraje tzv. konečná hodnota projektu. NA POČÁTKU MUSÍ BÝT MNOHO NÁPADŮ Rozdělme si výzkum (pro jednoduchost: probíhající v jediné firmě) na následující etapy: nalézání a třídění nápadů – koncepční výzkum – studie proveditelnosti – vývoj – raná komercializace. Zatímco na začátku máme k dispozici příležitost, zatíženou vysokou mírou rizika, je na konci produkt, o němž víme, že jej trh přijme. Riziko podél řetězce klesá, poslední fáze by měla představovat jistotu úspěchu. Znamená to ale rovněž, že chceme-li mít v daném čase na výstupu projekt, po němž trh prahne, musíme mít na počátku velký počet nápadů, z nichž většina bude v jisté fázi výzkumu zavržena. To je známá metoda snižování rizika diverzifikací. Kvantifikace, odhady potřebných kapacit, času a prostředků, lze provést na základě předchozí zkušenosti a historických údajů. Je zformulováno patero doporučení: ? Jsou-li nejistoty vysoké, utrácej málo. ? Když nejistoty klesají, můžeš si přisadit. ? Přijímej inkrementální rozhodnutí a vyhýbej se sázkám typu všechno nebo nic. ? Buď ochotný zaplatit za informace potřebné ke snížení rizika. ? Plánuj postup s dostatečným počtem bodů exitu (zastavení projektu). Pro vlastní výpočty je třeba zvažovat jednak cenu peněz, tj. úrok, za nějž jsou finanční prostředky získány (totéž se vztahuje i na vlastní zdroje, vyčleněné pro financování výzkumu!), jednak rizikovost typu investice. Pro představu jsou předpokládány tyto diskontní sazby: 30 % ….. spekulativní podnikání 20 % ….. nové výrobky 15 % ... rozšíření stávajících podniků 10 % ….. náklady na zlepšení známé technologie, kde rozdíly jsou způsobeny možnou mírou nejistoty reakce trhu. Tato diskontní sazba se ovšem nepoužije na celou dobu trvání vývoje, během něhož by rizika neúspěchu měla klesat: pokud neklesají, je třeba projekt ukončit. Ve fázi rané komercializace by měla být pravděpodobnost úspěchu už kolem 90 %, a odpovídajícím způsobem diskontní sazba klesne. V počátečních etapách vývoje je třeba riziko snížit diversifikací – vhodným složením portfolia výzkumných projektů. I zde je třeba zvažovat, zda všechny naše projekty nejsou nadměrně zatíženy specifickým rizikem odvětví: pro ilustraci, sebelepší diversifikace projektů malé firmy zabývající se internetovými projekty nemohla zabránit jejímu krachu při krizi typu dot.com. Pro ocenění hodnoty konkrétní technologie je kritický koncept tzv. konečné (reziduální, terminální) hodnoty projektu, tedy hodnoty projektu na vzdáleném časovém horizontu, cca 15-20 let, kdy odhady jednotlivých činitelů hodnoty (trh, marže, amortizace) ztrácejí smysl. Tuto hodnotu je ovšem třeba diskontovat. ZISK AŽ VE VZDÁLENÉM HORIZONTU? Ukazuje se však, že klasické metody výpočtu rentability pomocí DCF hrubě podceňují konečné výsledky, a rovněž výpočet hodnoty podniku jako prostý součet hodnoty jeho jednotlivých částí vede k mylným závěrům. Je skutečností, že úspěšný projekt po dlouhou dobu spíše spotřebovává kapitál na potřebnou expanzi, než generuje zisky, a nelze usuzovat na jeho hodnotu z aktuálních finančních výkazů. To odpovídá známé skutečnosti, že skutečně ziskové projekty přinášejí největší část svých výnosů až na vzdáleném horizontu, často až v letech těsně před vypršením patentové ochrany. Velmi důležitá je schopnost vyhodnotit kam umístit (vždy omezené) disponibilní zdroje, zda dát přednost rentabilitě nebo růstu. To je vždy obtížné zejména proto, že finanční manažeři jsou obvykle hodnoceni podle toho, jak se podniku vede dnes, nikoliv podle toho, jak se mu povede za 10 let. Vhodným řešením je opět vyvážené portfolio činností, z nichž ty vynášející subvencují ty, které si budují rostoucí základnu generování příštích zisků. Dalším důležitým konceptem je produktivita výzkumu. Je to údaj, který lze kvantifikovat, a který pomáhá rozhodnout, které projekty ještě firma „unese“ a které musí zakončit. Je důležité si uvědomit, že to není jen výzkum a vývoj firmy, co pomáhá vytvořit konkurenční výhodu a že se na celém procesu podílejí i další oddělení, zejména marketing. Nicméně výzkum a vývoj je základem, a zásadním způsobem ovlivňuje zejména penetraci trhu, podíl na trhu a výrobní náklady. Na ostatních zdrojích zisku, jako jsou cena produktu, růst trhu a výrobní režie, se podílí již menší měrou. Nicméně často při tvorbě strategie firmy mají rozhodující slovo finanční analytikové na úkor technologů. Zdánlivě pracují finanční manažeři s přesnějšími nástroji, jenomže bez účasti osob s technickou či vědeckou orientací chybí vize a rozpoznání příležitostí, a tvorba strategie se pak stává „plánováním cesty postaveném na pohledu do zpětného zrcátka“. Proto je tak důležité, aby se strategického plánování zúčastnili i výzkumníci, k tomu, ale aby byli schopni komunikovat s finančním ředitelem, musí se seznámit s jeho „jazykem“ – metodami a způsoby výpočtu. ZNALOST TRHU VEDE KE STANOVENÍ CÍLŮ Velkým problémem je předpověď základních indikátorů trhu pro produkt uváděný na trh. Zde se vychází ze zkušenosti a ze statistických údajů odvětví, a zvažuje se, na kterém místě S-křivky (fáze inkubace, fáze rychlého růstu, fáze zralého růstu a fáze postupného poklesu) se právě nachází produkt, průmyslové odvětví i firma. Zároveň se provádí ale citlivostní analýza na jednotlivé veličiny, přinášející poznání toho, které parametry jsou kritické a vyžadují trvalou pozornost. Trvalé vědomí toho, že všechny technologie či produkty jsou sice postupem času vylepšovány (tzv. inkrementální inovace), ale v určitém okamžiku nahrazeny technologií či produktem, pracujícím na zcela novém principu (radikální inovace), je silným argumentem pro to, aby i firma investovala do vědy a výzkumu. Zkušenost ukazuje, že křivka náhrady starého výrobku novým má zcela standardní průběh, a celý proces se může stát prvkem v plánování výnosů z konkrétního produktu. Model výnosů je základem hodnocení tržního potenciálu produktu. Vychází ze znalosti potřeb trhu, která vede ke stanovení cílů. Je ovšem třeba odhadnout a vyčlenit zdroje nezbytné pro dosažení těchto cílů. Realisticky je třeba odhadnout podíl na trhu a zejména charakter „koncové hry“: má produkt vnitřní rezervy pro další zlepšování? pro využití v nových oblastech či segmentech trhu? Pak je možné uvažovat o jeho dlouhém setrvání, jinak je lépe se připravit na to, že bude rychle nahrazen něčím novým. A nemusí jít jen o výrobky módního charakteru. Z těchto předpokladů se pak sestavuje pro forma rozvaha na řadu let dopředu, a výsledky se diskontují na cenu kapitálu. Je zásadní chybou, jíž se dopouštějí lidé bez ekonomického vzdělání, že uvažují pouze zda projekt vydělá alespoň tolik, kolik stál, aniž by vzali v úvahu pokles hodnoty peněz v budoucnu. V počátečních fázích projektu nemůžeme ovšem pracovat s přesnými údaji, jaké tento výpočet vyžaduje. Ty prostě nejsou k dispozici. Přesto potřebujeme metodu, která by umožnila rozhodnout, například, zda je jeden projekt výhodnější, než druhý. Pak se používají některé zjednodušené postupy: 1. Zadejte vztah ceny k přímým výrobním nákladům. To je hrubá zisková marže v %. 2. Odhadněte hrubý investiční kapitál (základní prostředky) požadovaný pro podporu zadaného objemu prodeje. To představuje procento základních fondů. 3. Interpolací stanovte na grafu NPV pro nominální plánované tržby, použité pro výpočet obecných křivek. 4. Upravte NPV s využitím poměru skutečných tržeb k plánovaným cílovým tržbám. Pro takto sestavené modely se dál provádí citlivostní analýza, aby se vyloučila nemilá překvapení, a výsledky se porovnávají. Lze tak okamžitě vyřadit projekty, které nevydělají ani prostředky vložené do výzkumu a vývoje (zde ovšem můžeme někdy vzít v úvahu, že vývoj povede k získání zkušeností nezbytných pro jiný, výnosnější projekt, a učinit výjimku), a sestavit pořadí projektů podle výnosnosti. Je ovšem doporučováno, aby zjištěné údaje byly korigovány určitým činitelem bezpečnosti, vyjadřujícím míru pravděpodobnosti úspěšného dovršení projektu. JAK OCENIT NOVINKY NA TRHU Pokud neumíme předpovědět, jak se budou v čase měnit výnosy, bude vhodnější použít jiný postup než NPV, a to výpočet ekonomického zisku. Ten se rovná investovanému kapitálu, násobenému rozdílem výnosu investovaného kapitálu (ROIC) a průměrné ceny kapitálu (WACC): ekonomický zisk = Investovaný kapitál x (ROIC – WACC). Tato metoda je vhodná tam, kde se příliš nemění parametry stávajících podnikatelských aktivit, např. pro srovnání úsporných projektů. Je zcela nevhodná pro radikální inovace, při nichž se příliš mnoho parametrů mění zásadním způsobem. Zvláštní kapitolou je metoda oceňování novinek na trhu s technologiemi, například při jednání o poskytnutí licence, nebo při vstupu rizikového kapitálu do firmy typu spin-out. I zde je základem vyhodnocení rizik spojených s použitím novinky, a čím průkaznější je možnost jejího úspěšného využití, tím lze požadovat vyšší cenu. Naznačené metody lze využít i pro řízení rizik oddělení výzkumu a vývoje. Ta se v zásadě řeší diversifikací, tedy sestavením širokého portfolia projektů ve vyhledávací fázi. Ty se ovšem musí v průběhu času seškrtat, přičemž ze hry mohou vypadnout i projekty, které jsou technicky řešitelné, slibují ale menší výnosy než projekty vybrané. Jde o velmi bolestivou, ale nezbytnou daň za to, že budou dosaženy plánované finanční cíle. Zároveň metoda umožňuje stanovit, jak velké zdroje, finanční a lidské, je třeba vyčlenit na dosažení těchto plánovaných cílů. Pro ilustraci uvádíme indikativní pravděpodobnosti úspěchu projektu v jednotlivých fázích: od konceptu až po proveditelnost 33,3 %, od proveditelnosti až po vývoj 50,0 %, od vývoje až po ranou komercializaci 75,0 %, od rané komercializace až po úplné uvedení na trh 83,3 %, celý řetěz (kumulativně): od konceptu po trh 10,4 % To znamená, že v úvodní etapě musíme vyřadit dva ze tří projektů, v další pak každý druhý projekt, ve třetí jeden ze čtyř a v poslední etapě jeden ze šesti. A to i kdyby nám srdce krvácelo! Účelem tohoto příspěvku nebylo poskytnout posluchačům nástroje pro oceňování technologií. Účelem bylo sdělit, že takové postupy existují a jsou ověřeny praxí. VUT Brno v součinnosti s poradenskou firmou ILA se pokusí připravit pro zájemce kurz, v němž by si posluchači nástroje osvojili. ING. PETR HOLEC, CSC., ÚTVAR TRANSFERU TECHNOLOGIÍ, VUT BRNO