Nejenom ruský a čínský tisk, ale i média a experti v dalších zemích se vrací k posledním rusko-čínským ekonomickým jednáním při setkání prezidentů obou zemí v Šanghaji. Zvláště k podepsanému kontraktu na dlouhodobý export ruského plynu asijskému (a dnes již globálně působícímu) hospodářskému tygrovi – Číně. Buďme objektivní: 30letá smlouva za cca 400 mld. USD určitě nepatří do kategorie „všední“. Nejenom co do masy vytěžené a transportované suroviny, ale ani plateb za ni. Také se nerodila lehce: příslušné subjekty na obou stranách (ruský GAZPROM a čínská China National Petroleum Corp.) ji projednávaly cca 10 let. Žádný ze signatářů netají, že jednání o doprovodných technických a ekonomických aspektech ještě musí pokračovat. RUSKO HLEDÁ NOVÁ ODBYTIŠTĚ Zatímco USA a Kanada jsou s to řešit své energetické potřeby vlastními silami (nejnověji na bázi břidlicového plynu), Evropané (dlouhodobě největší dovozci a plátci za ruský plyn) se urychleně snaží zbavit letité závislosti na jeho dodávkách z RF. Při převisu nabídky by podle všech klasických pravidel ekonomické vědy strana prodávající měla začít operovat s cenou plynu. Samozřejmě: směrem dolů. To však ruští obchodníci připustit nechtějí. Čínský trh, který potřebuje stále více surovinových zdrojů (energetické nevyjímaje) a je navíc solventní, se za této situace jeví jako velmi perspektivní odbytiště. Určitě třeba připočíst i relativní blízkost (zejména sibiřských) studní k čínské hranici. Pochopitelné čínské přání získat jistotu dodávek plynu za akceptovatelné ceny však vyžaduje urychleně vybudovat příslušné transportní a skladovací kapacity. A to na obou stranách. GAZPROM, jenž v současnosti staví II. plynovou magistrálu do jižní a západní Evropy South Stream, musí souběžně řešit úkol zabezpečit ještě do konce nynější dekády přepravu 38–40 mld. m3 plynu do Číny. Nový plynovod by pro něj nemusel být technicky složité dílo. Náročnější bude profinancovat ho. Podle odhadů amerických ekonomů musí na jeho stavbu a zprovoznění počítat s investicí nejméně 22–23 mld. USD. Rusové sice položili opakovaně na jednací stůl causu jednorázového paušálu odběratelů k profinancování části nákladů na infrastrukturu. Znalci si však nejsou jisti, zda vůbec a kdy jej obdrží. JAK SE BUDOU VYVÍJET CENY PLYNU Obchodníci s plynem si ve vazbě na citovaný dlouhodobý kontrakt kladou otázku, jak se bude vyvíjet cena ruské ceny za plyn a jak to potažmo ovlivní ceny suroviny v globálním měřítku. Zatímco do Evropy směřuje ruský plyn za průměrnou cenu cca 380 USD za 1000 m3, čínští zákazníci jej budou kupovat o 50 USD levněji. Zda zatím, anebo trvale – to ukáže život samotný. Čínská strana má však v rukávu několik silných karet: za ceny okolo 330–350 USD za 1000 m3 kupuje plyn jak z regionů přilehlých k Rusku (kupř. v Turkménii), tak po světě. Mimoto: experti nevylučují, že s dalším rozvojem těžby a zpracovávání amerického a kanadského břidlicového plynu, jenž citelně transformoval poměry na severoamerickém trhu, se i Číňané porozhlédnou po tomto zdroji. Atˇ už z vlastních, nebo zahraničních ložisek. Pak by ruskými médii hlasitě zdůrazňovaná idea „30 let masivních dodávek plynu za 400 mld. USD!“ mohla doznat některých úprav a proměn. ČÍŇANÉ SE POUČILI Nikdo nemůže zpochybnit obří kontury citovaného kontraktu. Ani my, Středoevropané. Pokud si ho však analyzujeme z pozice čínských klientů, pak: Nic extra! Číňané se očividně poučili od Evropanů, resp. na jejich léta budované závislosti na ruském plynu. Dotyčnou smlouvou pokryjí přibližně čtvrtinu své aktuální roční spotřeby. Převedeno do evropských měřítek: ze Sibiře odeberou asi pětinu objemu suroviny, kterou Rusové exportují do Evropy. Čínská energetická a surovinová báze (a nejenom co se týká zemního plynu) se krok za krokem diverzifikuje. Co do zdrojů a jejich cen, tak i jejich dodavatelů. /uai/
