Ano, již před 35 lety odstartovala do vesmíru sonda Voyager. Stroje, které přinesly celou řadu převratných poznatků o naší soustavě, dnes představují nejvzdálenější a nejdéle sloužící stroje v pozemské vesmírné flotile. Služebně starší je na pohled nelogicky Voyager 2. Odstartoval v srpnu 1977 o 16 dní dříve než „jednička“, která měla technické potíže a do vzduchu se dostala až 5. září. Voyager 1 (Cestovatel) zase dnes nese primát nejvzdálenějšího lidského stroje vůbec. Pohybuje se ve vzdálenosti zhruba přes 18 mld. km od Země. Voyager 2 se pohyboval po jiné dráze a v současné době je něco přes 14 mld. km od nás. Stroje měly prozkoumat vzdálenější planety naší soustavy, o kterých jsme v té době věděli z větší části jen to, co bylo možné zjistit ze Země. Byly součástí programu Mariner (a nesly také označení Mariner 11 a 12). Let byl naplánovaný tak, aby cestou co nejvíce využívaly gravitačního pole planet a ušetřily palivo. Práce odvedly neuvěřitelné množství. Voyager 1 je známý například objevem aktivních sopek na Jupiterově měsíci Io. Jak se ukázalo, tento měsíc pozorovaný už Galileem je zřejmě geologicky nejaktivnějším tělesem v naší soustavě vůbec. Na povrchu má odhadem 400 aktivních sopek, které dodávají energii slapové síly Jupiteru. Mezi další „úlovky“ Voyageru 1 patří ohromné bouře v atmosféře planety Jupiter nebo skutečnost, že tato planeta má také slabé prstence. Novinkou bylo i pozorování smyček v prstencích planety Saturn. Voyager 2 zkoumal nejprve stejné cíle, Jupiter a Saturn, byť z poněkud jiné dráhy a tedy jiného úhlu pohledu. Po dokončení této základní mise měl před sebou ovšem ještě další zajímavý program: čekal ho blízký průlet kolem Uranu (1986) a Neptunu (1989). U těchto planet bylo zatím sond jako šafránu a Voyager 2 je stále jediný, který se podíval až k Neptunu. Je vlastně jediným strojem, který se k těmto planetám podíval. Objevil například zvláštní magnetické pole Saturnu a Voyager 1 se zatím věnoval měření meziplanetárního prostoru. Sonda předávala a stále předává údaje o síle magnetického pole, hustotě a teplotě plazmatu a o kosmickém záření. V současné době se sondy pohybují na hranici naší soustavy. Což pro vás asi není nová zpráva, titulky říkající, že Voyager 1 je už na hranici sluneční soustavy nebo dokonce už mimo ni, se objevují v médiích již téměř 10 let. Není to jen chyba novinářů. Hranice sluneční soustavy je velmi neostrá, dokonce přímo pohyblivá. Vyznačuje ji místo, kde se nabité částice ze Slunce střetnou s částicemi mezihvězdné hmoty. Činnost Slunce se ovšem mění a hranice, kde se protikladné síly naší hvězdy a toku částic z vnějšího vesmíru vyrovnají, není stále stejná. Navíc naše odhady komplikuje i skutečnost, že vědci o této oblasti mají také omezené vědomosti. Voyager je v neprobádaných vodách, se kterými nemáme jinak žádné zkušenosti. Například minulý týden vyšla v časopise Nature práce založená na údajích z jeho přístrojů, která nasvědčuje, že přechodová oblast na hranici sluneční soustavy nevypadá zřejmě tak, jak vědci odhadovali, a sonda se v ní bude pohybovat zřejmě ještě několik let. Zřejmě tedy až do konce svého aktivního života. Cestovatelé prací nekončí ani čtvrt století po ukončení základního programu, příliš sil jim však už nezbývá. Elektřinu pro ně vyrábí tři radioizotopové generátory (RTG), které získávají energii z rozpadu oxidu plutoničitého. Stejně jako u každého jiného radioizotopového článku (má ho třeba i vozítko Curiosity), i v případě Voyageru dává zdroj stále méně elektřiny. Postupně proto docházelo k vypínání přístrojů, aby se udržely ty nejdůležitější životní funkce. Se zásobami radioaktivního paliva by měly stroje vystačit zhruba do roku 2020. Pak už nebudou generátory dodávat dost energie k práci žádného přístroje. Vzdálenější Voyager 1 by od nás měl být v té době vzdálen téměř 20 miliard kilometrů. To je zhruba 130krát větší vzdálenost než mezi Zemí a Sluncem, tedy zhruba 130 astronomických jednotek (AU). Sonda Voyager 1 nemíří k žádné konkrétní hvězdě, což není nic překvapivého, protože její úkoly byly uvnitř soustavy. Za zhruba 40 000 let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která leží v souhvězdí Žirafy.
