17. července 1975 ve 20:13 SLEČ se na oběžné dráze Země poprvé v historii kosmonautiky spojily dvě kosmické lodě do té doby soupeřících zemí: sovětský Sojuz a americké Apollo. Posádky lodí tvořili Alexej Archipovič Leonov, Valerij Nikolajevič Kubasov, Thomas Patten Stafford, Vance Devoe Brand a Donald Kent Slayton.
Let oficiálně zvaný Apollo-Sojuz Test Project (ASTP) znamenal naprosto zásadní průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru. A to se prosím stalo uprostřed tzv. studené války. Na jeho odkaz i dnes navazují lety mezinárodních posádek na Mezinárodní kosmickou stanici, byť je bereme jako běžnou věc. Rusové dnes létají v amerických lodích Crew Dragon, Američané na revanš startují k ISS v modernizovaných Sojuzech. V první polovině 70. let minulého století si však nikdo nic podobného nedovedl ani představit. Šlo o natolik průkopnický čin, že o něm rozhodovali nejvyšší státníci obou tehdejších supervelmocí. Pravda, mezi Washingtonem a Moskvou se kolem roku 1970 napětí přece jen trochu uvolňovalo. Připravovala se Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, což poněkud i přemýšlení o spolupráci ve vesmíru usnadňovalo. Kosmonautika totiž byla (ostatně stále je) strategickou vojensko-politickou záležitostí. O to více se chce říci: klobouk dolů před těmi, kteří společný kosmický let dokázali před více než 50 lety prosadit, obhájit a posléze v červenci 1975 také zrealizovat. Jsem rád, že jsem tehdy byl u toho. Jako reportér Československého rozhlasu jsme spolu s doc. Ing. Janem Kolářem, pozdějším zakladatelem České kosmické kanceláře (2003) a iniciátorem našeho řádného členství v ESA (European Space Agency; 2008) komentovali tuto historickou událost z moskevského Ostankina.
Historické návraty
Koketovat s myšlenkou sovětsko- -amerického kosmického letu se začalo brzy po úspěšném přistání Američanů na Měsíci, které sovětská strana těžko nesla. Pro mnoho lidí kolem kosmonautiky v SSSR, včetně např. Alexeje Leonova (který měl být tím prvním na Měsíci), to byla celoživotní nezhojená rána. Paradoxní je, že k uskutečnění tak technicky náročného a politicky závažného kroku přispěly dvě kosmické havárie: jedna fiktivní, filmová, druhá skutečná. Film, v české verzi nazvaný Zajati vesmírem (premiéra v březnu 1970), vypráví o záchraně amerických astronautů z lodi Apollo, kde hrozí posádce udušení. Velitel lodi se obětuje a vyskočí do volného vesmíru, zatímco o přeživší dva astronauty se podělí sovětská loď Voschod, a (nerealizovaný) americký raketoplán Dyna Soar. V praxi ovšem byla takováto záchrana neproveditelná — už jen pro rozdílné, nekompatibilní spojovací uzly a rozdílnou atmosféru v kabinách. Realita je ovšem také drsná. V polovině dubna 1970 havaruje při letu k Měsíci loď Apollo 13, když v tzv. servisním modulu Apolla explodoval energetický zdroj, vodíkový palivový článek. Astronauti nemají dostatek energie ani kyslíku a mohou se vrátit na Zemi jen díky ještě připojenému lunárnímu modulu Aquarius (Vodnář), ale až po obletu Měsíce. Díky obrovskému úsilí a fantastické improvizaci pracovníků řídicího střediska a odborníků na Zemi se podařilo posádku zachránit. Nicméně tato událost, byť se šťastným koncem, se stala vážným mementem. Kosmické mocnosti si uvědomily, že i kdyby chtěly, nemají šanci záchrannou akci v kosmu podniknout. A tak už pouhý týden po návratu Apolla 13, to jest 24. dubna, se v New Yorku scházejí tehdejší ředitel NASA dr. Thomas O. Paine a akademik Anatolij Blagonravov, oficiálně předseda komise pro výzkum a využití vesmíru sovětské Akademie věd, a debatují o možnostech spolupráce obou zemí v kosmonautice, především pak o otázkách možnosti vzájemné záchrany. A kontakty nabírají obrátky. Už v říjnu 1970 proběhla v Moskvě první konkrétní jednání o pilotovaných kosmických letech. V čele skupiny amerických odborníků ze Střediska pilotovaných letů NASA (Manned Spacecraft Center, dnes L. B. Johnson Space Center) v texaském Houstonu není nikdo menší než jeho ředitel Robert Gilruth. V květnu 1972 pak nejvyšší představitelé USA (prezident Nixon) a SSSR (premiér Kosigin), podepsali dohodu o vzájemné spolupráci při výzkumu vesmíru. Její nejpodstatnější částí byl společný let kosmických lodí. V Sovětském svazu dostal zkratku EPAS (Экспериментальный полёт Аполлон—Союз), v USA ASTP (Apollo—Soyuz Test Project). Samozřejmě, nebylo to jednoduché, byly potřebné určité úpravy lodí. Například vznikl tzv. přechodový tunel, umožňující přechod z jedné lodě do druhé. Ten vynesla loď Apollo (její nosič Saturn 1B byl silnější než ruského Sojuzu) a na jeho volném konci byl nově zkonstruovaný tzv. androgynní spojovací uzel, kompatibilní s obdobným zařízením lodi Sojuz, připomínající květinu se třemi velkými okvětními plátky. Spojovací zařízení, která se dosud používala na sovětských a amerických kosmických plavidlech, byla jednodušší — zastávala buď aktivní, nebo pasivní roli. Například Sojuzy, které létaly s posádkou na stanice Saljut, měly tzv. aktivní uzel s vysunovací záchytnou tyčí, stanice pak uzel pasivní s otvorem pro záchyt zámkové tyče (viz obr.). Androgynní spojovací uzel byl univerzální — aktivně-pasivní. Vyřešil všechny technické problémy, včetně adaptace člověka na odlišnou atmosféru v lodích (americké kabiny používaly čistý kyslík, zatímco Sověti dávali přednost směsi kyslíku a dusíku blízké normálnímu vzduchu). V SSSR se tohoto úkolu ujala skupina mladých inženýrů pod vedením Vladimíra Syromjatnikova, v USA skupina konstruktérů vedená Caldwellem Johnsonem. Možná ještě tehdy mnozí netušili, jaká úskalí bude z obou stran potřeba překonat — spojovací modul patřil k těm jednodušším. Kosmonauti, technici a pracovníci řídicích středisek, zejména pak jejich letoví ředitelé, museli zvládnout jazyk a technologii druhé strany. Navíc padlo rozhodnutí, že posádky nebudou při letu komunikovat v rodném jazyce, ale naopak — Rusové musí hovořit anglicky a Američané rusky! Byla to velmi rozumná pojistka proti nedorozumění v případě užití slangových výrazů, v čemž vynikal zejména Tom Stafford se svou oklahomštinou. Američany také překvapilo poměrně primitivní vybavení výcvikového střediska i kosmické lodě, o řídicím středisku (tehdy ještě v krymské Jevpatorii) nemluvě. Američané proto pomohli Sovětům vybudovat a vybavit výpočetní technikou à la Houston adekvátní řídicí středisko — tzv. CUP (Центр управления полетом — Řídicí centrum mise) v Kaliningradu (dnes Koroljovo) u Moskvy, které bylo uvedeno do provozu více než rok před samotným letem Sojuz—Apollo (listopad 1973).
„Těžko“ na cvičišti…
Ke společné teoretické i praktické přípravě se kosmonauti s astronauty sešli celkem 6×: 3× v Moskvě a ve Hvězdném, 3× v USA, v Houstonu. A navštěvovali se navzájem i s rodinami, což bylo velmi důležité — poznali se tak velice důkladně. Naučili se nejen spolupracovat, ale i odpočívat a pak jim už ve vesmíru stačila k porozumění pouhá gesta. „Vsjo budět okay!“ Rusko-anglickým slangem se v předvečer startu ubezpečovali velitelé kosmických lodí Leonov a Stafford, že jsou plně připraveni ke splnění tak mimořádného úkolu, jako je první spojení s cizí kosmickou lodí. Tedy, věřili si na 100 %, ale není nad osobní ujištění. Pak nastal dlouho očekávaný den. Jako první odstartoval 15. července 1975 ve 13:20 SLEČ z kosmodromu Bajkonur sovětský Sojuz 19. Apollo odstartovalo o pár hodin později — ve 20:50 SLEČ raketou Saturn 1B, což byla slabší verze lunárního Saturnu 5. Apollo startovalo jako druhé proto, že pokud by se sovětský start náhodou nezdařil, vyčkali by Američané na start záložní posádky Filipčenko—Rukavišnikov v připravené druhé raketě. Kosmickou loď Apollo, určenou především k dopravě astronautů k Měsíci, už měli opravdu poslední. Zopakujme si: posádky kosmických lodí tvořili ze sovětské strany veteráni Alexej Archipovič Leonov a Valerij Nikolajevič Kubasov, z americké Thomas Patten Stafford, veterán z letů Gemini a Apollo, dále nováček Vance Devoe Brand a věčný čekatel Donald Kent Slayton, muž, který byl kdysi ze sedmičky Mercury vyloučen pro malou srdeční vadu, ta však pro tento účel bývalému šéfovi astronautů nevadila. Už první den na dráze kolem Země začaly obě lodě manévrovat — především pak Apollo, jež měla větší zásoby paliva — tak, aby se mohly v příštích dnech spojit. Svět už byl ale přilepen k obrazovkám televizorů či reproduktorům rozhlasových přijímačů. Vždyť poprvé v historii sovětská televize vysílala přímý přenos ze startu kosmické lodě!
Samotný spojovací manévr kosmických lodí byl zahájen ve čtvrtek 17. července 1975 v 17:09:12 SLEČ asi 1 100 km od břehů Portugalska. „Zaměřujeme se,“ hlásil Stafford, který pilotuje Apollo. „Přibližuji se k Sojuzu,“ slyšeli jsme tehdy ve sluchátkách. „Jen, prosím, nezapomeň na sílu vašeho motoru,“ reagoval Leonov. Stafford se smál: „O.K. Rychlost zatím 0,5 m/s. Vzdálenost menší než 5 m. Teď 3 m, 1 m… Kontakt!“ „Zachycení,“ ohlásil Leonov. „Povedlo se nám to. Výborně!“ „O.K., druzja!“ „Sojuz a Apollo si teď potřásají rukama,“ radostně komentoval situaci Alexej Leonov. „Souhlas,“ jásal velitel Apolla Stafford. Spojení tedy proběhlo úspěšně, v 17 h 12 min a 30 s SLEČ, o šest minut dříve, než se plánovalo. To ale nikomu nemohlo kazit náladu a vyslanci obou zemí se začali připravovat na vzájemné návštěvy a experimenty. Ve 20 h 13 min našeho času Leonov otevírá dveře Sojuzu a první mezinárodní schůzka na orbitální dráze začíná... Velitelé lodí si vyměňují oficiální suvenýry — vlaječky, scelují plaketu, z níž každá loď nesla polovinu, a radují se ze splnění základního úkolu: historické spojení různorodých kosmických lodí se stalo realitou! Televizní přenosy, palubní tiskové konference, pozdravy státníků (Leonida Brežněva a prezidenta G. Forda), několik vědeckých experimentů, to vše na kosmonauty čekalo. A trochu času zbylo i na kanadské žertíky. Když Leonov s Kubasovem hostili Američany na palubě Sojuzu svojí kosmickou krmí — nabídli jim i tubu s nápisem „VODKA“. To americké přátele přeci jen zarazilo, neboť alkohol na kosmické lodi měli přísně zakázaný — a takováto nabídka byla hóódně daleko od plánovaných experimentů. Tedy, s obavami ochutnali a pravda, obsah byl trochu jiný — byť typicky ruský. Tuby obsahovaly — boršč. Sojuz a Apollo zůstaly v pevném spojení do 19. července. Americká loď se nejprve oddělila jen kvůli provedení experimentu „Umělé zatmění Slunce“, načež si lodě spojení zopakovaly. Definitivně se posádky rozloučily až po dalším experimentu po 16. hodině SLEČ. K přistání Sojuzu došlo 21. července 1975 v 11:50 SLEČ nedaleko kazašského města Arkalyk, loď Apollo přistála až 24. července 1975 poblíž Havajských ostrovů. Závěr jejího letu ale mohl být smutný: do kabiny totiž ventilem nasávajícím okolní vzduch pronikl oblak par oxidu dusičitého z nespálených pohonných látek RCS trysek. Jde o silnou žíravinu, prudce jedovatou. „Žluté nebezpečí“ pronikalo do Apolla půl minuty. Astronauti se zalykali, špatně se jim dýchalo, kašlali, pálily je oči. Brand ztratil vědomí, dva zbylí se necítili o mnoho lépe. A v Houstonu neměli ani tušení, co se na palubě lodi děje, protože se vše odehrávalo ve chvílích, kdy rozpálená kabina prodírající se hustou atmosférou nemá s řídicím střediskem spojení. Naštěstí Stafford našel kyslíkové masky a nasadil je i kolegům. Brand se po půlminutě opět probral. Konec dobrý, všechno dobré. Od této chvíle uplynulo už 50 let!
Reminiscence
Pro lidi kolem kosmonautiky, a pro novináře obzvlášť, to byly vzrušující chvíle. Jako rozhlasoví reportéři jsme měli s Janem Kolářem k dispozici mimo osobního technika nepříliš zvukově izolovanou kabinu (nalepenou na řadu vedlejších kukaní konkurenčních radiostanic) se soupravou dvojích sluchátek, televizní obraz z CUPu i z Houstonu, mikrofon a dva zvukové kanály (které jsme mohli manuálně přepínat) z obou středisek. Na své stanoviště jsme dojížděli do televizní budovy v Ostankinu. Tudíž jsme měli přehled, co se kde děje, a režírovali jsme si sami i podkres rozhovorů kosmonautů a komunikaci řídicích středisek. Vedle nás hlaholili do mikrofonů Poláci, z druhé strany snad maďarští kolegové. Občas to rušilo, ale podlehli jsme vzrušující atmosféře, která zde a na tiskových brífincích v hotelu Inturist panovala a vlastně jsme se až divili, jak dalece šla tehdy sovětská strana s otevřeností informací. K dispozici jsme měli dokonce tiskové materiály se všemi podrobnostmi o kosmických lodích a jejich nosičích, i letový program. Společný let sovětské a americké kosmické lodi byl událostí světového významu a v Moskvě a v texaském Houstonu se sešly desítky novinářů a reportérů z celého světa, kteří ji měli přiblížit čtenářům či posluchačům rozhlasů či televizí. Spolu Janem Kolářem, se kterým jsme reportovali tuto událost pro Československý rozhlas, byli v Moskvě za československá média ještě Karel Pacner (Mladá fronta) a Jiří Kroulík (Letectví & Kosmonautika). Poznamenávám to mj. proto, že se nás ruští kolegové ptali, koho máme v Houstonu. Po pravdě jsme museli přiznat, že — nikoho. Což zpravidla vyvolalo jisté překvapení. Ale tak to tenkráte i v rádiu chodilo… Snad jako první zahraniční novináři jsme mohli za doprovodu kosmonautů Nikolajeva a Popoviče navštívit Hvězdné městečko, sál s trenažéry či řídicí středisko. Na tiskových besedách nám byli „předhozeni“ členové záložních posádek kosmonauti Filipčenko a Rukavišnikov (testovali spojovací uzel na Sojuzu 18) a další kosmonauti včetně ředitele projektu Alexeje Jelisejeva či šéfa kosmonautů generála Vladimíra Šatalova. Zajímaví lidé amerického střihu byli letoví ředitelé Vadim Kravec a Viktor Blagov a stejně tak další lidé (mimo už létající kosmonauty), kteří často byli v oné době utajovanými osobnostmi. Dnes se to asi čtenářům zdá podivné, ale před 50 lety byla prostě jiná doba. Téměř vše, co jsme viděli a slyšeli, bylo po létech utajování informací kolem sovětské kosmonautiky vzrušující a nové. Mimo návštěvu Hvězdného městečka poblíže železniční stanice a letiště Čkalovskoje u Moskvy nás organizátoři odvezli i do Muzea kosmonautiky v Kaluze, kde působil „otec“ kosmonautiky Konstantin E. Ciolkovskij, a navštívili jsme i jeho domek a dílnu s maketami raket. Jela s námi i delegace NASA, pravda, v luxusním osobním autě, myslím, že to byla ruská Čajka, a novináře posadili do autokaru Ikarus. Co čert nechtěl, asi v polovině cesty, někde mezi poli, se začal autobusu vařit motor. Ukázalo se, že řidič zapomněl v červencovém vedru dolít vodu do chladiče se slovy — „Ja šafjor, nět mašinist…“ A tak se stalo, že představitelé NASA spolu s námi stáli u „dálnice“ a Čajka uháněla s prázdnými zahradními konvemi pro vodu do vesnice, rýsující se někde na obzoru. Nebylo to nic platné, rozpálený chladič to nevydržel, a tak jsme čekali asi dvě hodiny na to, než dorazil náhradní autokar. Tedy, nechtěli jsme být v kůži toho „šafjora“… I to byl Sovětský svaz v roce 1975.
Kosmos vyžaduje přátelství
Jak už bylo naznačeno, mezi kosmonauty a astronauty letových posádek se vytvořila pevná osobní pouta. Ta byla pro nadcházející expedici možná důležitější než perfektní znalost jiné kosmické techniky. A co bylo neméně důležité — schopnost vybraných mužů přizpůsobit se kultuře jiného národa. Už jen fakt, že Sověti byli mírně šokováni luxusem, ve kterém se pohybovali jejich američtí partneři (např. i ruští kosmonauti, procházející v USA výcvikem, dostali k dispozici vilku a samozřejmě i moderní automobil), dosti kontrastoval s ruskou kolektivistickou kulturou panelákového bydlení v Hvězdném městečku. Pomyslíte si — v kosmu to nijak jinak nejde —, že na správných úkonech jednoho závisí život ostatních. Může to být dnes pro někoho udivující, ale tato přátelská pouta, posvěcená vesmírem, vydržela desítky let. Až do konce života všech účastníků projektu. Zejména Leonov a Stafford se, přes různé politické peripetie, stali nerozlučnou dvojicí. Jen dodávám, že Stafford ještě stihl pronést smuteční projev na pohřbu Leonova (říjen 2019), než se sám vydal na poslední cestu. Bohužel, dnešních dnů se dožil jen jeden ze jmenovaných. Nejstarší z nich, Donald Slayton, odešel 3. června 1993, Valerij Kubasov 19. února 2014, Alexej Leonov 11. října 2019, Tom Stafford 18. března 2024. 50. výročí společného letu by snad měl oslavit Vance Brand (94 let). Historický kosmický let Sojuzu a Apolla z roku 1975 možná vytěsnily následující události. Ale položil základy k letům mezinárodních kosmických posádek, když prvním interkosmonautem a vlastně prvním Evropanem v kosmu se stal náš Vladimír Remek. Následoval Miroslav Hermaszewski a další občané tehdejších socialistických zemí, přišli ke slovu i Francouzi při startu prvního západoevropského astronauta Jean-Loup Chrétiena v létě roku 1982. Pravda, ihned po společném letu Sojuz—Apollo se uvažovalo o dalších podobných akcích, například o spojení amerického raketoplánu s družicovou stanicí Saljut. Ale vpád Sovětů do Afghánistánu, „Hvězdné války“ prezidenta Reagana i další události s sebou přinesly ochlazení i v oblasti kosmické spolupráce tehdejšího SSSR a USA. A tak se další spojení amerického kosmického plavidla — raketoplánu Atlantis — tentokráte s ruskou orbitální stanice MIR uskutečnilo až po dlouhých dvaceti letech v roce 1995, pár let po rozpadu SSSR. Pak přišla úzká spolupráce na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, kdy se ruský bázový modul Zvezda stal 12. července 2000 základem ISS. To opět otevřelo do široka dveře k letům mezinárodních, pravda nejdříve rusko-amerických posádek. Po ukončení letů amerických raketoplánů po roce 2011 létali Američani dlouhých 10 let do kosmu jen na ruských Sojuzech, než byl r. 2020 certifikován k pilotovaným letům Crew Dragon společnosti SpaceX. A dnes? Na ISS běžně pobývají astronauti z několika zemí světa, včetně tzv. komerčních astronautů v rámci letů společnosti Axiom Space, jako například v současné době při misi Axiom-4 pod velením americké veteránky Peggy Whitsonové Ind Shubhanshu Shukla, Polák Sławosz Uznański-Wiśniewski a Maďar Tibor Kapu. A snad se při příští misi Axiomu dočká startu i náš kandidát Aleš Svoboda. Lze říci, že i jemu otevřel dveře do vesmíru kosmický let Sojuz—Apollo.
/Stanislav Kužel/