Éra neustálého růstu americké těžby ropy se zřejmě chýlí ke konci. Byť současné hodnoty jsou stále rekordní, klíčová vládní prognóza poprvé po letech ohlašuje obrat.
Americká vládní agentura pro energetické informace (EIA) odhaduje, že produkce z dnešních 13,5 mil. barelů denně do konce roku 2026 mírně poklesne na přibližně 13,3 mil. Nejde o zásadní korekci. Ve světě, který si zvykl na záplavu americké ropy, je to ale minimálně zajímavý signál. Jde jen o krátkodobý výkyv způsobený vrtkavými trhy, nebo jsme svědky zásadního zlomu s dopady na peněženky řidičů po celém světě i na globální mocenskou rovnováhu?
Břidlicová revoluce přepsala mapu světa
Abychom pochopili význam událostí, musíme se vrátit o necelé dvě dekády zpět. Na počátku 21. století dominoval energetickému světu strach. Analytici i politici se skloněnými hlavami probírali teorii takzvaného „ropného zlomu“ (peak oil), podle níž měla globální produkce ropy brzy dosáhnout svého vrcholu a poté nevyhnutelně klesat. Zdálo se, že moc kartelu OPEC, sdružujícího klíčové těžařské státy, bude jen sílit a závislost Západu na dovozu poroste. V roce 2005 například Spojené státy dovážely 40 % své spotřeby právě ze zemí OPECu. Pak nastala změna. V USA došlo k úspěšné syntéze dvou již známých technologií: horizontálního vrtání a hydraulického štěpení, známého pod pojmem „fracking“. Představte si to. Těžaři se už nesnažili jen vertikálně napíchnout velké podzemní rezervoáry. Místo toho zavedli vrt do hloubky několika kilometrů, tam ho ohnuli o 90° a pokračovali stovky metrů, či dokonce kilometry vodorovně tenkou vrstvou neprostupné břidlicové horniny. Do této horizontální části vrtu pak pod gigantickým tlakem napumpovali směs vody, písku a chemikálií. Hornina popraskala a uvězněná ropa a zemní plyn mohly začít proudit na povrch. Spojené státy díky tomuto postupu během 10 let zdvojnásobily svou produkci a v roce 2014 předstihly Saúdskou Arábii i Rusko. Z největšího světového dovozce se stal čistý exportér a klíčový hráč na globálním trhu. Tato nová americká ropa fungovala jako obrovský stabilizační polštář. Když svět ochromily sankce proti Rusku či Íránu nebo výpadky produkce v nestabilní Libyi, flexibilní americká produkce zaplnila mezery a zabránila panickému růstu cen. V roce 2024 se tak například USA staly největším jednotlivým dodavatelem ropy do Evropy.
Dolary a zase dolary
Proč by se měl tento stroj na peníze a geopolitický vliv začít zadrhávat? Hlavní příčina je prostá: peníze. Cena severoamerické ropy West Texas Intermediate (WTI), která slouží jako hlavní ukazatel pro tamní trh, se v posledních měsících pohybovala na úrovních kolem 65 USD za barel. To je podle vyjádření samotných těžařů pro mnohé z nich pod hranicí rentability. Investice do nových vrtů se při takových cenách nevyplatí. Společnost Baker Hughes, která sleduje aktivitu v odvětví, ohlásila, že počet aktivních vrtných souprav v USA klesl na 442. To je o 50 méně, než bylo v provozu v roce předchozím a méně vrtů dnes nevyhnutelně znamená méně vytěžené ropy v budoucnu. Zvyšují se i další náklady. Např. cla na dovoz oceli a hliníku zavedená Donaldem Trumpem prodražují klíčový materiál a dále stlačují již tak hubené marže. Pohled do budoucnosti energetiky je vždy nevděčný úkol. Agentura EIA, jejíž data formují debatu, to ví nejlépe. Její analytici proto pracují s různými časovými horizonty a scénáři. Krátkodobá, měsíční prognóza, která reaguje na aktuální ceny a počet vrtů, předpovídá zmíněný mírný pokles v roce 2026. Dlouhodobější, roční výhled je o něco optimističtější a modeluje dosažení absolutního vrcholu těžby o něco později, kolem roku 2027, na úrovni zhruba 14 mil. barelů denně. Nejde o rozpor, ale o dva různé úhly pohledu. Krátkodobý říká: „Vzhledem k dnešním nízkým cenám musíme dočasně šlápnout na brzdu.“ Dlouhodobý dodává: „Strukturální potenciál tu ale stále je.“ Sama EIA přitom důrazně varuje, že její výpočty nejsou věštbou, ale pouhými scénáři. Vše závisí na vstupních předpokladech, a tím nejdůležitějším je cena ropy. Pro ilustraci, agentura modeluje tři možné směry vývoje: Při nízké ceně (klesající k 50 USD za barel v roce 2050) se americká produkce propadne až na 7,5 mil. barelů denně a ze země se opět stane velký dovozce. Při referenční ceně (cca do 90 USD) se produkce udrží na vysoké úrovni a do roku 2050 klesne jen mírně, na stále úctyhodných 11,3 mil. barelů. Při vysoké ceně (až přes 150 USD za barel) by americká těžba mohla v roce 2030 dosáhnout neuvěřitelných 17,7 mil. barelů denně. Historie nás navíc učí, že všechny prognózy je třeba brát s rezervou. V 50. letech vytvořil geolog M. King Hubbert slavnou teorii „ropného zlomu“, která přesně předpověděla vrchol americké konvenční těžby v roce 1970. Jeho model měl ale fatální slabinu: nedokázal počítat s technologickou revolucí, kterou o 40 let později přineslo právě frackování. Stejně tak se v minulosti mýlily i prognózy Mezinárodní energetické agentury (IEA), které ještě v roce 2014 informovaly o tom, že americká břidlicová produkce v dalším desetiletí odezní. Ponaučení je jasné: technologie může zásadně změnit pravidla hry.
Pružný obr
Americká břidlicová těžba změnila svět nejen objemem, ale především unikátní povahou. Je nesmírně flexibilní. Schválit, zafinancovat a postavit obří ropnou plošinu v Mexickém zálivu nebo rozjet projekt na sibiřské roponosné pláni trvá 5—8 let. Naproti tomu nový břidlicový vrt lze zprovoznit za 12—18 měsíců. Obor je tedy vysoce přizpůsobivý a je schopen rychle reagovat na změnu poptávky. Můžeme si to představit metaforou: konvenční ropný megaprojekt je jako zaoceánský parník. Jakmile nabere rychlost, jeho kurz se mění jen velmi pomalu a neochotně, bez ohledu na aktuální počasí. Těžba v břidlicích je flotila motorových člunů. Mohou téměř okamžitě zastavit, otočit se a vyrazit jiným směrem, jakmile se změní podmínky na trhu — tedy cena ropy. Díky této schopnosti rychlé reakce se Spojené státy staly faktickým „regulačním“ producentem této suroviny. Tuto klíčovou roli, která umožňuje vyrovnávat výkyvy na trhu a stabilizovat cenu, dříve plnila téměř výhradně Saúdská Arábie a několik dalších členů OPEC s volnou těžební kapacitou. Dnes tuto práci z velké části odvádí tisíce nezávislých amerických těžařů, kteří jednoduše přestanou vrtat, když je cena nízká, a naopak zintenzivní činnost, když stoupne.
Hra o (energetické) trůny
I drobné zaváhání tohoto pružného obra okamžitě rozezní ozvěnu po celé planetě. Pro kartel OPEC a jeho spojence v čele s Ruskem (skupina OPEC+) je zpráva o možném americkém poklesu rajskou hudbou. Po letech, kdy museli sami omezovat produkci, aby zabránili propadu cen, zatímco Američané jim ukrajovali tržní podíl, by jim trh mohl sám pomoci zbavit se největšího konkurenta. Jejich pokus „zničit“ břidlice cenovou válkou v roce 2014 sice nevyšel, ale současný cenový tlak by mohl být účinnější. Pro Evropu a další velké dovozce, jako je Čína nebo Indie, je to naopak znepokojivá zpráva. Menší nabídka z politicky stabilních Spojených států znamená menší výběr, silnější pozici pro OPEC a potenciálně vyšší zranitelnost vůči krizím v Perském zálivu či jinde ve světě. Pro americké spotřebitele by pak konec éry levné ropy znamenal vyšší ceny u čerpacích stanic a pro politiky konec snu o naprosté energetické dominanci. Ovšem i v těch pesimističtějších scénářích zůstanou USA jedním z tří největších producentů na světě. Nejde o konec americké ropy, ale spíše o její transformaci. Navíc globální poptávka po ropě se podle většiny odhadů blíží svému historickému vrcholu a v příštích dekádách ji čeká pozvolný ústup.
/jj/
