Surová ropa se vrátila zhruba na cenu z doby před válkou s Íránem, benzin a nafta ale zůstávají drahé, jako by barel stál více než 100 USD. Vazbu mezi surovinou a výrobkem zpřetrhala válka.
Americký prezident Donald Trump si postěžoval, že i když se situace v Perském zálivu uklidňuje, ropné společnosti nesnižují ceny u pump úměrně tomu, jak zlevnila surovina, kterou nakupují. Později před novináři jmenoval jako viníky například společnosti ExxonMobil a Chevron. Problém popsal správně, s příčinou už to bylo horší. Jak upozorňuje Javier Blas, komentátor Bloombergu, nejde o hrabivost rafinerských koncernů, ale o geopolitiku. Byť se ropa Brent během července prodávala i za ceny pod 75 USD za barel, tedy zhruba za stejnou částku jako před únorovým vypuknutím americko- izraelského konfliktu s Íránem, benzin, nafta i letecký petrolej se stále držely na úrovních, jaké by odpovídaly ropě za více než 100 USD. Pro domácnosti i pro inflaci je podstatná právě tahle druhá cifra: spotřebitelé nekupují ropu, ale to, co z ní rafinerie vyrobí. Ekonomové přitom tradičně sledují cenu za barel ropy, která pak slouží jako rychlá zkratka pro stav celého palivového trhu. V normálních dobách to funguje, protože ceny suroviny a výrobků se pohybují víceméně společně a mezi nimi leží jen rafinerská marže a drobná maloobchodní přirážka. Právě proto dnes tahle zkratka klame. Kdo se dívá jen na ropu, vidí trh, který se po únorovém šoku víceméně stabilizoval. Kdo tankuje, nemá pocit, že by se situace vracela do předúnorového normálu.
Rekordní marže
Mezi surovinou a palivem totiž stojí rafinerie a jejich marže. Obor ji zjednodušeně měří takzvaným „crack spreadem“ 3-2-1: ze tří barelů ropy vyrobí rafinerie zhruba dva barely benzinu a jeden barel nafty a marže je rozdíl mezi cenou vstupu a výstupů. V červenci se tento ukazatel vyšplhal k 60 USD na barel, což představuje historický rekord, a od té doby neklesá. Mezi lety 1985 a 2021 činil průměr asi 10,50 USD a ani v období 2004—2008, kterému se v oboru někdy přezdívalo „zlatý věk rafinerií“, nikdy nepřekročil 30 USD. Vysvětlení rekordu leží především v Ukrajině a v Rusku. Podle odhadů z oboru je v současnosti mimo provoz zhruba desetina světové rafinerské kapacity, kolem 8 mil. barelů denně. To je více, než činí spotřeba paliv Francie, Německa, Itálie, Španělska a Británie dohromady. Největší díl výpadku mají na svědomí ukrajinské drony: za poslední dva měsíce zasáhly více než dvě desítky ruských rafinerií, některé až 4×, a dolétly i na cíle vzdálené 2 700 km od hranic. Zasažené závody dohromady dokážou zpracovat téměř 4,9 mil. barelů denně, tedy zhruba 70 % ruské rafinerské kapacity. Podle odhadů z oboru klesla ruská výroba nafty asi o třetinu. Kyjev útoky zdůvodňuje snahou vyvolat v Rusku nedostatek paliv, a přitlačit tak Kreml k jednacímu stolu. Tempo se navíc stupňuje: během července útočily ukrajinské drony v průměru na jednu rafinerii denně, včetně největších ruských závodů tohoto druhu. Rafinerie jsou přitom rozlehlými chemickými komplexy, které z různých druhů ropy vyrábějí desítky produktů. Stavba nové trvá roky a vyřazenou kapacitu tak nelze rychle nahradit. Rusku se rafinerie daří zatím poměrně rychle opravovat, ukrajinské útoky však neustávají a nebudou ani ustávat.
Dvě ceny, dva směry
Právě tady se rodí zdánlivě nelogický rozchod obou cen. Rusko v reakci na výpadky během léta zakázalo vývoz paliv a na trhu se spekuluje, že naftu a benzin nyní samo dováží z Číny a z Indie. Ropu, kterou doma nedokáže zpracovat, ovšem ve zvýšené míře posílá na světový trh, kde se potkává s dodávkami obnovenými po částečném zprůjezdnění Hormuzského průlivu. Vzniká tak mírný přebytek suroviny, který tlačí cenu barelu dolů, zatímco nedostatek zpracovatelské kapacity žene ceny paliv nahoru. Tentýž konflikt tedy současně zlevňuje surovinu a zdražuje výrobky z ní. K napětí přispívají i další okolnosti. Spojené státy od února uvolňují strategické rezervy, v nichž ovšem leží jen surová ropa. Stlačily tedy cenu barelu, s cenou nafty však nepohnuly. Rafinerie na Blízkém východě zpracovávají čím dál méně ropy než před válkou. Čína od vypuknutí konfliktu paliva nevyváží vůbec a omezila i nákupy surové ropy, aby doma zpracovávala méně. (A ani po měsících krize se poměrně překvapivě nezdá, že by nutně potřebovala import rychle navyšovat. Když ceny ropy v druhé polovině července kvůli nárůstu napětí znovu stouply, Čína znovu import omezila.) Kdy se nůžky mezi ropou a palivy zase sevřou, si netroufá odhadnout nikdo. Rozhovory o příměří mezi USA a Íránem v době uzávěrky tohoto vydání klopýtaly a obě strany si „vyměnily“ další údery. Provoz v Hormuzském průlivu se obnovuje nepředvídatelně, s častými přestávkami. I kdyby se situace uklidnila, platí, že dokud zůstane významná část světové rafinerské kapacity mimo hru, budou paliva drahá, i kdyby ropa zůstala levná. Evropu přitom nejvíc zasahuje zdražení nafty, kterou spaluje nákladní doprava, zemědělství i velká část průmyslu. Do cen zboží se tak propisuje spolehlivěji než benzin. A protože na severní polokouli vrcholí prázdninová sezona a s ní spotřeba paliv, řidiči i dopravci si na úlevu nejspíš ještě počkají. /jj/
