Rád bych se podělil se čtenáři o poznatky z nové publikace vydavatelství GRADA s názvem Expertní inženýrství v systémovém pojetí. Jako děkana Fakulty podnikatelské VUT v Brně mě samozřejmě zaujala stať s názvem O podnicích a podnikových procesech ze systémového pohledu. Protože se podílím i na koncepci a realizaci navazujícího magisterského studia Rizikové inženýrství na Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, nemohl jsem opomnět kapitolu o inženýrství a novodobých inženýrských oborech. A v ní stať, která systémově přibližuje důležitou skupinu inženýrských oborů, konkrétně inženýrství expertní, znalecké, rizik, bezpečnostní a inženýrství jakosti. V takové komplexnosti zatím obdobné pojednání o těchto inženýrstvích neexistuje. Kdyby kniha nepojednávala již o ničem jiném, i tak by byla přínosem pro naše poznání. Nosná myšlenka celé publikace je však ze zcela jiné kategorie, než pojednání o různých entitách (inženýrství, podniky, Svět techniky, technické problémy, psychologické aspekty jejich řešení atd.). Je to myšlenka aktivní aplikace tzv. systémové metodologie, kterou navrhl a rozpracoval prof. Ing. Přemysl Janíček, DrSc. Má přímou souvislost s Bertallanfyho Obecnou teorií systémů, která ve svých počátcích hledala společné charakteristiky a zákonitosti živých i společenských systémů, jako jsou otevřenost, strukturovanost, komplexnost, cílové chování, dynamická rovnováha, zpětné vazby a samoorganizace. V současnosti je Teorie systémů spojovacím můstkem různých disciplín. Po celý čas své existence byla a je nadoborovým a interdisciplinárním fenoménem. Takovým fenoménem je i systémová metodologie, která je průnikem systémových prostředků pro řešení problémů v jakýchkoli oborech, což ji činí nadoborovou. Těmi prostředky jsou: systémový přístup, myšlení, disciplíny a algoritmy ve zcela jiných dimenzích, než se v současnosti běžně používají. Autoři je v publikaci chápou následovně: Systémový přístup zahrnuje východiska, přístupy, vlastnosti a zákonitosti entit (soustav, systémů) pro jejich komplexní analýzu realizovanou pro jakýkoli účel, např. pro řešení problémů na těchto entitách (soustavách). Janíčkův systémový přístup obsahuje 20 systémových atributů, které mají návaznost na Bertalanffyho charakteristiky systémů a jsou v naprostém souladu s názory našeho systémového teoretika Jaroslava Habra. Tento přístup v sobě koncentruje vše podstatné, co bychom neměli opomenout ve svých činnostech, nezávisle na jejich oborovém zaměření. Systémové myšlení je v publikaci vymezeno jako specifický způsob myšlení, který při řešení problémových situací respektuje atributy systémového přístupu, přičemž je průnikem zejména myšlení produktivního, analyticko-syntetického, tvořivého a divergentního. Do systémových disciplín řadí autoři ty, které mají nadoborové zaměření, takže jsou aplikovatelné v různých praktických i vědeckých oborech. Typickými systémovými disciplínami jsou: logika, matematika, statistika, experiment, modelování, logistika, systémová analýza a syntéza, systémové inženýrství, systémová dynamika, deterministický chaos, synergetika (jako teorie samoorganizace), inženýrství expertních analýz. Bohužel, pro mnohé jedince, i „učené“, jsou to jen Hamletova „slova, slova, slova“. Proto je v publikaci systémově rozpracován experiment, modelování a mezní stavy. Čtenáři je předložena zobecněná struktura experimentu s nadoborovým charakterem a teorie experimentu zahrnující pět dílčích teorií, od plánování měření až po jejich statistické zpracování. Struktura experimentu je vertikálně a horizontálně dekomponována tak, aby se křížově mohla kontrolovat důvěryhodnost výsledků experimentu a jeho efektivnost. K nejdůležitějším statím publikace patří problematika modelování. Pro všechny existující typy modelování, tedy datové, znalostní, experimentální, výpočtové (simulační, citlivostní, optimalizační), hybridní (podobnostní, analogové, identifikační, měkké výpočty) byla vytvořena jednotná struktura a sjednocena terminologie. To vše je zcela původní přístup k modelování, jehož počátek lze datovat od roku 1990, kdy vyšla publikace Ondráček, Janíček: Výpočtové modely v technické praxi. Systémové algoritmy jsou zobecněné pro řešení oborové – různých problémů v soustavách technických, biologických, společenských, socio-technických, případně dalších. Souhrnně lze říci, že systémová metodologie je v této knize prezentována jako „koncentrovaný“ průnik všeho „nadoborového“, co souvisí s našimi činnostmi (jednání, diskuse, navrhování strojů, vědecká práce, řešení problémů apod.). Lze ji považovat za původní přínos do filosofie inženýrství a vědy. Velmi kladně hodnotím, že publikace obsahuje precizně domyšlenou terminologii mnoha pojmů souvisejících nejen s jejím zaměřením. Autoři tímto počinem „odstranili vágnost“ u mnoha pojmů, jako je systém, soustava, vazba, interakce, nejistota, neurčitost, znalost, poznatek, vědomost, vědění, informace, vědeckost, mezní stav atd. Doporučoval bych, aby vyšla celá publikace o jejich správných významech pojmů ve vědě, inženýrství a technice, protože zejména vlivem anglické infiltrace pojmů a „lidové tvořivosti“ jedinců existuje téměř babylonský pojmový zmatek. To pro bezproblémovou komunikaci není dobrý stav. Dalším původním počinem prezentovaným v publikaci je systémové pojetí řešení příčinných problémů. Je nutno zdůraznit, že v publikaci se důsledně odlišují pojmy „problémová situace“ a „problém“. Byl vytvořen jednotný scénář řešení těchto problémů, který obsahuje tzv. systém podstatných veličin. Ten je vytvořen tak, že ze všech veličin, které souvisejí s řešením konkrétního oborového problému na určité entitě, jsou vybrány jen ty podstatné (v souladu s vybranou metodou řešení problému) a pak jsou rozčleněny do devíti skupin, jejichž posloupnost odpovídá sledu řešení příčinného problému. Sled jednotlivých skupin je následující: 0. okolí entity, 1. topologie a geometrie entity, 2. vazby entity na okolí, 3. aktivace entity, 4. ovlivňování entity, 5. oborové vlastnosti entity, 6. procesy a stavy entity, 7. projevy entity, 8. důsledky projevů. Nosnou částí publikace je analýza „inženýrství“ a „inženýrských oborů“ se zaměřením na ta inženýrství, jejichž součástí jsou expertizy. Čtenář se v publikaci účastní analýzy, zda existuje jedno nebo více inženýrství. Problematika inženýrství je uvedena myšlenkami na úrovni paradigmat od prof. Callaose z Bolívie. Ten zařadil inženýrství do triády: „věda, inženýrství, umění“ a rozpracoval problematiku přímých a zpětných vazeb mezi „inženýrstvím a vědou“ a mezi „inženýrstvím a aplikačními sférami“. Všechny tyto skutečnosti jsou „v systémovém pojetí“ uvedeny v publikaci. Profesor Ing. Přemysl Janíček, DrSc., přispěl v publikaci do filosofie inženýrství tím, že v současnosti existující inženýrské obory začlenil do 6 charakteristických skupin: pokročilé klasické, nadoborové, teoreticko- aplikační, obory inženýrských analýz, módně aplikační obory a bio-inženýrské obory. V publikaci jsou uvedeny stručné charakteristiky těchto nadoborových inženýrských oborů: inženýrství znalostní, informační, softwarové, webové a bioinformační. S názvem publikace souvisí její důležitá část v kapitole B, která analyzuje inženýrské obory ze skupiny „inženýrství expertních analýz“. Tento název je zcela původní a pro někoho možná zní nepochopitelně. Autoři uvádějí toto zdůvodnění: „Je to skupina inženýrství, která je součástí různých technických, přírodovědných, lékařských, společenských, ekonomických, ekologických a jiných analýz, potřebných pro nejrůznější účely (hodnoticí, rozhodovací, občansko-právní, soudní apod.). Pro tyto analýzy je charakteristické, že jejich součástí jsou expertizy.“ Do skupiny „inženýrství expertních analýz“ Janíček zařadil tato inženýrství: expertní, znalecké (jako nadstavba znalectví), bezpečnostní, spolehlivostní, inženýrství rizik a inženýrství jakosti. Systémovou charakteristikou těchto inženýrství je, že je lze strukturalizovat a následně vytvořit jejich jednotnou zobecněnou strukturu, přičemž prvky struktury mají pro jednotlivá inženýrství svá specifika. Uvedená inženýrství jsou v publikaci analyzována. Aplikační oblastí „inženýrství expertních analýz“ je oblast Světa techniky. Ten je v publikaci strukturalizován, přičemž největší pozornost je věnována jednomu z jeho prvků – technické praxi a v ní technickým objektům a problémům, které souvisejí s jejich vznikem, provozem a likvidací. Struktura těchto problémů je „původním přínosem“ v oblasti poznávání, stejně tak i analýza psychologických aspektů při jejich řešení. Tuto publikaci o expertním inženýrství (a jak plyne z textu nejen o něm) by měl mít po ruce každý, kdo chce, aby jeho činnosti měly vysokou úroveň a efektivnost. Měla by se stát povinnou četbou členů vlády a poslanců, protože mnohé jejich návrhy a rozhodnutí postrádají systémovost a končí fiaskem, neboť postrádají systémovost ve všech jejich aspektech. Publikace má vysokou odbornou a metodologickou úroveň, což je přirozený důsledek toho, že její první dva autoři měli ve svém profesním životě možnost odborně růst v symbióze průmyslového a vysokoškolského prostředí. Prof. Janíček působil v brněnském turbínářském podniku a prof. Marek jako technický ředitel TOSHULIN, přičemž oba dva přednášejí na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně. To přispělo k jejich širokému rozhledu, věcnému pohledu na situace, k hledání podstat věcí a souvislostí. Proto jsou jejich myšlenky logické, odborně precizované, bez slovního balastu, s hutným obsahem. Doc. Ing. et Ing. Stanislav Škapa, Ph.D.,
