Na začátku srpna představila společnost OpenAI novou generaci svého klíčového produktu, jazykového modelu GPT-5. Slib byl velkorysý: nejvýkonnější a nejchytřejší systém v historii firmy měl být nově dostupný všem uživatelům zdarma.
Cílem modelu GPT-5 bylo zjednodušit situaci uživatelů, odstranit nejasnosti kolem schopností jednotlivých modelů (a jejich různých verzí) a nabídnout jediný, univerzálně schopný nástroj. Místo všeobecného nadšení se však krátce po spuštění část veřejnosti vzbouřila a firma musela své kroky vysvětlovat. Příběh startu GPT-5 tak není jen technickým popisem nového softwaru.
Jeden model pro všechny
Prezentaci novinky v pátek 8. srpna 2025 zahájil šéf OpenAI Sam Altman připomenutím, že od chvíle, kdy světu představil původní ChatGPT, uplynulo 32 měsíců. Z nástroje, který si během prvního týdne vyzkoušel milion lidí, se stal fenomén s přibližně 700 miliony aktivních uživatelů týdně. Právě těm všem firma slíbila přístup k dlouho očekávanému modelu GPT-5. Hlavní myšlenkou bylo radikální zjednodušení. Dosavadní nabídka totiž mohla působit chaoticky. Uživatelé si v placených verzích vybírali z celé řady nelogicky pojmenovaných variant, jako byly GPT-4.1, GPT-4o nebo speciální „přemýšlející“ modely. Každý se hodil na něco trochu jiného — některé na rychlý brainstorming, jiné na komplexní úkoly vyžadující hlubší uvažování. „Nyní ale nemusíte vybírat mezi hromadou modelů a můžete použít GPT-5 pro vše, na čem děláte,“ vysvětlila během prezentace Michelle Pokrassová, která v OpenAI vede tým pro trénování modelů. Nově tak má být v rozhraní ChatGPT na výběr pouze jediná výchozí volba: GPT-5. I nadále ovšem zůstává rozdíl mezi placenou a bezplatnou službou. Lidé, kteří si službu neplatí, mohou nejsilnější verzi modelu používat jen do určitého limitu. Po jeho vyčerpání se systém automaticky přepne na mírně méně výkonnou, ale úspornější variantu označovanou jako GPT-5 mini. Spolu se zjednodušením přišel i příslib citelného skoku ve schopnostech. Sam Altman přirovnal debatu s předchozími verzemi ke konverzaci s chytrým středoškolákem — občas přínosná, jindy frustrující. „Ale když se bavíte s GPT-5, je to, jako když se bavíte se skutečným expertem na úrovni držitele doktorského titulu v jakékoli oblasti,“ prohlásil. Nový model si podle tvůrců dokonce sám zvolí, jak dlouho a jak intenzivně má o odpovědi přemýšlet, aby výsledek co nejlépe odpovídal složitosti zadaného dotazu. Cílem je také omezit takzvané halucinace, tedy faktické chyby, které si model sebevědomě vymýšlí. Slibované pokroky se měly týkat i programování nebo schopnosti propojit se s nástroji třetích stran, jako je Kalendář od Googlu. „Rozumím. Vaše úpravy a poznámky jsou velmi jasné a pomáhají text zpřesnit a zaměřit na podstatné informace. Odstranil jsem pasáže, které jste označil, a doplnil požadované detaily a analýzu. Zde je přepracovaná verze druhé a třetí části.“
Vzpoura uživatelů
Zatímco oficiální prezentace slibovala hladký přechod k chytřejší a jednodušší budoucnosti, realita prvních dnů po spuštění byla dramaticky odlišná. Téměř okamžitě se na sociálních sítích a specializovaných fórech začaly množit stížnosti. Kritika mířila na samotnou podstatu a kvalitu toho, co nový model GPT-5 produkoval. Uživatelé si stěžovali, že odpovědi jsou nápadně kratší, často až úsečné. Mnozí popisovali, že styl psaní modelu je citelně horší, postrádá dřívější kreativitu a je prakticky „bez osobnosti“. Největší ranou pro důvěryhodnost nového systému však byly triviální chyby, které ostře kontrastovaly se slibovanou inteligencí na úrovni experta s doktorským titulem. Proslulým se stal příklad, kdy model na přímý dotaz opakovaně a sebevědomě tvrdil, že v anglickém slově „blueberry“ (borůvka) jsou tři písmena „b“. Nespokojenost přerostla v otevřený protest, jehož účastníci žádali jediné: aby jim OpenAI vrátila možnost používat předchozí, oblíbený model GPT-4o, který firma s příchodem páté generace sebevědomě odstranila z nabídky. Tlak komunity byl tak silný, že společnost OpenAI kapitulovala a přístup ke staršímu modelu platícím uživatelům skutečně obnovila. Start, který Sam Altman označil za „významný krok na cestě k obecné umělé inteligenci“, se zjevně nepovedl.
Jde o pokrok, nebo úspory?
Zatímco se firma potýkala s vlnou kritiky, zkušení uživatelé se snažili přijít na to, co se vlastně stalo. Na internetových fórech rychle vykrystalizovala hlavní hypotéza, která se od oficiálních marketingových proklamací zásadně lišila. Podle ní nebyl GPT-5 ve skutečnosti primárně navržen jako technologický skok vpřed, ale jako promyšlený nástroj na snižování obrovských provozních nákladů. Jinými slovy, hlavním cílem nemělo být vylepšení pro uživatele, ale úspora pro OpenAI. Tato teorie není pouhou spekulací, ale vychází z ekonomické reality celého odvětví. Vývoj a provoz špičkových modelů umělé inteligence je extrémně nákladná záležitost. Firmy jako OpenAI pálí miliardy dolarů v nákladech na výpočetní výkon, spotřebu energie a platy špičkových expertů. Příjmy, ačkoliv rostou, jsou výrazně nižší než výdaje. OpenAI tak čelí rostoucímu tlaku na nalezení udržitelného obchodního modelu, který by firmě zajistil ziskovost. Jakákoli strategie, která dokáže razantně snížit provozní náklady, je tedy z čistě obchodního hlediska naprosto logickým krokem. Jedním z nejsilnějších argumentů pro tuto hypotézu bylo, že firma nijak nezvětšila takzvané kontextové okno modelu. Tento termín označuje v podstatě krátkodobou paměť umělé inteligence. Určuje, kolik informací z aktuální konverzace nebo z nahraných dokumentů si model dokáže zapamatovat a pracovat s nimi. Konkrétně zůstala kapacita pro běžné platící uživatele (tarif Plus za 20 dolarů) na 32 000 žetonech a pro profesionální uživatele (tarif Pro za 200 dolarů) na 128 000 žetonech, přičemž jeden žeton (token) představuje přibližně velmi zhruba řečeno několik písmen. Provoz modelů s velkým kontextovým oknem je však výpočetně extrémně nákladný. Ačkoliv uživatelé, zejména ti z nejdostupnějšího placeného tarifu Plus, po jeho zvětšení volali celé měsíce, OpenAI jejich prosby nevyslyšela.
Jak funguje mozek GPT-5
Architektura GPT-5 navíc velmi dobře nahrává možnosti úspor na straně provozovatele. Systém se skládá ze dvou hlavních typů modelů a jednoho klíčového manažera. Prvním členem týmu je rychlý a výpočetně tedy co nejméně náročný model. Je navržen tak, aby byl jeho provoz co nejlevnější. Jeho úkolem je řešit drtivou většinu jednoduchých a rutinních požadavků. Můžeme si ho představit jako operátora na první úrovni zákaznické podpory — umí rychle odpovědět na běžné otázky, přeformulovat větu, napsat krátký e-mail nebo shrnout krátký text. Je rychlý, efektivní a levný. Druhým členem je naopak výkonný model. Ten představuje skutečnou špičku toho, co OpenAI dokáže. Je pomalejší, jeho provoz je mnohonásobně dražší, ale zvládá velmi složité úkoly vyžadující hluboké uvažování, logické plánování, kreativní psaní nebo programování komplexních aplikací. Je to seniorní expert, kterého si firma volá jen na ty nejtěžší problémy. A právě mezi těmito dvěma stojí třetí, nejdůležitější komponenta: takzvaný router model. Jeho jediným úkolem je působit jako inteligentní dispečer nebo třídič. Pokaždé, když uživatel zadá dotaz, router si ho přečte a bleskově rozhodne, který z obou modelů je pro jeho vyřízení nejvhodnější. Je úkol jednoduchý? Pošle ho levnému a rychlému modelu. Je požadavek složitý a vyžaduje uvažování? Předá ho drahému expertovi. Cíl této architektury je zřejmý: maximální efektivita a úspora nákladů. Proč používat drahý a pomalý expertní systém na triviální úkol, který hravě zvládne jeho levnější kolega? Tím, že systém přesměruje většinu požadavků na levnější model, dokáže OpenAI dramaticky snížit celkové náklady na provoz, aniž by (teoreticky) uživatel poznal rozdíl v kvalitě u složitých úkolů. Uživatel tak ztrácí možnost přímé volby modelu, ale firma získává kontrolu nad náklady. Když kritika dosáhla vrcholu, Sam Altman nabídl oficiální vysvětlení. Podle něj nebyl problém v samotné myšlence šetření, ale v technické chybě. Onen klíčový router model se prý v den spuštění „rozbil“. Jeho schopnost správně posoudit složitost dotazu selhala. Výsledkem bylo, že příliš mnoho složitých úkolů posílal na vyřízení slabšímu a levnějšímu modelu, který na ně nestačil. Celý systém GPT-5 tak navenek působil „mnohem hloupěji“, než jaký ve skutečnosti byl. Koncept je tedy podle firmy správný, ale dočasně selhala jeho konkrétní implementace. Ať už to tak bylo, či nikoliv, firma v každém případě hrubě podcenila, jak citlivě budou uživatelé vnímat jakékoli změny v chování systému. Ukázalo se, že lidé si na specifické vlastnosti, styl a „osobnost“ předchozích modelů vytvořili silnou vazbu. Nucený přechod na jednotný systém, který navíc působil méně schopně, tak mnozí vnímali jako ztrátu spolehlivého a oblíbeného nástroje.
Ekonomická realita a skutečný cíl
Debata točící se kolem osobnosti chatbota zastínila skutečnost, že GPT-5 byl od začátku navržen jako vysoce konkurenční nástroj pro firemní sektor. Právě zde, v souboji o velké podnikové zakázky, se model ukázal jako mimořádně úspěšný. Firmy, které začaly nový systém integrovat do svých procesů, hlásily vynikající výsledky. Společnosti jako Vercel nebo Cursor, zaměřené na vývojářské nástroje, potvrdily, že GPT-5 v oblasti programování a návrhu rozhraní přinejmenším dohnal a v některých ohledech i předčil dosavadního lídra — model Claude od konkurenční firmy Anthropic. Ředitel společnosti Box Aaron Levie označil schopnosti modelu při práci s dlouhými a logicky složitými dokumenty za „průlomové“. Klíčem k tomuto úspěchu jsou dva hlavní faktory. Prvním je samotný výkon v úlohách, které jsou pro firmy klíčové — tedy v analýze dat, plánování a programování. Druhým, a možná ještě důležitějším, je cena. Efektivní architektura s „routerem“, která způsobila tolik problémů u veřejnosti, se v byznysu ukázala jako užitečná. Umožnila totiž OpenAI nabídnout špičkový výkon za cenu, která je v některých případech několikanásobně nižší než u srovnatelné konkurence. Veřejně dostupný ChatGPT tedy do jisté míry slouží především jako laboratoř a marketingový nástroj, hraje se ovšem především o jiné peníze. /jj/
