Nezastupitelná funkce uhlí přetrvává

Doby, kdy uhelné hornictví bylo stále na tapetě, jsou dávno pryč. Hovořilo se hlavně o rekordech, vytěžených tunách uhlí a vyznamenáních. Horník byl synonymem tvrdé a náročné práce a na svou dobu i tím, kdo měl poměrně vysoké příjmy. Postupně se náhled na hornictví změnil, tematika hornictví se dostala poněkud stranou. Objemy těžby klesají, lidé v oboru je postupně opouštějí a noví nepřicházejí. Ale význam uhlí přetrvává, ať už v hutnictví, energetice či oborech dalších. Uhlí je pořád surovinou, která je v mnoha věcech nezastupitelná. V dolech nastoupila špičková těžební technika, užívají se nové těžební technologie. To je obecný náhled na obor, v němž je ale pozice člověka doslova nenahraditelná. A především – přes všechny technické vymoženosti - dřina lidem zůstává. Dřina, o níž se můžete domnívat, představovat si ji. Ovšem kdo poměry v dole nezažije na vlastní kůži, nemůže doopravdy vědět, o čem je řeč. Autor článku měl tu možnost prožít čtyři hodiny přímo v dole, vidět alespoň zlomek podzemního dění v hlubinném dole Ostravsko- karvinských dolů (OKD). Stalo se tak na Dole ČSM, závodě jih, který je na Karvinsku. KRÁTKÁ CHARAKTERISTIKA Předesílám, že kdybych alespoň trochu věděl, co mě čeká, pozvání bych určitě odmítl. S mým zdravotním postižením to bylo nepochybně velké riziko, o němž jsem ale nemluvil, protože bych se dolů dozajista nedostal. Fárání předcházelo časné ranní posezení u vedoucího závodu – závodního Bronislava Batorka. Optimisticky nám vylíčil celý postup těžby uhlí v hlubinném dole, který patří k nejmladším ve společnosti OKD. Výstavba byla zahájena v říjnu 1958 a první uhlí se dostalo na povrch v období Vánoc 1969. Uhlonosný karbon zde začíná v hloubkách kolem 300 metrů a končí zhruba na úrovni jednoho kilometru pod zemí. Většina slojí pokračuje až přes blízké česko-polské hranice. Vstupujeme do prostoru šaten, určených návštěvám. Každý donaha, věci do skříněk. Přecházíme do jiné místnosti. Každý má opět skříňku, v ní všechno potřebné oděvní vybavení (velikosti bot a oděvu jsme hlásili předem). Přecházíme do lampovny, na opasek zavěšuji energozdroj, lampa visí přes krk. Krátké proškolení o použití masky (váží 3 kg) a kráčíme k výtahu těžní věže. Kromě fotoaparátu, masky a bloku nic dalšího nenesu. Slojí jsou na Karvinsku přes čtyři desítky a uhlí v nich se těží jakýmsi obdélníkovým způsobem (při půdorysném pohledu). Na základě geologického průzkumu je zhruba zřejmé, kde a kolik (i jakého uhlí) vůbec v daném prostoru je. Onen obdélník mívá většinou rozměr až 800 m (délkově) a šířku do 250 m. To jsou parametry, jež dávají jakousi garanci rychlého a efektivního těžení, kterým je většinou přizpůsobeno i vše ostatní, především technicko-technologické parametry těžby. Výška sloje je však v různých lokalitách velmi různá. Bývá v desítkách centimetrů, ale třeba až 6 m, jako tomu je na Dole Lazy. V takových podmínkách se vyplatí instalovat špičkovou techniku (s cenou v řádu miliard korun), která chrlí tisíce tun uhlí denně. Taková těžba vyžaduje speciální zabezpečení vytěžených prostor, které jsou nad sebou v jakýchsi patrech jako je tomu u bydlení. Na Dole ČSM se těží sloje o průměrné mocnosti 2,2 m, ale třeba i jen 1,6 m. Když si k tomu představíte instalovanou techniku (kombajn, dopravní pásy a další zajištění, vedené pod stropem), příliš prostoru na výšku tam nezbývá. V rubání se pracuje většinou v podřepu nebo předklonu, vestoje to při dané výšce sloje nejde. NÁROČNÁ PŘÍPRAVA Jenže celému procesu těžby předchází obrovský objem přípravných prací. Nejméně 10 let trvá vykopání těžebních jam šachty, která má ve finále až 8 a více pater, mezipater a různých spojovacích komunikací. Nejméně 3, ale spíše až dalších 5 let trvá tak zvaná základní rozfárávka. Jde o proces, kdy se havíři pomalu dostávají od těžební jámy dále, tvoří základní komunikační a dopravní prostory. Ty jsou například na Dole ČSM v místě u jámy a v každém patře docela velké – jako menší hala. Z ní pak směřuje někam do dáli hlavní chodba, něco jako pořádný tunel. V něm jsou vedeny koleje, kabely, rozvody vody, stlačeného vzduchu a další věci, například potrubí s dusíkem, kterým se dá zažehnat začínající požár. Hlavní chodba je v určitých intervalech přerušována obřími ocelovými dveřmi, s nimiž se manipuluje pomocí stlačeného vzduchu. Dveře jsou jakousi pojistkou v případě požáru a podobných problémů, a jakmile jimi neprojdete včas a podle regulí, je spuštěn výstražný systém. To se mi podařilo, když jsem se vyčerpaný zastavil přesně ve dveřním průchodu s chutí si odpočinout. Než si toho všiml průvodce, byl spuštěn poplach. Chůze hlavní chodbou je vcelku pohodlná a bez problémů, jen se musí počítat stále s překračováním kolejí a výhybkami. Je zde trochu větrno (dobrá funkce větrání), ale funguje základní osvětlení a patrně ani lidé, trpící klaustrofobií, by zde nekolabovali. Jenže než se dostanete na příslušné patro, je nutné použít výtah. V kleci nás bylo odhadem deset a průpovídky věci znalých, že málem přijdeme při prudkém klesání o sluch, se nevyplnily. Výtah klesá rychle (10 metrů/ s), takže v téměř kilometrové hloubce jsme za necelých 100 s. Na obou čelech výtahu jsou shrnovací dveře z pletiva, takže lze pozorovat průjezdy jednotlivými patry. Občas se ozve náraz v důsledku bočního pohybu klece, ale jinak je jízda vcelku příjemná. Nějakou dobu trvá uklidnění rozhoupané klece, a poté můžeme vystupovat. Pouť do míst, kde se uhlí těží, může začít. Je to však nejméně 1,5 km daleko. Původně široká chodba tvaru tunelu se postupně různě rozděluje, jsou v ní jakési zálivy, v nichž je instalována nějaká technika. Ale chodba se poté výrazně zužuje a nad hlavou se objevuje speciální ocelový profil dopravního zařízení – tak zvané drážky. To je vláček, který jezdí namísto po kolejích zavěšený pod stropem. Aby chodba nemusela být kvůli němu vysoká, jsou lokomotiva i její vagonky velmi nízké, mašinfíra tam prakticky téměř leží. Na vagoncích se od jámy do příslušných míst dopravuje veškerý materiál, od kabelů přes výdřevu po ocelářskou výztuž či trubky všeho druhu. Ovšem dojet se dá jen na dostupná místa, drážka končí. Chodba je již zcela úzká (nejvýše do dvou metrů), jsou v ní různé typy výztuže, přívodní potrubí, kabely a další potřebnosti. ZAČÍNÁ JÍT DO TUHÉHO Doposud se nevyskytl žádný větší problém. Kráčíme v klidu dále, jenže výrazně se zhoršila kvalita vzduchu. Začíná být značné horko a především vlhko. Také přibylo prachu, je snížená viditelnost. Nosím trvale brýle, jenže to se stává vážným problémem. Brýle se rosí tak, že nevidím vůbec nic. Bez brýlí ovšem nevidím také. Například je nutné stále zírat (a svítit si) pod nohy, protože kráčíme jak po kamení či uhlí, tak také po různých druzích dřeva, ale i v bahně či vodě. Osvětlení (celkové) téměř zmizelo, občas je na zdi jakási lampa. Přestává fungovat fotoaparát, ale posléze si dá říci. Hodně se začínám potit, na okamžik sundávám přílbu. Okamžitě narážím hlavou do čehosi u stropu a vzápětí i na stěně. Bez přílby to asi nepůjde. Náš postup se zastavil. Jsem vzadu, nevím, co se děje. Petr Laco, směnmistr, který představuje zadní voj naší minivýpravy, mi sděluje, že horníci právě překrývají nezajištěný strop v místě, kde začíná samotný porub a kde se bude za pár hodin těžit. Stojíme v chodbě, zavazíme horníkům v pohybu. Ti procházejí kolem s dlouhými kusy silného dřeva, které následně (ruční pilou) krátí na potřebné délky a zajišťují jimi strop. Mezitím se kolem a hlavně za námi ozývá různé praskání, občas ze stěny vypadne kus kamene nebo uhlí. Běžné drobnosti, celé podzemí je stále v nevypočitatelném pohybu. Po půlhodině dostáváme pokyn, že můžeme pokračovat. Ovšem nechápu, kam máme jít. Les dřevěných stojek (průměr 15 – 30 cm), dělící chodbu v podélném směru, se zdá nezdolatelný, stojky jsou těsně vedle sebe. Recept je jednoduchý. Vše, co zavazí (včetně přílby), prostrkat za stěnu stojek a protlačit se dále. Mít menší břicho, šlo by to lépe. Ale jsme již přímo v porubu, který je v docela velkém sklonu (odhaduji kolem 25 stupňů) a má délku přes 160 m. V prorážce o šířce zhruba 2,5 m a výšce nejvíce 120 cm je na jedné straně jakási technika. Na straně druhé probíhá vlastní těžba a uprostřed je hřeblový dopravník. Ten, jak se později ukázalo, se stává mým hlavním ničitelem. Jde o pás plechu tl. 30 mm, jehož středem prochází obří řetěz s unášeči. Odebíraná uhelná stěna padá v kusech na pás, který uhlí unáší na gumový dopravník a odtud do vozíků. Plech je unášeči a uhlím doslova vyleštěn. Stačí na něj šlápnout a zarazíte se na následném unášeči, který je zhruba po 110 cm. Sestupujeme vcelku dramaticky. Nelze jít vestoje, ale ani v dřepu (jako na vojně – kačení pochod). Téměř každý krok znamená ránu přílbou do podstropního vybavení. Pot mi stéká z obočí, nosu, brýlí, uší, teče po zádech až do gumáků. V půli sestupu odpočívám, někteří kolegové mne předcházejí. Poté odpočívám ještě několikrát, stehenní svaly vypovídají poslušnost, třepu se. Nakonec jsme dole, porub je za námi. Je zde lepší vzduch, ale jinak se nic moc nemění. V porubu se pracuje na 4 směny po šesti hodinách, dvě hodiny jsou pro dopravu na a z pracoviště. Počítá se zde se 125 lidmi, z nichž čtyři party pracují a jedna je připravena v záloze. Vše je organizováno tak, aby technika byla využita co nejvíce. Těží se 1200 – 1300 tun za den a při postupu v porubu zhruba 3 m denně. Uhlí (zde antracit) má vysokou kvalitu. Čím je mladší, tím je méně výhřevné. To zdejší je určeno především pro koksování, ale jeho kvalita je v každé sloji jiná (různý obsah fosforu, síry, nespalitelných látek). Uhlí prochází před expedicí úpravnou, kde se míchá, třídí a hlavně odkamenuje. Z každé expedice jsou pořízeny tři vzorky – jeden zůstává na šachtě, druhý dostává odběratel a třetí je tak zvaný arbitrážní (je komisionelně zaplombován). To proto, že kdyby došlo k reklamaci, bude ve sporu figurovat nezávislý vzorek. To se může stát, když odběratel třeba smíchá různé druhy uhlí, přičemž ale potřebuje jen přesně deklarovaný druh. Cena uhlí pro koksování je až o 50 % vyšší než uhlí, které je určeno jen pro spalování. CESTA ZPĚT Ve chvíli vzácného oddechu (jsme značně unaveni, aniž bychom vůbec cokoliv dělali) nám Rudolf Eliáš, bezpečnostní technik, sděluje různé zajímavosti. Například že není ani tak problém manipulovat s materiály o velké hmotnosti, jako s malými rozměry materiálů. Třeba osa pohonu může mít i 150 kg, ale je příliš krátká na to, aby ji dokázalo uchopit více chlapů najednou. Po vytěžení zmiňovaného „obdélníku“ uhlí se musí celé zařízení porubu přemístit na další těžební místo. Trvá to 6 – 8 týdnů, přičemž v porubu jsou stroje a zařízení za nějakých 400 mil. korun, ale také až za jednu miliardu Kč. Mezi těžebními plochami se nechává mezistěna okolo 5 m šířky, zatímco v Anglii je to až 35 m. Stane se, že těžba v některém porubu začne být neefektivní (tektonické zlomy, hodně kamení, vodní průsaky, plyny aj.) a pak nezbude, než některé místo dolu uzavřít. Samotný těžební kombajn, který obsluhují většinou 3 lidé, má kolem 25 tun. Jeden kus výztuže v porubu má 10 t a přísluší na zhruba 1 bm, takže v našem případě je to x 160 m. Jeden běžný metr hřeblového dopravníku váží kolem jedné tuny, a tento metr přijde – zní to neuvěřitelně, na 100 000 Kč. Jakmile se vytěží uhlí ve sloji o výšce 2 metry, projeví se to na povrchu poklesem o zhruba 50 cm. V dolech se vše posuzuje ve velkém. Například 1 běžný metr ražby tak zvaného překopu (ona velká chodba) přijde na 100 000 korun. Vzdálenosti mezi patry jsou zhruba 100 metrů. Pod stropy překopů visí velké bloky jakýchsi polštářů. Zabírají celou šířku chodby a blok je až desítky metrů dlouhý. Polštář za polštářem, polštář vedle polštáře. K čemu? Je to zábrana proti šíření ohně a výbuchu. V polštářích je voda. Tlaková vlna, která předchází letícímu požáru, polštáře roztrhne a dolů se spustí vodní clona. Ta by měla šíření požáru zabránit nebo jej alespoň ztlumit. Vracíme se zpět, je to martýrium. Prakticky stále stoupáme do poměrně slušného kopce. Naštěstí se právě netěží, takže prašnost a hluk nejsou nijak velké. Horko a vysoká vlhkost ale přetrvávají. Míjíme různá monstra jako je trafostanice, olejové hospodářství a podobná zařízení. Uhlí se těží v úklonu nejvýše do 25 stupňů. Mám totální kyslíkový dluh, stále častěji odpočívám. Směnmistr mi pomáhá tím, že mi nese masku a uklidňuje mne, že ještě pár desítek metrů a budeme na rovince. Brzy poznávám, že jde jen o psychické povzbuzení. Stoupání nekončí, spíše je ještě horší. Ale krátce po poledni jsme u výtahu, stoupáme nahoru. Ve sprše nepomáhají ani dvě mýdla a houba, vliv černouhelného prachu je zřejmý ještě dva dny poté. POSEZENÍ NA ZÁVĚR Slabou hodinku poté diskutujeme u vedoucího závodu o svých dojmech. Ptám se na okolnosti vybavení dolu a nákladovost. Bronislav Batorek je spíše skoupý na slovo, ale například uvádí, že měsíčně Důl ČSM jih potřebuje okolo 850 kubíků dřeva v různé podobě, což je až 1,5 milionu korun. Důl má dostatečné zásoby uhlí a jeho provoz se předpokládá nejméně do roku 2030. V podzemí jsou stále větší objemy nejrůznějších hmot, strojů a zařízení s různou dobou životnosti. „Ale dovolím si připomenout, že ta bývá opravdu různá, protože havíř dokáže zničit všechno“, uzavírá naše setkání závodní dolu. Mezitím si však postěžuje na stále menší zájem o hornickou profesi, do níž je potřeba brát i zahraniční dělníky. Průměrná mzda je okolo 25 000 Kč, přičemž předák má až o polovinu více. Nastoupivší horník je „skutečným“ horníkem nejdříve až za pět a více let práce v dole, protože ta je velmi různorodá a vyžaduje hodně praktických znalostí. A co je hlavním kritériem odměňování? Těžba uhlí, „fedrování“ stanovených tun. Nějaké ohledy na přírodní vlivy, lokální podmínky, poruchy strojů a zřízení a podobné názory – to vše musí stranou, těžba dominuje. Text a foto: /sas/