Dva týdny po zahájení americko-izraelské operace proti Íránu se těžiště konfliktu přesunulo tam, kde to energetičtí analytici předvídali roky: do Hormuzského průlivu. Úzké hrdlo mezi Íránem a Ománem, široké pouhých 34 km, kudy v mírových dobách protéká pětina světové ropy, se stalo hlavní íránskou zbraní. A terčem je světová ekonomika.
Operace, zahájená 28. února bez předchozí konzultace s evropskými spojenci, měla být zřejmě krátká a rozhodná. Vzdušnou válku americko- izraelská koalice skutečně vyhrává. Jenže Teherán odpověděl na frontě, kterou nelze vyhrát leteckou převahou, a scénář, před kterým odborníci varovali po desetiletí, se stal realitou.
Průliv, který pohání velkou část světa
Vzdušnou válku proti Íránu koalice očekávaně vyhrává. Lov na mobilní odpalovací zařízení funguje velmi dobře, intenzita íránských raketových útoků klesá. Jenže Teherán od začátku věděl, že leteckou přesilu nepřebije, a odpovídá na jiné frontě. Hormuzský průliv — v normálních dobách trasa pro průměrně 76 tankerů denně, skrze niž proteče asi 20 mil. barelů ropy a ropných produktů za den — se stal jeho hlavní zbraní. Od zahájení operace průlivem proplulo v nejlepších dnech pět tankerů, a to výhradně v noci, s vypnutými transpondéry. Supertankery, páteř námořního obchodu s ropou, se oblasti vyhýbají úplně. Ropa Brent v důsledku překročila symbolickou stodolarovou hranici a v polovině března se pohybovala po několika výkyvech těsně nad touto hranici, nejvýše za poslední čtyři roky. To samo o sobě ještě není katastrofa. V reálných, o inflaci očištěných cenách je svět daleko pod historickými vrcholy: rekord z roku 2008 by dnes odpovídal zhruba 205 USD. Problém je jinde a ukazuje na něj znepokojivá divergence mezi dvěma trhy. Na papírovém trhu se obchodníci uklidňují vzájemným ujišťováním, že válka brzy skončí, zásoby se uvolní a průliv otevře. Fyzický trh, tedy ten, kde se skutečná ropa skutečně nakládá na reálné lodě, ale vypadá jinak. Prémie reálně dodané ropy Dubai oproti její papírové ceně vyskočila na 38 USD za barel, což je bezprecedentní signál akutního nedostatku. V Asii rafinérie zvažují snížení zpracovatelských kapacit, protože nedokážou zajistit dostatek suroviny na duben. Ceny středních derivátů (tedy leteckého paliva a motorové nafty) vyskočily na nevídané úrovně. Mezi papírovou cenou a tím, co platí rafinérie za skutečný barel, zeje propast, která naznačuje, že trhy rozsah šoku dosud plně nestrávily. Jako cibule, kterou nelze rychle oloupat Írán se na scénář blokády Hormuzu připravoval desítky let. Úvahy se zhruba shodují, že k „odblokování“ je zapotřebí přistupovat jako k „loupání cibule“, tedy po vrstvách. Nejprve je třeba zlikvidovat střely a drony, pak rychlé útočné čluny Revolučních gard a teprve poté se pustit do odstraňování min, které protivník ve většině scénářů dříve či později využije. Zda a do jaké míry je průliv zaminovaný, není jasné. Pentagon tvrdí, že zničil 16 člunů pokládajících miny a průliv je stále bezpečný. Jenže íránské zásoby min se odhadují na tisíce kusů a pokládat je lze z rybářských lodí i z tradičních dřevěných dávů, kterých se v oblasti pohybují stovky. A odlišit minovou loď od rybáře je v praxi téměř nemožné. Blokáda přitom nemusí být dokonalá, aby fungovala. Stačí, aby průliv zůstal dostatečně nebezpečný po dostatečně dlouhou dobu. Námořní přeprava ropy je obor s úzkými maržemi a v takovém oboru rozhoduje pojistná matematika. Pojistitelé zareagovali na začátek války standardně: zrušili stávající smlouvy a nabídli nové, s dramaticky vyššími sazbami. Průliv byl zařazen mezi vysoce rizikové zóny, což posádkám dává právo plavbu odmítnout. Trump sice hovořil o organizaci konvojů pod vojenským doprovodem, ale americké námořnictvo žádosti o doprovod odmítá s odůvodněním, že riziko je zatím příliš vysoké. I kdyby konvoje vznikly, podle odborných odhadů by průlivem mohlo projet nejvýše 10× méně lodí než za normálního provozu.
Bypassy, které nestačí
Pokud průliv nelze otevřít rychle silou, zbývají dvě cesty, jak ropu dostat na trh. Obě fungují, avšak žádná nestačí. První je obejít Hormuz po souši. Saúdská Arábie disponuje ropovodem East-West — 1 200 km dlouhou trasou napříč Arabským poloostrovem od Perského zálivu k Rudému moři, s kapacitou až 7 mil. barelů denně. Spojené arabské emiráty provozují ropovod ADCOP do Ománského zálivu s kapacitou kolem 1,5 mil. barelů, v nouzovém režimu snad blízko 2 mil. barelů. Dohromady tedy až 9 mil. barelů denně, což však tvoří méně než polovinu z chybějících 20 mil. barelů. Přesměrování už probíhá, a dokonce v bezprecedentním rozsahu. Společnost Saudi Aramco nakládá současně supertankery v terminálech v Rudém moři a Adnoc i další využívají i další terminály mimo průliv. Jenže ani jejich kapacity nejsou neomezené. Navíc existuje reálné riziko íránské odvety, tedy nasměrování dronů proti ropovodům, čerpacím stanicím a přístavům. Teherán už zaútočil na ománské přístavy Duqm a Salalah, které měly sloužit jako alternativní nakládací body. „Bypass“ má také své problémy. Ropovod East-West ústí do přístavu Janbu na Rudém moři. Odtud tankery míří na jih, k Suezskému průplavu nebo kolem Afriky — a v obou případech musí projet Báb al-Mandabem, úžinou u jemenských břehů. Právě tam od roku 2023 operují jemenští Húthíové, íránští spojenci, kteří už prokázali schopnost i ochotu útočit na obchodní lodě raketami a drony. V minulém týdnu hrozili zopakováním blokády. Pokud by k tomu opravdu došlo, světový ropný trh by se ocitl v situaci, kdy jsou současně ohroženy dvě ze tří klíčových námořních úžin, jimiž ropa z Blízkého východu proudí ke spotřebitelům. Další možností, jak problém „obejít“, je sáhnout do strategických zásob. Dvaatřicet členských zemí Mezinárodní energetické agentury jednomyslně schválilo uvolnění rekordních 400 mil. barelů — více než dvojnásobek toho, co bylo uvolněno při ruské invazi na Ukrajinu. Zní to jako obrovské číslo. Jenže svět spotřebuje kolem sta milionů barelů denně, a jde tedy o ekvivalent čtyř dnů globální spotřeby. A zásoby navíc nepřijdou na trh najednou — americký podíl bude uvolňován zhruba 120 dní, ostatních zemí možná ještě pomaleji. Trhy na oznámení zareagovaly paradoxně: ceny krátkodobě klesly, aby se postupně vrátily do pásma nad 100 USD za barel. Samotná velikost uvolněných rezerv obchodníky spíše znervóznila, protože signalizovala, jak vážná situace skutečně je. Jeden z analytiků to shrnul slovy: „IEA právě vystřelila svůj jediný náboj.“ Historický kontrast je poučný. V roce 1991 při operaci Pouštní bouře nařídil George Bush starší první uvolnění strategických rezerv už v noci zahájení útoku na Irák — ceny ropy tak za jediný den o více než 20 % klesly. Tentokrát však nic takového nenastalo. Důvod? Tehdy šlo o preventivní krok v situaci, kdy dodávky ve skutečnosti nebyly přerušeny. Nyní je přerušení reálné, masivní a bez jasného konce. Navíc, ani Čína, ani Indie, dva největší importéři ropy, nejsou členy IEA — koordinované zásoby se k nim tedy nedostanou přímo, a obě země spolu mohou tvrdě soupeřit o každý dostupný barel. Plyn: menší šok, ale ne nulový Pro Evropu, a tedy i pro Česko je důležitý i druhý rozměr krize — zemní plyn. QatarEnergy, jejíž závody na zkapalněný zemní plyn zásobují zhruba pětinu světového trhu s LNG, musela kvůli válce zastavit provoz. Dodávky LNG ze Spojených arabských emirátů stojí rovněž, protože tankery odmítají plout přes Hormuz. Přesto je situace na trhu s plynem prozatím méně dramatická než u ropy. Evropské futures, tedy smluvní obchody, na zemní plyn se drží nad 50 eury za megawatthodinu, tedy zhruba o 60 % výše než na začátku března. Jde tedy sice o znatelný skok, nikoliv však o cenový šok srovnatelný s krizí z roku 2022. Důvodů je několik: Trh s LNG měl na počátku konfliktu větší převis nabídky, produkce amerického zemního plynu loni dosáhla rekordu a investice do nových závodů na zkapalnění pokračují. Zároveň jsou ovšem evropské zásobníky plynu po poměrně studené zimě na nízké úrovni a do podzimu je nutné je doplnit. Pokud válka potrvá měsíce a katarské dodávky zůstanou zastavené, převis nabídky může rychle zmizet. Plynárenské zásobníky v EU se typicky doplňují od jara do podzimu a přerušení dodávek právě v tomto okně může mít důsledky, které se plně projeví až za půl roku. Evropa si v roce 2022 prodělala tvrdou lekci vyplývající ze závislosti na jediném dodavateli. Nyní zjišťuje, že i diverzifikace má své limity, pokud se válčí v místě, kudy prochází podstatná část alternativních dodávek.
Faustovský obchod
Washington učinil ještě jeden krok, který stojí za pozornost. Ve čtvrtek americké ministerstvo financí povolilo na 30 dní nákup ruské ropy naložené na tankerech — podle ruského vyslance se to dotkne asi 100 mil. barelů. Mluvčí Kremlu Peskov rozhodnutí označil za snahu o stabilizaci trhů, kterou Rusko „sdílí“. Je to ironická pointa. Administrativa, která před dvěma týdny zahájila válku mimo jiné z pozice síly vůči autoritářským režimům, nyní de facto uvolňuje sankce proti Rusku, aby utlumila cenový šok, který sama vyvolala. Americký ministr financí Bessent argumentuje, že jde o úzce zaměřené opatření, které Rusku nepřinese „žádné významné finanční výhody“, protože daně z ropy se vybírají v místě těžby. Tento argument ovšem nedává velký smysl. Ve skutečnosti bude po ruské surovině větší poptávka než dosud a za vyšší cenu. Deník Financial Times na základě dat analytiků trhu zveřejnil odhad, podle nějž Kreml na situaci při dnešních cenách vydělává zhruba 150 mil. USD každý den. Každý barel ruské ropy, který díky uvolněným sankcím dorazí na trh, sice o trochu sníží globální cenu, ale zároveň přilije peníze do pokladny Kremlu, který vede válku na Ukrajině. Je to volba mezi dvěma zly — a jeden z příkladů kompromisů, které americký útok na Írán vynutil.
Politické řešení se zdá být daleko
Komentátor Bloombergu Javier Blas situaci shrnul přesně: „Ropovody kupují čas, uvolnění strategických zásob kupuje ještě víc času, ale vyřešit krizi může jedině znovuotevření Hormuzu. Donald Trump dostal několik dní, možná týdnů navíc. Otázkou je, zda je dokáže využít.“ Trumpova administrativa vsadila, snad na základě příkladu venezuelské „policejní akce“, na to, že válku ukončí dřív, než ji k tomu donutí cena ropy. To je sázka, která vyžaduje splnění hned několika podmínek najednou: ropovody musí fungovat bez přerušení, strategické zásoby musí stačit, regionální infrastruktura musí z války vyjít relativně nepoškozená — a Írán musí přestat klást odpor dřív, než se situace vymkne z rukou. Každá z těchto podmínek je nejistá a dohromady tvoří velmi riskantní rovnici. K válce jsou zapotřebí dva, přičemž íránská strategie je čitelná: přenést ekonomické náklady konfliktu na Trumpa a celý svět. Teherán nemusí vyhrát, stačí mu udržet Hormuz výrazně nebezpečným dostatečně dlouho. Režim bojuje o přežití, americké údery zabily velkou část jeho špiček a zbylí představitelé nemají motivaci ke zdrženlivosti. Nový íránský duchovní vůdce Modžtaba Chameneí výslovně prohlásil, že průliv by měl být uzavřen a využit jako nástroj tlaku na nepřítele. Analytici z Wood Mackenzie varují, že ceny ropy mohou v příštích týdnech vystoupat ke 150 USD za barel, a dodávají, že ani 200 USD není za horizontem fantazie. Na rozdíl od roku 2022, kdy ruská ropa zůstala fyzicky dostupná a jen změnila směr — do Číny a Indie —, je tentokrát ohrožen samotný fyzický tok suroviny. To je kvalitativně jiný problém. Zatím jsme ve fázi, kdy se dny bombardování teprve mění v týdny. Pokud se ovšem týdny protáhnou v měsíce, začnou se plně projevovat dominové efekty: uvnitř Perského zálivu docházejí úložné kapacity, Irák už musel omezit těžbu na svém největším poli, asijské rafinerie zvažují omezení provozu. Čím déle průliv zůstane uzavřený, tím větší budou ztráty — a tím obtížnější bude návrat k normálu, i kdyby příměří přišlo zítra. Pravdou přitom je, že Spojené státy vstoupily do konfliktu z pozice největšího producenta ropy na světě. Jejich domácí ceny ropy rostou pomaleji než v případě evropské ropy Brent — Amerika si umí svou poptávku z velké části pokrýt sama. To „starý“ kontinent je na otázky energetické bezpečnosti citlivější. Z regionálního konfliktu na Blízkém východě se tak znovu stává problém s globálními ekonomickými dopady — a Evropa, se kterou o válce nikdo „nemluvil“, je mezi těmi, kdo zaplatí nejvíc. Řešení bude muset být nakonec politické. Ovšem v tuto chvíli se nezdá, že by k němu bylo blízko. Zbytku světa tak nezbývá o mnoho více než jen doufat. /jj/
