Nejdůležitější je bezpečný provoz jaderných elektráren

Jukka Laaksonen, bývalý generální ředitel finského Úřadu pro radiační a jadernou bezpečnost (STUK) a stávající předseda Mezinárodní konzultační skupiny pro jadernou bezpečnost MAAE je od letošního 1. dubna viceprezidentem společnosti RUSATOM OVERSEAS. V rámci své funkce má na starost technické aspekty zahraničních projektů ROSATOMU a jejich soulad s mezinárodními a národními bezpečnostními požadavky. Po své přednášce na 12. energetickém kongresu ČR se s námi podělil o některé názory na jadernou bezpečnost v Evropě, rok po Fukušimě: ? Některé státy (a nejenom v Evropě) se rozhodly rezignovat na další rozvoj své jaderné energetiky. Tato reakce může být lidsky pochopitelná. Obstojí však jaderná skepse tváří v tvář nejnovějšímu vědeckému poznání a technickému pokroku v odvětví? V Evropě (i mimo ni) není mnoho zemí, které by se rozhodly po událostech ve Fukušimě vzdát jaderné energie. Některé státy o tom možná uvažovaly, ale nejsou na to v současné chvíli připraveny. Jedinou zemí, která jadernou energetiku využívala a po Fukušimě výrazněji změnila svou pozici, bylo Německo. Itálie od využívání jaderné energetiky ustoupila již v minulosti, a nyní na základě referenda pouze přerušila své plány na znovuobnovení využívání jádra. Švýcarsko se jednoduše rozhodlo dát si pauzu. Nic víc. Mimoevropské země, které mají s jádrem zkušenosti, využívání tohoto zdroje nepřerušily. Alespoň ne trvale. Čína v návaznosti na nehodu ve Fukušimě zvažovala, který typ reaktorů bude nadále budovat. Do té doby totiž konstruovala dva typy reaktorů – moderní III. a III+ generace, a současně starší typy reaktorů. Čína se rozhodla přestat stavět reaktory II. generace. Napříště se zaměří na moderní, bezpečnější reaktory. Co se bude dít v Japonsku je otázkou, jelikož veřejné mínění v zemi je nyní velmi znepokojeno. Osobně si myslím, že Japonsko bude nadále využívat jadernou energii, ale nejprve musí vyčistit kontaminovaná území a umožnit místním lidem návrat domů. To je náročný úkol. ? Co bude zapotřebí učinit (podle vašeho názoru) ke změně postojů lidí i vlád? Nejdůležitější je pokračující bezpečný provoz jaderných elektráren. Nelze vybudovat pozitivní vztah s veřejností v případě, kdy by jejich každodenní provoz nebyl považován za bezpečný. Na druhou stranu není dobré přesvědčovat veřejnost, že jsou naprosto bezpečné a žádná nehoda nehrozí. Kupříkladu v Koreji nebo v bývalém Sovětském svazu žili lidé v domnění, že jaderná energie je zcela bezpečná. Když pak dojde k nehodě, ztratí v jádro důvěru. Musí tedy být jasně řečeno, že nehody nelze zcela eliminovat, přestože jsou velmi nepravděpodobné. Aby veřejnost měla pravdivé informace a také věděla, jaké jsou nejhorší možné následky potenciální nehody. Nyní již na základě zkušeností víme, jaké jsou potenciální následky, a to je nutné veřejnosti jasně formulovat. Kupříkladu v Japonsku žádný obyvatel ani zaměstnanec postižené elektrárny nebyl vystaven takové dávce radiace, která by ohrozila jejich zdraví. Lidé proto musí vědět, že veřejnost nebyla ohrožena. ? O energetickém mixu jednotlivých zemí si konkrétní státy (v souladu s bruselskou legislativou) rozhodují individuálně. V poslední době jsme však svědky jak laických pokusů různých asociací o zákaz jaderné energetiky v Evropě, tak vážně míněných úvah z exekutivního prostředí, zda by se o dalším vývoji národních energetických mixů nemělo rozhodovat direktivně, na nadnárodní úrovni. Jaký je váš názor? Nemyslím si, že to je myšlenka, kterou lze realizovat v praxi. Každá země má velmi specifické podmínky. Tento krok by příliš zasahoval do politik jednotlivých členských států, což by bylo pro většinu z nich neakceptovatelné. Samozřejmě, v některých zemích se lidé na základě negativní mediální kampaně jaderné energetiky bojí. Takovým příkladem je Rakousko, kde jsou lidé denně vystavováni informacím o smrtelných hrozbách spojených s jadernou energetikou. Poté, co jsou takovým zprávám vystavováni desítky let, jim nakonec (logicky) uvěří. Je důležité, aby na evropské úrovni nebyli touto negativní kampaní ovlivňováni. ? Řada států v minulých letech vyčlenila nemálo úsilí i prostředků na vlastní vývoj jaderných technologií. Některé aktivity však vyvolávají obavy, a to v globálním měřítku. Kupříkladu íránské, severokorejské aj. Jak by měl demokratický svět čelit podle vás do budoucna nebezpečí případného zneužití jaderné vědy a techniky pro neenergetické a další nemírové účely? Je nezbytné odlišovat jadernou energetiku pro mírové účely a takové chování, jakého jsme svědky v případě Íránu, či Severní Koreji. Tyto státy se pokouší vyvíjet jaderné zbraně, což nijak nesouvisí s mírovým jaderným programem. V Severní Koreji nikdy neměli mírový jaderný program. Jejich cílem bylo vždy vyvíjet jaderný arsenál. To stejné platí o Íránu. Chování tohoto státu na mezinárodním poli nemá nic společného s mírovou produkcí energie. V zemi byla prý za účelem mírového využití jádra vybudována JE Búšehr. Kromě toho je tam řada různých zařízení, která nemají nic společného s produkcí jaderné energie. Rusko by bylo schopno dodávat veškeré jaderné palivo, které je potřebné k provozu JE Búšehr, a veškeré vyhořelé palivo opět odvážet. Severní Korea, ani Írán by tak neměly potřebu budovat zařízení, která znepokojují celý svět. ? Průmyslově vyspělé státy koordinují své lidské, badatelské i materiální kapacity k vývoji nové, tzv. IV. generace jaderných reaktorů. Kdy bude podle vás reálné přistoupit k jejich praktické výstavbě a využití? Co si to od jejich zřizovatelů vyžádá? A co nového, pozitivního jim to naopak přinese? Reaktory IV. generace jsou víceméně přezdívkou pro různorodou skupinu reaktorů, z nichž každá má určité výhody. Jeden z nich, tzv. reaktor s velmi vysokou teplotou, může za velmi vysokých teplot vytvářet vodík, což současné reaktory nedokážou. Vodík může být přitom využíván jako palivo pro mnoho účelů. V budoucnu možná i jako pohon pro auta. Další významnou skupinou IV. generace jsou sodíkem chlazené rychlé reaktory, schopné vysoce efektivně exploatovat uranové palivo. To je velmi důležité, jestliže chceme jadernou energii využívat k udržitelnému rozvoji. Pro současné typy reaktorů vystačí zásoby jaderného paliva v nejlepším případě na několik stovek let. O sodíkem chlazených rychlých reaktorech však můžeme říci, že jejich palivo vystačí věčně. Z hlediska bezpečnosti reaktory IV. generace nicméně nemají speciální bezpečnostní prvky, díky nimž by byly bezpečnější, než jsou současné reaktory. Jsou tedy stejně bezpečné jako současné reaktory III+. Navíc: všechny jsou nyní pouze ve fázi výzkumu. Nelze s určitostí říci, kdy se budou moci využívat průmyslově. ? Jednou z tichých hrozeb dosavadního vývoje jaderné energetiky je postupné nahromadění vyhořelého paliva. Řada zemí, kde výstavba a energetická exploatace jaderných reaktorů započala až v tomto století se v podobné situaci ocitne během dvou, maximálně tří desetiletí. Která z obou stávajících hlavních metod řešení této problematiky má podle vás větší perspektivu: dlouhodobá deponace, anebo další zpracovávání vyhořelého paliva? Zpracovávání vyhořelého paliva je samozřejmě nezbytné, jestliže chceme udržitelné využívání jádra. Má-li být jaderná energetika opravdovým přínosem pro lidstvo, nemá smysl ji vyvíjet na pouhých 200 let. Musíme uvažovat v časovém rámci tisíců, resp. desetitisíců let. A k tomu potřebujeme nové typy reaktorů a další zpracovávání paliva. Ve Finsku v současnosti vyvíjíme systém přímého nakládání s vyhořelým palivem. Chceme demonstrovat, že existuje cesta, jak s ním nakládat bez podpory cizích zemí a bez žádných nových technických inovací. Je to důkaz, že při využití již existujících technologií a našich vlastních kompetencí lze vytvořit zcela bezpečný systém nakládání s vyhořelým palivem. Další zpracovávání vyhořelého paliva má navíc bezpečnostní přínos: když zpracujete vysoce radioaktivní odpad, výrazně se snižuje jeho životnost. Existuje znepokojení vycházející z možné výroby jaderných zbraní z vyhořelého paliva, což je věc, s níž je nutné se vypořádat. ? Jaderná výzkumná i energetická zařízení nelze projektovat, vyrábět, montovat, provozovat a posléze ani likvidovat bez vysoce erudovaných odborníků. Kolik let bude zapotřebí, aby státy, které chtějí bezpečně provozovat jadernou energetiku po pauze z přelomu XX. a XXI. století vyškolily novou a početnou generaci mladých specialistů pro tyto náročné úlohy? Lze přitom agregovat síly celoevropského, resp. celosvětového jaderného společenství? Je pravda, že člověk potřebuje asi 10 let praxe, aby se tuto profesi dobře naučil. Tímto jsem se ale nikdy neznepokojoval, jelikož je třeba jen několik lidí, kteří budou vysoce specializovaní jaderní experti. Většina lidí pracujících v oblasti jaderné energetiky jsou inženýři, kteří mohou přejít z jiných oblastí průmyslu a dělat podobnou práci – inženýři v oblasti stavebního průmyslu, mechanici, elektrotechnici či kontrolní experti. Kupříkladu ve Finsku lidé, kteří nastoupili do regulatorních orgánů, když započala výstavba Olkiluoto 3, přišli převážně z jiných odvětví průmyslu. Nikdy jsme netrpěli nedostatkem kvalifikovaných lidí. Když se začne rozvíjet nová průmyslová oblast, brzy o ni začnou mít zájem noví studenti. Když započala výstavba Olkiluoto 3, došlo k velkému nárůstu zájmu mladých lidí o studium jaderných technologií a nyní máme vzdělaných mladých odborníků dostatek. ? Převzal jste funkci viceprezidenta společnosti RUSATOM OVERSEAS. S jakými záměry a předsevzetími jste se k tomuto kroku odhodlal? Jakých výsledků chcete se svým týmem dosáhnout na poli jaderné bezpečnosti? Chci napomoci, aby reaktory společnosti ROSATOM měly dobrou pověst, kterou si vzhledem ke svým vysokým kvalitám zaslouží. Aby toho bylo dosaženo, je nezbytná mezinárodní spolupráce. Potřebujeme mezinárodní experty, kteří společně posoudí kvalitu reaktorů a přesvědčí všechny, že splňují veškeré bezpečnostní požadavky MAAE. V září 2011 vydala MAAE nové bezpečnostní pokyny a mým cílem je dosáhnout, aby byly elektrárny vybudované podle ruského designu zhodnoceny podle těchto pokynů a demonstrovat tak jejich vysokou bezpečnost. Chtěl bych se také věnovat problematice nakládání s vyhořelým palivem v Rusku. Ačkoliv se přímo nejedná o mé pole působnosti, je to podle mě jeden ze základních předpokladů úspěchu ruského jaderného programu. /uai/