Díky za vaši informaci o cvičení RESTART. Bylo určitě potřebné. Otištěná zpráva mne na prahu podzimu vrátila ke startu letošní „okurkové sezony“. V českých médiích měla (aspoň podle mne) několik projevů, jež volají po zamyšlení. Bitva o sólokapra nabrala podobu „požárů“ dvou trafostanic na severním a jižním okraji Prahy. I soudný čtenář a divák chvílemi těžko rozpoznával, kde probíhá dělicí čára mezi seriózními médii a mezi bulvárem. Tentokráte mohou vracet školné ti „mistři od péra a mikrofonů“, jimž bylo a je nutné znovu vysvětlit, že v obou areálech nehořely dráty. Že mnohem větší nebezpečí představovaly plameny nad rozpáleným olejem. A že několikahodinový výpadek v zásobování několika okrsků metropole ještě není tragický black- -out, ale nepříjemná lokální havárie, s níž si naše přenosová soustava dokáže poradit. Dokáže, zatím… Vím. Mysl čtenářů a diváků zjitřilo mnohdy až hysterické raportování z oblastí postižených krátce před tím povodněmi. Rádoby zasvěcené fráze o „další katastrofě“ (tentokráte energetické) řítící se na nebohé a nepřipravené Pražany chiméru katastrofy už jen dovršily. Vy, tvůrci Technického týdeníku, byste měli kolegy v politických titulech poučit, co už je, a co naopak ještě není black-out. Co jej dokáže vygenerovat. Jak dopadá do života společnosti i do fungování státních a ekonomických struktur. Jak složité jsou nástroje k jeho překonání. Až 40 000 lidí bez proudu po dobu několika hodin je bezpochyby malér. Pod to se mohu podepsat. Jenže ihned poté měly „mluvící hlavy z televizí“ vyrukovat s otázkou vůči ČEPSu a vedení města, jakými záložními zdroji metropole pro podobné situace disponuje. A protože požár trafostanice může postihnout kterékoli další město a obec ve státě, jaká technická a provozní opatření byla za naše nemalé a pravidelné platby za dodávky elektřiny učiněna i tam, aby se popisované nebezpečí eliminovalo. V TT jste několikrát informovali o problémech, jež musí vzpomenutý ČEPS a regionální exekutiva překonávat, pokud chtějí postavit byť jen jeden stožár nového vedení, eventuálně modernizovat stávající pozemní kapacity. Proto by mne zajímalo, jaká účinnější organizační a legislativní opatření příjme nová vláda a nový parlament, aby energetici nemuseli „bojovat“ s místními zarputilci (a zvláště pak s chytrolíny) o každý čtvereční metr území, který potřebují. I v demokracii je nezbytné si dopředu vyjasnit, co je zájem privátní a co už celospolečenský. Pokud nebudeme mít jasno v základních pojmech a nástrojích pro řešení standardních i krizových momentů, na moderní a spolehlivou energetiku můžeme zapomenout. Nejenom výpadky trafostanic musí vygenerovat přehršel otázek i co do výstavby a zprovozňování nových, rychle mobilizovatelných velkokapacitních zdrojů. Věřím, že mnozí odmítavci v opakovaně zatopených oblastech už dnes pohlížejí na ideu výstavby nových přehradních nádrží jinak než v minulosti. Stejný myšlenkový přerod pak čeká ty z nás, kteří soudí, že při výstavbě nových zdrojů (ať už paroplynových nebo jaderných) je primární pouze výše investic, které to spolkne. Pokud budeme na daný problém pohlížet úzkoprse, reálné poučení, co je black-out, resp. jak těžko a draze se překonává, se ukáže velmi trpké. Nikoliv jen pro 40 000 nešťastníků z několika pražských čtvrtí, ale pro 10,5 milionů lidí od Aše po Jablunkov. A. M. – Olomouc
