V soudobé medicíně se v řadě případů využívají speciální transportní částice, které mají za úkol co nejlépe dopravit zvolený náklad na místo určení, například k nádoru. Často jde o biokompatibilní nanočástice nebo třeba nanoboty, jejichž úkolem je přispět k diagnostice nebo léčbě. Otázkou je, jak by tyto nanočástice měly vypadat. Ying Li z americké University of Connecticut a jeho kolegové využili mocnou výpočetní sílu superpočítačů a s její pomocí simulovali dynamiku pohybu medicínských nanočástic různých tvarů a velikostí krevním řečištěm. Navrhovali design nových typů takových nanočástic, a také zkoumali, jak by bylo možné nanočástice ovládat během aplikace. Simulace Liova týmu běžely na superpočítači Frontera, v americkém centru Texas Advanced Computing Center (TACC), který je momentálně 9. nejvýkonnějším na světě. Z popsaných simulací vyplynulo, že velmi úspěšní by v tomto ohledu měli být nanočervi, tedy úzké a dlouhé nanočástice. Právě ty by se měly pohybovat krevním řečištěm efektivněji než jiné typy nanočástic, například nanočástice kulovitého či plochého tvaru. Li uvádí, že nanočervi jsou jako hadi nanometrových rozměrů. Snadněji proklouznou mezi červenými krvinkami a dalšími překážkami, které se mohou objevit v krvi pacienta. Výsledkem je, že takové nanočástice dorazí do cíle rychleji. Rychlost je přitom v nanomedicíně důležitá. Léčivo se musí dostat na místo léčby co nejrychleji, pokud možno dříve, než jej vystopuje a zničí imunitní systém. Ten nikdy nespí a neustále hledá cizorodý materiál, který se dostal do těla. /sm/