Na správné cestě k alternativním palivům v dopravě

V únoru letošního roku zveřejnila Evropská komise strategii pro zavádění biopaliv v dopravě. Obsahuje 7 základních os rozvoje jejich výroby, distribuce a spotřeby při souběžné minimalizaci škodlivých vlivů na životní prostředí. Kromě dokumentu Komise byla zveřejněna zpráva Poradního výboru pro biopaliva (Biofrac), obsahující vizi rozvoje do roku 2030 a dalších let. Byla vypracována experty z různých oborů a navrhuje opatření, jež umožní zvýšit podíl biopaliv dopravě z dnešního zhruba 1 % na 25 % v roce 2030. Pod pojem biopaliva je v tomto dokumentu shrnuta rozsáhlá skupina produktů získávaných z rostlin využitelných pro pohon motorových vozidel. Pro zvýšení úsilí v tomto směru je několik příčin. Předně je to skutečnost, že doprava produkuje 30 % emisí CO2 a přitom 98 % motorů spaluje fosilní paliva. Spotřeba energie v sektoru dopravy roste rychleji než v průmyslu a domácnostech. To bude také asi hlavní příčinou nesplnění závazků Evropské unie ke snížení emisí skleníkových plynů podle Kyótského protokolu. Kromě toho jsou fosilní paliva geopoliticky riskantní. Snížení závislosti EU na jejich dovozech je významnou politickou prioritou. Elektrickým vodíkovým pohonem nebude možno fosilní paliva v mnoha aplikacích nahradit. Pěstování surovin pro výrobu biopaliv bude také řešením pro oživení mnoha zemědělských oblastí. Zvýšení podílu biopaliv v dopravě však nebude snadné. Neviditelná ruka trhu to zřejmě nezajistí. Nasvědčuje tomu skutečnost, že v roce 2005 nebylo dosaženo tržního podílu 2 %, ačkoliv tento cíl byl stanoven s tříletým předstihem. Biopaliva jsou totiž stále ještě dražší než fosilní, i když cena fosilních paliv dramaticky vzrostla. Problémem budou i nezbytné investice. Aby se produkce zvýšila 10 až 20krát v příštích dvou dekádách, bude nutno stavět nové výrobní kapacity a řešit také distribuční síť. Kromě toho mohou chybět suroviny. Dosud jsou biopaliva vyráběna technologiemi, které dávají výtěžnost okolo jedné tuny ze sklizeného hektaru. K dosažení podílu biopaliv v dopravě na 5,75 %, stanoveného na rok 2010, bude nutno osít plodinami pro jejich výrobu 18 mil. hektarů. Ale to při celkové výměře cca 100 mil. ha orné půdy v EU-25 bude již silně konkurovat potravinářským plodinám s rizikem explozivního růstu jejich cen. V některých oblastech EU tak působí pěstování řepky olejné už v současnosti. Proto také zpráva Biofrac klade velký důraz na tzv. 2. generaci biopaliv. Vyrábí se z rostlin, které přímo nekonkurují potravinářským, anebo jsou odpadem při jejich zpracování (například sláma nebo natě). Lze také využívat odpad dřevoprůmyslu. Principiálně lze využít dvou různých technologických postupů První využívá přeměnu cukrů a glukózy na palivo pomocí enzymů, druhý zplynování suroviny ve směsi s vodíkem a oxidem uhelnatým a jejich zkapalnění. Tento proces však ještě není průmyslově zvládnut. Zmínku si zaslouží i třetí forma biopaliva, a to metan z hnojišť a skládek komunálního odpadu. Je poměrně značně rozšířeno ve Švédsku, zejména v městských autobusových dopravách. Většímu rozšíření brání omezená distribuční síť pro plynná paliva. Určité obavy u ekologů vzbuzuje tendence k pěstování monokultur pro výrobu biopaliv. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) v obsáhlé studii z roku 2005 doporučuje zachovat minimálně 30 % orné půdy pro pěstování klasických zemědělských plodin, a také obezřetné obhospodařování lesů, aby byla zachována přiměřená biodiverzivita. Nicméně podle této studie lze současný objem zemědělských surovin pro biopaliva 69 MtOE (megatun olejového ekvivalentu) zvýšit do roku 2010 na 190 MtOE a do roku 2030 na 295 MtOE, aniž by to škodilo životnímu prostředí. Je však nutno zabránit chaotické honbě za biomasou. S tím souvisí i odpověď na otázku, o kolik sníží spalování biopaliv zátěž ovzduší emisemi CO2. Teoreticky by celý objem těchto emisí mohl být absorbován v procesu fotosyntézy. Ale když připočteme emise sklizňových strojů, dopravních prostředků, a také z procesů destilace a esterifikace, jakož i z výroby hnojiv a postřiků, kde jsou vesměs používána fosilní paliva, pak je realistické uvažovat v ideálním případě o 70 %, ale pravděpodobněji o 50 % snížení škodlivých emisí, a to za cenu obrovských nákladů na výzkum a investice. Bude proto velmi záležet na tom, jak intenzivně bude selhávání neviditelné ruky trhu při zajišťování veřejného zájmu kompenzováno dotacemi z veřejných fondů. Bude to rozhodující nejen pro evropské pěstitele biosurovin a výrobce vozidel, ale i pro celou planetu.