Dovolte, abychom tentokrát začali trochu vědecko- fantasticky. Představte si pacienta, který za 20 let ode dneška zjistí, že mu hrozí cukrovka – slinivka mu nevyrábí dost inzulínu. Jeho lékař ho objedná do specializované nemocnice, kde mu odeberou kousek kůže a... pošlou domů. Chvíli ho nebudou potřebovat. Jeho kožní buňky lékaři v laboratoři ponoří do roztoku, protřepou, zamíchají a nechají růst v živném roztoku. Po několika dnech budou mít k dispozici „omládlé“ pacientovy buňky, které pak nasadí do další speciálně připravené lázně s obsahem určitých biologických látek. Za dalších pár týdnů z nich vyrostou shluky buněk, které jsou k nerozeznání od těch, které pacientovi ve slinivce chybí. Lékaři mu je transplantují, tělo je přijme – jsou prakticky jeho – a na světě je o diabetika méně. Přesně tuhle neuvěřitelnou představu v lednu nečekaně přiblížilo oznámení japonských vědců z ústavu RIKEN (ve spolupráci s kolegy z Harvardu). Zveřejnili výsledky, podle kterých by mělo být zcela nečekaně jednoduché „omladit“ buňky a změnit je na buňky velmi podobné těm, které najdeme v plodu: má k tomu stačit jednoduchá několikadenní procedura, jejímž jádrem je půlhodinová koupel v mírně kyselém roztoku (ještě o něco méně kyselém než je čaj). Z omlazených buněk pak by mělo být možné vytvořit úplně nové díly těla (náhradní orgány) či – pokud to někdo bude chtít – také snadno vytvořit prakticky dokonalé klony původního organismu.
Jak to bylo s Dolly
Vytváření nových tkání z těla a pro potřeby konkrétních pacientů není nová myšlenka, začala se nesměle rýsovat zhruba před 50 lety. Do té doby měla většina biologů za to, že živočišné buňky se během života pohybují jednosměrnou ulicí od tvárných embryonálních buněk k jednomu z mnoha typů „dospělých“ buněk (svalových, nervových atd.) a nikdy opačně. V roce 1962 John Gurdon pokusem s přenosem jednoho buněčného jádra do neoplozeného vejce dokázal, že buňky během vývoje v sobě nesou všechny informace, aby mohly znovu omládnout. Důsledkem jeho objevu bylo nakonec naklonování ovce Dolly a později dalších zvířat. V roce 2006 se ukázalo, že vrátit buňky do stavu podobného mládí lze i podstatně jednodušeji, než to dělal Gurdon a jeho následovníci, stačí k tomu směs správných biologických látek. Objevitel tohoto procesu, Japonec Šinja Jamanaka, si za něj odnesl v roce 2012 Nobelovu cenu. Rozdělil se o ni napůl s Gurdonem, jehož půl století starý objev celý obor založil. Nová práce japonských vědců má proces omlazování buněk udělat ještě mnohem, mnohem jednodušší a také důkladnější. Nejen, že má stačit jedna kyselá lázeň a pár dní v kultuře, zdá se, jako by proces vymazal všechny „ochrany“ buňky a udělal z ní dokonale čistou tabuli, na kterou je opravdu možné zapsat cokoliv. Jak a proč se tak přesně děje, to vědci zatím přesně nevědí. Důležité je, že se to zdá dít rychle a účinně, a potenciálně tedy levně i v klinické praxi. Ta by možná nemusela být daleko i proto, že podle nepotvrzené zprávy časopisu New Scientist se už dokonce podařilo spoluautorům objevu provést podobný kousek s lidskými buňkami místo původních myších. To by byl zásadní krok k aplikacím v medicíně.
Je biologie moderní alchymií?
Na oslavy je však přece jen brzy. Základem vědeckého pokroku je, aby se práce zopakovala i v jiných laboratořích. Ale od vědců mimo původní tým dobré zprávy zatím nepřicházejí, po několika týdnech se zatím nikdo nepochlubil, že by s napodobením pokusu uspěl. Nemusí to být nic neobvyklého, protože při podobných pokusech může záležet na opravdu nepatrných drobnostech, počínaje použitou vodou a konče úplnými maličkostmi typu počtu zamíchání roztoku (někteří vědci říkají, že biologie je moderní alchymie). Ale nervozita pomalu stoupá. Vědci se vždy obávají, že „příliš zajímavé“ výsledky jsou nějaký omyl, chyba či dokonce podvod. Oborem kmenových buněk otřásl v posledním desetiletí ohromný skandál s podvodem Korejce U-sook Hwanga, který klamal v pokusech s klonováním lidských buněk právě pro léčebné účely. Odborníci chtějí mít co nejrychleji jistotu, že se nebude opakovat něco podobného. (Na nedůvěru narazila autorka metody Obokataová, která nejprve dlouze musela přesvědčovat kolegy v laboratoři, a pak několik let marně obesílala vědecké časopisy, odkud se jí rukopis neustále vracel jako příliš neuvěřitelný.) Vzbudilo tedy jistou pozornost, že se k neúspěchu ve vytvoření STAP buněk „přiznal“ i jeden ze spoluautorů původní práce, specialista na klonování Teruhiko Wakajama z univerzity v japonském Jamanaši. Pro časopis Nature řekl, že se mu podařilo získat STAP buňky ještě v centru RIKEN, když mu radila Obokataová. Ovšem od té doby, co přešel na nové působiště v Jamanaši, se mu v tomto ohledu nedařilo. Z reportáže není jasné, jak a kolikrát se o to pokoušel (není to hlavní náplň jeho práce) a sám Wakajama o metodě nepochybuje, protože viděl úspěchy také u jiných vědců než jen u Obakatové na vlastní oči. Tato zpráva je ovšem zajímavá především proto, že z první publikace se zdál postup velmi jednoduchý a zvladatelný v každé laboratoři. Autoři už na obavy kolegů prostřednictvím tiskového oddělení reagovali prohlášením, že se chystají vydat podrobnější protokol, v němž budou popsány všechny důležité kroky do detailu. O dobrovolníky, kteří ho obratem vyzkoušejí, evidentně nebudou mít nouzi. Pokud se podaří výsledky zopakovat, ani dále to pak jistě nepůjde bez problémů. Stejně jako u kmenových buněk i jejich příbuzných iPS buněk hrozí například, že použití případných „náhradních dílů“ z těchto buněk může být spojeno s příliš vysokým rizikem rakoviny (nebo jiných komplikací, ale riziko zhoubného bujení se zdá být nejvážnějším problémem). Nemusí jít o otázky neřešitelné; v Japonsku už například probíhají klinické zkoušky preparátů z iPS buněk u lidských pacientů, takže je jasné, že riziko by nemělo být alespoň v některých případech tak veliké. Jisté ale zatím není nic, naděje, které STAP buňky vzbudily, jsou ovšem ohromné. A případné zklamání by bylo samozřejmě o to větší. Ve hře je nyní více než je kariéra Obokataové a jejich kolegů.