Zpochybňovat schopnost Punů přejít Alpy, se povedlo některým Římanům, ale my si to dnes dovolit nemůžeme, důkazů je příliš. Zapálené nadšence pro antickou historii asi vždy poněkud trápilo, že přesně nevíme, kudy pod vedením nejslavnějšího vojevůdce Hannibala jeho vojska pochodovala. Abychom události shrnuli pro ty, kdo přes 2200 lety měli jiné starosti: na jaře 218 př. n. l., kdy klima bylo velmi podobné jako dnes, vyrazilo z dnešního Španělska vojsko vedené tehdy ani ne třicetiletým Hannibalem Barkou pěším pochodem na Řím. Na podzim (zřejmě během října) vojevůdce překročil Alpy s velkým vojskem včetně slavných slonů, spustil se do severoitalské nížiny a zahájil z hlediska jeho osobního „skóre“ velmi úspěšnou, ale nakonec marnou druhou punskou válku. Hlavním zdrojem informací o celém tažení jsou pro nás především dva starověcí historikové: Livius a Polybios. Hlavně druhý zmíněný pracoval údajně na svých Dějinách dosti poctivě, a i když ho od doby Hannibalova vpádu dělilo zhruba 60 let, snažil se získat co nejvíce informací od pamětníků a také osobně navštívil řadu míst významných událostí. Údajně měl také projít Hannibalovou trasou přes Alpy. (Livius měl těžší postavení i v tom, že žil až cca 200 let po Hannibalovi.) Bohužel, při tom nebyl vybaven moderními mapami, a tak jeho popis není s odstupem 2000 let úplně snadno pochopitelný. Co hůře, Polybiovy a Liviovy informace se rozchází natolik výrazně, že nejméně jeden z nich musí trasu popisovat špatně (pokud si tedy nevymýšleli oba). My s odstupem můžeme v konkrétních událostech jen těžko rozhodnout, kdo má či nemá pravdu. Ano, Polybios byl zřejmě poctivější historik, ale nemohl se zrovna v tomto plést? A tak není divu, že historikové za dobu existence své disciplíny nakreslili do map a knih několik možných tras Hannibalova pochodu. Nebudeme se zabývat tím, kdo z historiků a proč zastával ten či onen názor, přesuňme se rovnou z Hannibalových časů na konec 20. století, kdy tato upřímně řečeno trochu bagatelní otázka zaujala kanadského historika, spisovatele a tak trochu dobrodruha Billa Mahaneyho (jeho stránky) z Yorkovy univerzity v Torontu. Na rozdíl od mnoha jiných svých předchůdců Mahaney hodně věří svým nohám a vlastním očím, a tak se s Liviem a Polybiem v ruce vydal do evropských Alp, na předpokládaná místa Hannibalova přechodu. Z průvodců se mu více osvědčil Polybios, jehož popis Hannibalovy cesty (úzké místo v průsmyku, kudy zvířata nechtěla přejít atp.) ho nakonec přesvědčil, že hledaným místem je průsmyk de la Traversette (francouzsky plným názvem tedy Col de la Traversette). Leží v nadmořské výšce 2947 metrů, a odděluje od sebe hory Monviso (3841 m. n. m) a Granero (3171 m. n. m.). Mnohým historikům se tato trasa zdála pro vojsko nepřekročitelná, a tedy příliš náročná, zvláště pokud byla stezka už skutečně překryta vrstvou namrzajícího ledu a sněhu, jak píše Polybios. Na italské straně průsmyku Traversette mají být místa, kde lidé musí skutečně postupovat v řadě za sebou, takže by přechod celé armády musel trvat několik dní. Podle Mahanea by při 24hodinovém provozu (v době přechodu mohl být velmi jasný úplněk, jak v září a říjnu bývá) přechod armády čítající cca 40 000 mužů a zhruba 20 000 nákladních a jízdních zvířat – 37 slonů nepočítaje – mohl trvat zhruba 6 až 8 dní. (Autor neměl Polybiovu píli, při přípravě článku si průsmyk neprošel, a tak za údaje nedává ruku do ohně.) Přejít průsmyk v nadmořské výšce 2947 metrů není zrovna nejjednodušší, což hezky ilustruje i skutečnost, že v něm leží nejstarší alpský tunel. Pětasedmdesát metrů dlouhá technická památka ve výšce 2882 metrů pochází z let 1479–1480, a usnadnila obchod i přechod vojsk mezi italskou a francouzskou stranou Alp (v té době tedy mezi markrabstvím Saluzzo a francouzským královstvím). Sloužila do 16. století, znovuotevřena byla v roce 1907 a dá se jí projít dodnes. Mahaneymu se nakonec ve spolupráci s evropskými univerzitami podařilo zorganizovat výpravu, která udělala něco více, než že si jen prošla danou trasou a porovnávala terén s popisem starověkých autorů. Ano, přechod samotného průsmyku musel vojsku zabrat celé dny, během kterých desítky tisíc mužů a zvířat musely za sebou zanechat patrné hmatatelné stopy. Vysokohorské podmínky přitom konzervaci podobných zbytků přejí (bakterií je málo, velkou část roku je tu sníh, však si vzpomeňte na Ötziho atd.), a tak vědci doufali, že by se v místech pravděpodobné koncentrace vojáků mohly najít i usazeniny se stopy té slavné události roku 218 př. n. l. A štěstí jim přálo, píše tým v časopise Archeometry. U jezírka pod průsmykem se v hloubce necelého půl metru našla velmi výrazná vrstva usazenin bohatá na organický materiál, nejspíše koňský trus. Podle radioizotového datování pochází někdy z doby kolem roku 200 př. n. l. Provoz v průsmyku byl během jejího vzniku zřejmě takový, že se důkladně promíchala se staršími usazeninami, zbytky podupané vegetace atp. Našly se v ní ve velkém množství také genetické stopy bakterií žijících v trávicím traktu zvířat i lidí (Clostridia), kterých je v jiných vrstvách málo. (V současnosti probíhá podrobnější genetická analýza, uvidíme, zda se nepodaří objevit třeba stopy nějakých parazitů nebo patogenů, které by o „návštěvě“ mohly prozradit více. V extrémně příznivém případě třeba naznačit, že tudy opravdu prošli sloni.) Pokud tedy armády nepochodovaly přes Alpy pravidelně – a to se podle reakce Římanů na Hannibalův podnik nezdá – spojení s punským vojskem se celkem přirozeně nabízí. Objev trusu v průsmyku Traversette samozřejmě nepředstavuje dokonalý důkaz. Je to ovšem velmi dobrá indicie, že by Mahaney mohl být na dobré stopě. Ideální by jistě bylo, kdyby se na místě objevily výrobky lidské ruky spojené s Hannibalem, Puny obecně, například mince, součásti výzbroje atp. Pak by se celá dlouhá – a vlastně ne až tak důležitá – debata dala konečně uzavřít.
