Jak vzdorovat asijským tygrům

Italská asociace výrobců obráběcích strojů UCIMU pořádala na sklonku března 2007 v Miláně debatu producentů s předními ekonomy. Vzhledem k tomu, že dlouhodobé hodnocení oboru bylo spjato i s českými výrobci, považujeme za přínosné citovat ze zprávy prof. Gian Maria Gros-Pietra, představitele ekonomické fakulty LUISS univerzity v Římě. V této souvislosti připomínáme článek Gustava Niesyta Historie výroby obráběcích strojů v Čechách, který vyšel v TT již roku 2000. A to proto, že právě poválečná leta jsou pro nás charakteristická velkými úspěchy. Trvale se objevujeme v tabulkách podílů na světové produkci na 7. místě a za námi končí i dnešní velmoci, jako Itálie, Švýcarsko a další země. Náš podíl na světové výrobě obráběcích strojů se tehdy odhadoval na 4 %. Byl to samozřejmě výsledek poměrně zachovalého strojního parku (který využívali Němci za války hojnou měrou), jenž navazoval na neuvěřitelné vzepětí české strojírenské výroby v době mezi válkami. I zde sice samozřejmě můžeme najít německé stopy inženýrské školy, ve výrobě strojů však nejsou tak výrazné jako například v leteckém průmyslu nebo ve výrobě energetických zařízení. Navíc, což je podstatné, do země se vrátilo mnoho inženýrů a dělníků odvlečených nacisty do citlivých a vysoce technologicky náročných výrob Říše. Kromě zásadně nepříjemné stránky této otrocké práce zde byl i kladný, můžeme-li to tak říci, aspekt – pochopení vysoce efektivního německého zbrojařského průmyslu s novými technologiemi. Mezitím se však situace na trzích obráběcích strojů zásadně změnila, nicméně všechny vyspělé země Evropy čelí neobyčejnému vzepjetí Číny a Jižní Koreje. Domníváme se, že italské zamyšlení nad dalším vývojem je poučné i pro naše prostředí, už proto, že se o něm nehovoří s takovým zaujetím, a tak odborně, jako v Itálii. A to se může velmi nevyplatit. DO ROKU 1959 Italové charakterizují období od roku 1954 do roku 1959 jako období růstu. Trhy žádaly další a další stroje pro poválečnou obnovu, jediným měřítkem byla snaha po vyšším výkonu, ale technologicky nenastával žádný výrazný posun kupředu. Italská výroba obráběcích strojů se stále drží o 2 % za Československem, které si udržuje odstup od Švýcarska. „Co potřebujeme, jsou trhy,“ citoval hned v úvodu prof. Gros-Pietro, mimochodem člen správní rady Fiatu a dalších italských korporací, který v plném rozsahu chápe globální trhy a jejich úlohu v současnosti jako jeden z největších ekonomů. Trhy výrobcům z Československa v těch letech nescházely. Bezedný sovětský a čínský průmysl bral vše, co se v našich továrnách vyrobilo. Zřejmě i to byl základ našeho postavení hned za čelními výrobci. 1960 AŽ 1967 V roce 1965 došlo k velkému poklesu odbytu obráběcích strojů ve světě. Navzdory tomu začíná poptávka po lehčích, ale velmi přesných strojích, schopných opakovaných úkonů s opakovanou vysokou přesností, což si vynutilo i nasazení prvních, numericky řízených strojů. Je to zvláštní, neboť cena pracovní síly byla v té době ještě v Evropě nejméně třikrát nižší než v USA, které však se svými 33 % podílu na výrobě strojů světu naprosto dominovaly, následovány Ruskem a Německem, každý s přibližně 15 % podílu. Československo si neudrželo své postavení, je pojednou takřka rovno produkci z bývalé NDR a do silné sedmičky se vtěsnává Japonsko, které se od té doby vytrvale posunuje vpřed. 1968 AŽ 1973 Italové toto období popisují jako „horký podzim.“ To proto, že se zvyšují požadavky pracovní síly na platové ohodnocení a v roce 1972 přichází první ropná krize. Ale v zásadě vzrostla spotřeba i export všech vedoucích mocností, jen Československo se propadá v objemu výroby na 10. místo a bude nadále jen klesat, zatím co Italové vyskakují na 5. místo, hned za Japonce. Pozoruhodné je rovněž to, že Německo se v tabulce výrobců ujímá vlády, následováno USA a SSSR, NDR a Švýcarsko definitivně předstihuje naše země. Vývojově dostávají obráběcí stroje obrovský impulz v nástupu elektroniky, kterou země východního bloku nezachycují. To má samozřejmě svůj dopad, který dodnes pociťujeme. 1974 AŽ 1979 A PRUŽNÉ VÝROBNÍ SYSTÉMY (FMS) Ještě si pamatujete na termín FMS, Flexible Manufacturing System? Role člověka je nadále při obsluze obráběcích strojů eliminována. Byl to obrovský technický skok, i když paradoxně spotřeba strojů v tomto období spíše klesala. Výsledkem nadměrných investic do automatizačních systému FMS se mnozí výrobci vyčerpali natolik, že zbankrotovali. Byla to však téměř slepá vývojová větev, a pro nás může být jen útěchou, že jsme se dokázali v exportu strojů udržet na 10. místě. 1980 AŽ 1986 – PRUŽNÁ AUTOMATIZACE Trh žádá první výrobní centra, tedy nezávislé autonomní výrobní ostrovy schopné vykonávat více operací, ale bez tuhosti koncepce FMS. Nastává proto i chvíle malých společností, což je přesně napasováno na italskou produkci, kde je průměrný počet zaměstnanců výrobního závodu 80 osob. Ale 80. leta jsou opět roky deprese odbytu, i když ne příliš drastického. Přestože se přes nás co do podílu na světové produkci přehnala dokonce Jugoslávie i Španělsko, ve vývozu se držíme 8. pozice, ovšem již s necelými 3 %. 1987 AŽ 1989 A ROLE SUBDODAVATELŮ Trhy se vracejí k poptávce, nárůst spotřeby dosahuje až 16 % a velké společnosti, výrobci obráběcích strojů, se restrukturalizují. Zaměřují se na svůj hlavní cíl, vývoj a výrobu strojů, zatím co dodávky dílů svěřují subdodavatelům. To je příležitost i pro malé výrobce, na druhé straně si trh žádá plné nasazení servisních a obchodních služeb po rozsáhlých teritoriích. Bohužel, zatím co Italové postupují po žebříčku, naši výrobci se vytratili z prvních míst světových tabulek i v sekci export. Na světové tabulky prvních míst se prodírá poprvé Čína a Tchaj-wan. Japonsko se definitivně usazuje na čele výrobců. 1990 AŽ 1994, POSEDLOST KVALITOU Trh obráběcích strojů má nové heslo: kvalita. Požadují se stroje schopné vyrobit obrovské série součástek, každou ve vynikající kvalitě, tedy přesnosti. A v neobyčejné rychlosti s možností rychlého přestavení stroje, neboť zákazník střídá své požadavky. Je to však také období počínající recese, spotřeba strojů klesá. Čelo žebříčků je stabilní, Italové si vydobyli své pozice 4. největšího exportéra s 8,7 %, Česko klesá. 1995 AŽ 1998, ZNOVUOBJEVENÍ ČLOVĚKA Zdá se, že definitivně padá představa, že výrobní procesy budou probíhat za nepřítomnosti člověka. Naopak, vyhrávají výrobci, kteří dokáží své obráběcí stroje vybavit interaktivním řídicím systémem. Samozřejmě při dodržení rychlosti změny, obsluhy a opakované přesnosti. Nicméně s tím se vynořuje otázka: jak rozdělit zisk mezi potřeby růstu podniku a mzdy. Jinými slovy, je třeba řešit sociální otázky na úrovni nadcházejícího století. Co se týče trhů, jsou zde protichůdné zprávy. Na jedné straně růst poptávky, na straně druhé krize asijských trhů, kam se počínalo orientovat mnoho společností západní Evropy. Italové si v exportu vydobyli 3. příčku a pevně ji drží před Švýcary, i když dosahují svými 10 % jen polovinu exportu německého a ještě méně japonského. Začíná vzestup Číny, ale Evropa spí. 1999 AŽ 2006: GLOBALIZACE Je to doba převratných změn, které daleko zasťiňují i objev numerického řízení strojů. Všichni soutěží navzájem bez teritoriálního ohraničení, což je podmíněno i nasazením internetu. Nové, převážně asijské ekonomiky vykazují dvouciferný růst. Zvláště v obráběcích strojích jsou trhy turbulentní, zpočátku je zde recese, která se na konci této popisované periody mění v růst. Mění se zcela zásadně tabulky výroby i exportu. Italští výrobci se prosazují, i když jde povětšinou o malé firmy, propad exportu do USA je nahrazení vývozem do Číny a zemí jako Turecko, kde se prosazují italští výrobci automobilů a zemědělských strojů. BUDOUCNOST Italové se nejvíce orientují na asijské trhy, které považují za zásadně růstové, a to po důkladném studiu. Podle prof. Gros-Pietra, ale i odborníka na asijské trhy Vittoria Volpi (20 let pobytu v Číně) i prof. Domenica de Masi z La Sapienza University v Římě, jsou možnosti růstu těchto trhů nepředstavitelné. Důvodů je hned několik: obrovské kulturní zázemí těchto zemí a nové pojetí výuky na vysokých školách. Asijské země produkují obrovské počty vysokoškolsky vzdělaných lidí, jejichž snahou není montovat dovezená zařízení ale určovat jejich vývoj. Cíle asijských zemí, především Číny, ale i Koreje a dalších, jsou dány mentalitou obyvatel. Je jistě varující, pokud si dovolíme srovnání s našimi podmínkami, když prof. Gros-Pietro položí řečnické otázky: „Chceme se živit produkty a znalostmi? Chceme je exportovat do zemí ekonomického růstu? Ale máme nové produkty a máme nové znalosti? Nevyučujeme dodnes studenty způsobem, který je dělí do přihrádek oborů, když problémy dneška jsou spíše výsledky řešení tzv. problémů klustrového pojetí?“ Současnost také ukazuje, že staré „dobré“ známosti svazují. To se týká především malých podniků, mezi něž můžeme počítat i ty české. Už z tradice se jejich majitelé orientují na své dodavatele, což často vede téměř ke zkáze. (Teorie úpadku Fiatu nebo Nissanu.) Pokud se italští ekonomové a technici domnívají, že hlavně technické university pracují na své zkáze, je zřejmě nejvyšší čas zamyslet se i nad stavem českého technického školství. Už proto, že obdivované výsledky českého oboru výroby obráběcích strojů jsou minulostí ačkoliv nás ty současné, samozřejmě, uspokojují. Jistě nelze odolávat obrovským sériím asijských výrobců, Japonce v to zahrnujíc, jejichž kvalita poroste, neboť naše podmínky to nedovolují. Pak tedy zbývá cesta vysoké specializace, a především podíl strojů „na míru“ zákazníkovi se zvláštními požadavky. Pak je ovšem na místě otázka, zdali je toho české prostředí, se svojí roztříštěnou výrobou a především vývojem, schopno. JAN BALTUS ING. JOSEF LEVORA CERNOBBIO, ITÁLIE