Výroba a spotřeba elektřiny v posledních letech velmi dobře odpovídá předpovědi „železného zákonu klimatu“. Ten přitom boji proti oteplování nepředpovídá veliký úspěch.
Ještě než ruská invaze na Ukrajinu přispěla k výraznému zpomalení postcovidového oživování ekonomiky, došlo po celém světě k rychlému růstu spotřeby elektřiny. Nejnovější údaje společnosti Ember (klimaticko-energetický think-tank se sídlem v Londýně, který se zaměřuje na urychlení globální transformace elektrické energie) ukazují, že v první polovině roku 2021 vzrostla celosvětová spotřeba elektřiny přibližně o 5 %. To je větší růst než v roce 2018, kdy spotřeba elektřiny rostla zhruba o 4 % ročně. Čísla také ukazují, že poptávka po uhlí pro výrobu elektřiny nadále roste navzdory mnoha prohlášením o naléhavé potřebě snížit emise skleníkových plynů. To znamená, že stále rostou i emise odvětví výroby elektrické energie. Kupříkladu emise skleníkových plynů vzrostly za první pololetí roku 2019 o 5 %. Kromě toho ovšem také odhalují, že ačkoli přibližně polovinu růstu poptávky po elektřině pokryly větrné a solární elektrárny, celkově spotřeba elektřiny stále roste rychleji než výkon obnovitelných zdrojů. Jinak řečeno: obnovitelné zdroje nenahrazují klasické zdroje, jen pomáhají částečně sytit hlad po nové spotřebě.
Ani v energetice míč nelže Novinář Robert Bryce si nad těmito čísly vzpomněl na jednu sportovní „moudrost“, která podle něj vystihuje současný trend v energetice. Autorem je Rasheed Wallace, bývalý hráč basketbalového týmu Detroitu Pistons (a dalších týmů v americké NBA), nyní asistent trenéra na univerzitě v Memphisu, jehož motto zní: „Míč nelže.“ Pokud byl Wallaceovi nebo některému z jeho spoluhráčů během basketbalového zápasu odpískán faul, který byl podle jeho názoru nezasloužený, a hráč soupeře následné neproměnil trestné hody, Wallace velmi často vykřikoval právě toto „heslo“. Jako by sám basketbalový míč vynášel rozsudek nad chybným rozhodnutím rozhodčího. Bryce tvrdí, že sledování globálních trendů v oblasti energetiky Wallaceovu hlášku potvrzuje, byť místo „míč nelže“ je podle něj přesnější říkat „čísla nelžou“. V posledních několika týdnech totiž různí analytici (ze společností Ember, BP a Mezinárodní energetické agentury) zveřejnili zprávy, které dospěly k podobným závěrům: „Země na celém světě — a zejména Čína — dělají vše pro to, aby vyrobily dostatek elektřiny pro další růst svých ekonomik a k získání této energie používají velké množství uhlí“.
Elektrické století Elektřina je dnes nejdůležitější formou energie na světě a její význam podle všeho jenom poroste. Její potřeba totiž roste rychleji než spotřeba všech jiných forem energie. Ukazují to třeba právě zmíněné údaje společnosti Ember. Pokud by spotřeba elektřiny rostla o 5 % ročně, celosvětová spotřeba elektřiny by se zdvojnásobila přibližně jednou za 14 let. Výroba elektřiny je přitom největším producentem skleníkových plynů. Její podíl na celosvětových emisích oxidu uhličitého dosahuje přibližně 25 %. Pokud tedy skutečně chceme dosáhnout nějakého snížení celosvětových emisí, produkce elektřiny je v tomto ohledu klíčovým odvětvím. Statistické údaje navíc přesvědčivě dokládají, že rychlý nárůst spotřeby elektřiny jen tak nepomine. Ukazuje se, že obyvatelé chudších zemí, kteří mají často jen omezený, či dokonce nemají žádný přístup k elektřině, nehodlají zůstat ve tmě. I oni chtějí žít „energeticky náročný“ život s přístupem ke všem elektronickým vymoženostem, které my ve vyspělém světě považujeme za samozřejmost. To vše naznačuje, že dekarbonizace globální elektrické sítě bude vyžadovat nalezení náhrady za uhlí. Využívání uhlí ve Spojených státech a Evropě sice klesá (v případě Evropy tedy klesalo do ruského útoku na Ukrajinu a následné energetické krize), ovšem několik nejen chudších zemí včetně Mongolska, Číny, Bangladéše, Vietnamu, Kazachstánu, Pákistánu a Indie v poslední dvou letech začalo uhlí využívat ve větší míře. Obzvláště patrné to bylo v Číně, kde mezi první polovinou roku 2019 a první polovinou roku 2021 vyskočila poptávka po elektřině přibližně o 14 %. Poptávku z větší části pokryla výroba elektřiny z uhlí: její podíl byl 2× vyšší než podíl větrné a solární energie dohromady. V Pákistánu poptávka po elektřině vyskočila přibližně o 7 % a uhlí poskytlo více než 3× více nové elektřiny než jádro a přibližně 3× více než vodní elektrárny (větrná ani solární energie v Pákistánu v tomto období nerostly vůbec).
Zatím to bez něj nejde Ať máme k uhlí jakýkoliv postoj, ve výrobě energie už celá staletí dokazuje svůj význam. A jeho přetrvávající význam také ukazuje, že obavy ze změny klimatu nejsou pro většinu spotřebitelů a politiků tak důležité jako spolehlivá elektřina. Statistik a publicista Roger Pielke Jr. v roce 2010 nazval tuto zákonitost železným zákonem klimatické politiky. Ten podle něj říká: „Pokud jdou opatření na snižování emisí přímo proti hospodářskému růstu, vždy zvítězí hospodářský růst.“ Pielke tento bod rozvedl a řekl, že železný zákon „je mezní podmínkou pro tvorbu politik, která je stejně omezující jako druhý termodynamický zákon a platí všude na světě, v bohatých i chudých zemích. Říká, že i když jsou lidé ochotni nést určité náklady na snížení emisí (a zkušenosti ukazují, že ano), jsou k tomu ochotni jít jen do určité míry“. Robert Bryce si myslí, že je potřeba tento „zákon“ či toto pozorování ještě zobecnit. Navrhuje ho nazvat „železným zákonem elektroenergetiky“ a měl by podle něho znít následovně: „Když si lidé musejí vybrat mezi špinavou elektřinou a žádnou elektřinou, vždycky si vyberou špinavou elektřinu.“ Odvolává se přitom nejen na statistiky o stále vysokém podílu uhlí, ale také své praktické zkušenosti s nedostatky elektřiny po celém světě, včetně Indie, Libanonu a Portorika. Pielke, profesor na Coloradské univerzitě a vysoce uznávaný autor v oblasti politiky změny klimatu (a také sportu a sportovní statistiky), od té doby železný zákon rozpracoval. V rozhovoru pro časopis Juice ho vysvětlil následovně: „Železný zákon říká, že emise nesnížíme tím, že dobrovolně zchudneme. Bohatí lidé nebudou chtít zchudnout a ani chudí lidé nebudou chtít zchudnout.“ Tvrdí, že v současné situace je těžké s emisemi pohnout: „Jestli se na něco můžeme spolehnout, tak na to, že tvůrci politik budou odměněni obyvatelstvem, pokud učiní lidi bohatšími. Děláme všechno pro to, abychom se snažili zbohatnout jako národy, jako společenství i jako jednotlivci. Pokud chceme snížit emise, můžeme se vydat jediným možným směrem, a to směrem k vývoji nových technologií.“
Jeden směr Pielkeův názor není samozřejmě úplně originálním a ojedinělým „hlasem na poušti“. Roberto Rapier, další z energetických analytiků, například v nedávném sloupku pro web časopisu Forbes připomněl jiný důležitý faktor: „Navzdory závratnému tempu růstu obnovitelných zdrojů je důležité mít na paměti, že celková světová spotřeba energie roste. Přestože se celosvětová spotřeba energie z obnovitelných zdrojů za posledních 10 let zvýšila přibližně o 21 exajoulů [21 EJ = 5 833,3 TWh — pozn. red.], celková spotřeba energie vzrostla o 51 EJ (14 166,7 TWh). Většinu tohoto nárůstu tvořila zvýšená spotřeba fosilních paliv, přičemž každá kategorie fosilních paliv vykázala v průběhu desetiletí zvýšenou spotřebu.“ Pointa je zřejmá: tvrzení, že brzy určitě dojde k masivnímu snížení globálních emisí oxidu uhličitého, je ve zjevném protikladu k číslům. Země na celém světě jednají ve svém zájmu, zejména pokud jde o jejich uspokojení potřeby elektřiny, a to vede k velkému nárůstu emisí. Jak Ember ve své zprávě uzavírá, větrné a solární elektrárny rostou, ale přechod na „zelenou“ elektřinu neprobíhá dostatečně rychle. Neznamená to však, že by nic se neudělalo. V první polovině roku 2021 výkon větrných a solárních elektráren poprvé překonal výkon světových jaderných reaktorů. Dále uvádí, že za poslední dva roky „výroba jaderné energie klesla o 2 % ve srovnání s úrovní před pandemií, protože v zemích OECD bylo odstaveno více zdrojů, než kolik jich bylo uvedeno do provozu v Číně“ (ta je dnes jejich hlavním stavitelem). Podle myšlenkové školy, kterou Pielke či Bryce představují, to ovšem není dobrá zpráva. Domnívají se totiž, že jediný praktický způsob významného snížení emisí oxidu uhličitého v sektoru výroby elektřiny v relativně krátkém čase (tedy v příštím desetiletí) spočívá v náhradě spousty uhelných elektráren jadernými reaktory. Obnovitelné zdroje podle těchto analytiků mají jistě své výhody, jsou politicky populární a jejich podíl nadále poroste. Nebudou schopny ovšem vyrovnat prudce rostoucí poptávku po elektřině, která je potřebná k udržení moderních ekonomik a k tomu, aby se rozvojové země vstoupily skutečně do moderní doby. Země jako Čína, Vietnam, Indie a další potřebují alternativu k uhlí pro výrobu energie. Potřebují nové jaderné reaktory, které budou menší, bezpečnější a levnější než stávající konstrukce. A potřebují je brzy. /jj/
