Editorial

Aditivní technologie: nedoceněné i přeceňované Aditivní výroba a 3D tisk (nebo rapid prototyping) jsou široce medializovány jako jedny z nejmladších a nejprogresivněji se rozvíjejících moderních technologií. Jejich vznik bývá spojován s nástupem digitalizace a současný boom s probíhající tzv. čtvrtou průmyslovou revolucí. Je tomu ale opravdu tak? První pokusy s technologií výroby prototypů pomocí 3D tisku (rapid prototyping) proběhly již na začátku 80. let minulého století. Prvním, kdo popsal techniku výroby založenou na postupném vytváření jednotlivých vrstev, byl japonský badatel Dr. Hideo Kodama, který si ji chtěl nechat patentovat, ale údajně nestihl včas podat přihlášku. Patent na techniku stereolitografie čili vytváření objektů pomocí postupně vytvrzovaných vrstev polymerů působením UV záření pak získal až o šest let později (tedy v r. 1986) Charles Hull, zakladatel společnosti 3D Systems. (V průběhu předchozích šesti let se stereolitografií úspěšně zabýval i jeden francouzský tým, který ji však záhy opustil jako údajně neperspektivní.) Intenzivní vývoj dalších technik aditivní výroby, nových aplikací, 3D tiskáren a příslušného softwaru pak probíhal po celá 90. léta, aby byl nakonec korunován mediálně proslaveným úspěchem – 3D tiskem prvního funkčního lidského orgánu, ledviny. (I když na její první transplantaci jsme si museli počkat dalších 13 let.) To vše se tedy odehrávalo o několik dekád dříve, než jsme vůbec poprvé uslyšeli něco o digitalizačním boomu, čtvrté průmyslové revoluci či Průmyslu 4.0. Co se tedy vlastně stalo, že se v posledních letech dočkaly aditivní technologie tak obrovského zájmu? Základ byl zřejmě položen již v roce 1992, kdy si společnost Stratasys nechala patentovat technologii FDM (Fused Deposition Modeling), jejíž podstatou je tavení plastové struny nebo kovového vlákna přes rozehřátou trysku, která postupně nanáší v horizontálním směru tenkou vrstvu materiálu a tímto způsobem vystavuje vrstvu po vrstvě budoucí výrobek. Patentová ochrana na tuto jednoduchou technologii však po roce 2010 vypršela a díky tomu se rychle rozšířila po celém světě a do nejrůznějších odvětví. Jejímu prudkému rozvoji pochopitelně výrazně napomohla i nastupující masivní digitalizace a pokrok v softwarových řešeních. O 3D tisku se najednou začalo uvažovat zcela jiným způsobem: začal být chápán jako revoluční výrobní technologie, která otevírá nedozírné pole nových možností. Jakkoli byly na začátku aditivní technologie nedoceněné a vlastně i nepochopené, dnes naopak pomalu spějí k dalšímu extrému – možná až přehnanému přeceňování. Očekává se od nich, že postupně nahradí řadu tradičních konvenčních technologií (např. subtraktivní obrábění), že dokážou plošně ušetřit výrobní náklady i vynaloženou energii, přinesou nová pracovní místa, Evropě zajistí konkurenceschopnost a evropskému průmyslu novou renesanci. Jestli všechna tato očekávání splní, se ukáže za pár let. Pokud ano, do historie vědy zcela jistě vepíšou novou kapitolu o tom, že otřást světem neumějí jen zcela nové a převratné objevy, ale i ty, které jsou již tzv. ve středních letech. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka