Kdy zavtipkuje palubní počítač? Prezidentská kampaň v Americe vrcholí a možná i v reakci na to, jak v ní rozumu stále ubývá (zcela očividně na straně Donalda Trumpa, někteří komentátoři však hovoří o obou kandidátech jako o nejméně zajímavých a důvtipných za posledních několik desetiletí), se rozhodl dosluhující prezident USA vyjádřit své názory na inteligenci umělou. Měla by to totiž být právě ona, která bude v příštích 50 letech utvářet náš svět ze všech technologických novinek nejvíce. Diskuse s předním specialistou na Artificial Intelligence z Masachusetsského technologického institutu Joi Item byla nepochybně reakcí na současné žhavé trendy, jako jsou autonomní vozidla, strojové učení či big data. Celé téma umělé inteligence je ale tak trochu paradoxní: ideálem této umělosti je totiž ve své podstatě dokonalé napodobení lidské přirozenosti, a to v celé její šíři. Problémem však je, co je tato lidská přirozenost a zda něco takového vůbec existuje. Je totiž téměř jisté, že člověk během svých dlouhých dějin napodobování všech a všeho ve svém blízkém i vzdáleném okolí svou přirozenost dávno ztratil. Co se tedy vlastně má umělou inteligencí napodobovat? Mediálně ostře sledovaný souboj šachisty Garryho Kasparova se superpočítačem v 90. letech minulého století a v nedávné době i utkání korejského velmistra se strojem ve hře go – deskové hře s komplikovanější strategií, než jakou mají šachy, naznačily mnohé o výkonnosti počítačů, ale nemnoho o umělé inteligenci. Obě tyto „úlohy“ měly jasná zadání, šlo „pouze“ o nalezení optimální cesty (v nepřeberném množství alternativ) k cíli – vítězství ve hře. Šlo tedy o řešení bojové strategie, kde žerty pochopitelně jdou stranou. O žert a vtip tu ale jde. Právě na nejistém terénu, na více rovinách, k nimž dobrý vtip poukazuje, se totiž může inteligence projevit v plné síle. Sigmund Freud podstatě vtipu věnoval jeden poměrně útlý spis – možná že jeden z nejzajímavějších v celém svém díle – kde složitost tvorby a chápání vtipu detailně popisuje. Umělá inteligence tak stále zůstává zastřena tajemstvím, které velmi pěkně (a vtipně) znázorňuje jedna z úvodních scén Kubrickovy Vesmírné odysey. V ní pravěký předchůdce člověka ve stavu snad jakési euforie z právě probuzené inteligence vyhazuje svůj první, právě objevený pracovní nástroj – kost – vysoko do vzduchu, a ta se na vrcholu křivky, která je zkratkou celých lidských dějin, ostrým střihem mění ve vesmírnou loď, v jejímž řídicím centru se nachází palubní počítač HAL, mysl, která již není lidská. Mgr. Petr Jechort redaktor
