Nejprve se pokusme o definici podstaty korupce... Jde vždy o utajovanou činnost jedinců nebo organizovaných skupin uvnitř určitého společenství, která se provádí s cílem získat ryze osobní, sobecký prospěch z právě pro ně existující a vůči ostatním zvýhodněné pozice. Nejsilnější kávou je, dojde-li ke zneužití formálních, to je společenstvím udělených, ale i neformálních, společenstvím přirozeně uznávaných, kompetencí. Bohužel, dokonalost zákonů na potírání korupce je omezená (někdy to vypadá, že záměrně), takže s touto nedokonalostí pak může narůstat i chuť něco si nenápadně z obrovských finančních částek brát. Co hořkost z takového prostředí mírní? A jak to vidí Ing. Ladislav Čech st., předseda představenstva společnosti ČECH – ENGINEERING, sídlící v Ostravě? Jeho firma poskytuje od roku 1990 inženýrské služby charakteru project managementu při přípravě a realizaci velkých stavebních investic. Nemálo z nich bylo financováno i z podpor dotačních programů EU. Za dobu svého trvání získala jeho firma pěkné referenční renomé. Tolik úvodem.
Pane inženýre, co lze ve vaší branži s korupcí dělat? Korupční prostředí velkých výstavbových projektů můžeme přirovnat k prostředí lukrativních kolektivních sportů, v němž jste jedním z hráčů. Možnost existence podplacených hráčů je v tomto prostředí hodně vysoká, ale zda opravdu jsou, vědí jen ti zasvěcení. Pokud mezi zasvěcené nepatříte, můžete pouze tušit, kteří to jsou, z jejich chování. Pokud svůj sport (profesi) chcete dělat a zejména, když ho umíte dobře, a proto ho také máte rádi, můžete dopady tušené korupce eliminovat svou výkonností a svými schopnostmi, poněvadž s jejich přispěním může zápas (neboli projekt), mít nakonec výsledek, který naplní veškerá očekávání diváků. Jde o kolektivní sport, takže se musíte umět přenášet i přes tyto nepříjemné aspekty a občas i pocity, že projekt asi byl nějakou „slabší povahou“ zneužit. Ke smíření se s tím může přispět povědomí, že výsledné parametry projektu nemohly vést k ničemu jinému, než že zasloužilí i nezasloužilí hráči mohli být odměněni pouze z oprávněně získaného, celkového, předem stanoveného benefitu. V době realizace projektu jde tedy o zásadní protikorupční indikátor, kterým project manager (PM), jehož obdařili náležitou zodpovědností a pravomocemi, prokáže, že vládne, resp. měl by vládnout. Korupce pak do projektu může vnikat jen jeho prostřednictvím. Tímto taky odpovídám i na otázku, jak se projekty v době realizace dají (mají) před korupcí ochránit. Podlehl-li by totiž korupci project manager, je to na výsledku projektu vidět, přičemž špatné výsledky, resp. reference, si žádný PM, který chce být na trzích svých služeb stálicí, nemůže dovolit. Pokud chtějí být politici a vysocí úředníci zbaveni i jen podezření z korupce, měli by se o profesi PM opírat, a v žádném případě si nedovolit ji suplovat. Existují různé možnosti PM, jež mají při ochraně projektů proti korupci v době realizace jejich jednotlivých fází. Ze současných kauz je však zřejmé, že největší korupční „penězovody“ se nastavily v rámci přípravy výběrových řízení, což je tedy období, kdy se peníze na realizace zakázek, z nichž se pak projekt skládá, „sáčkují“.
Jak se to děje či dělo, a co se s tím dá dělat? I na tuto problematiku je stejný lék, a to důsledné využívání znalostí a dovedností project managementu, dělaného profesionálně profesionály. Čemu tito mají, mohou, resp. dovedou čelit? Jde o zabránění manipulace se zadávacími podmínkami veřejných zakázek (parametry společenské poptávky), dělaných podle zákona o veřejných zakázkách. Manipulátoři dokázali pod „kouřovou clonou“ formálně správně vedeného řízení usměrnit skrytými procesy výsledek tak „šikovně“, že vítězem byl nakonec předem určený zájemce, s často tedy i s předem určenou, samozřejmě navýšenou cenou. Vítěz byl pak povinen nastaveným „penězovodem“ převést navýšené peníze do určených míst (nejde o nic neznámého – viz kauza Davida Ratha). Novelou zákona o veřejných zakázkách se vytváření takovýchto „penězovodů“ omezilo, avšak ihned se objevil opačný extrém, který z dlouhodobého hlediska je asi taky hrozbou. Pod vlivem nové situace zahájili uchazeči ostrý konkurenční boj vedený příliš nízkými cenami (zřejmě s cílem konkurenci početně snížit). Tímto však vysilují nejen konkurenci a sebe, ale ceny jsou někdy až tak nízké, že vzbuzují oprávněnou obavu o výslednou jakost projektu. Toto ohrožení by do určité míry měli dokázat eliminovat PM, kdyby byli nasazováni v plném slova smyslu této jejich funkce, resp. tedy byli vůbec nasazováni. Na vysvětlenou, funkční náplň technického dozoru stavby nebo také investora, ani „správce stavby“ komplexní výkonovou škálu funkce project manager nezahrnují. Jenomže rovněž výběr PM (pokud se vůbec umí dělat nebo je zájem ho dělat) je prozatím prováděn zaběhlým, na odvolávání uchazečů „nerizikovým“ způsobem, to je pouze s jediným kritériem = nejnižší nabídkové ceny. Je však nejlevnější PM zároveň i tím nejlepším (a taky nezkorumpovatelným)? V oblasti soudní advokacie na to dávají jasnou odpověď – NE. Kdo taky nemusí, tak s právníkem nemajícím potřebné renomé, ale díky tomu také i vyšší cenu, k soudu nejde. Avšak projekty se klidně svěřují těm nejlevnějším inženýrským službám, a to i tehdy, když se kalkulací dá prokázat, že za nabízenou cenu a v čase, který je k výkonu služby požadovaný, není možno jakost garantovat. Co za tímto výběrem může být, si zkuste odpovědět sami, těžké to není.
Co se dá vůči hrozbě příliš nízké ceny udělat? Podle mne to jde jen více kriteriálním výběrovým řízením (nevím, zda je k tomu potřebná i systémová změna zákona). Takové výběrové řízení se ale dá připravit jen tak, že se pro něj přímo stanoví žádaný čas, předmět, jakost i cena, což jsou data svázaná se schválenými parametry proveditelnosti projektu. Od těchto transparentních dat se pak uchazeči smějí odchýlit jen do té míry, aby nepodkročili zadavatelem stanovené minimum. K tomu bych pak oprášil zásadu, používanou v počátcích vzniku zákona o veřejných zakázkách, že nejvyšší a nejnižší ceny se škrtají neboli nabídky z hodnocení vylučují. Oldřich Houška