Co přijde po Číně

Nikdo neví co bude, i když se problémem, co se uděje v globální ekonomice poté, co Čína dosáhne úrovně, v níž bude zcela dominovat trhu objemem výroby všech komodit, od hraček až po raketové motory, zabývají světová ekonomická média. Nedávné oznámení společnosti Fiat, že hodlá od čínského výrobce odebírat tisíce motorů pro své automobily je už jen potvrzením vývoje, jenž byl ještě před 10 lety naznačován jako problém zatím vzdálené budoucnosti. Budoucnost je zde a těžce postihuje i české prostředí. Politiky, jásající nad přebytkem obchodní bilance, kterou si přivlastnili s drzostí sobě vlastní, ačkoliv na ní mají minimální zásluhu, to příliš nevzrušuje, neb zaměstnance krachujících podniků spotřebního zboží ihned pohltí zahraniční investice. Ty jsou sice postavené výhradně na levné pracovní síle, nicméně nabízejí dokonce lepší prostředí, než původní otrocká práce v textilkách. Liší se pouze ve dvou rysech. Prvním je skutečnost, že jsou investicemi peněz, jež zničily celé obory v Evropě i USA, a druhým to, že nevtahují do procesu české prostředí, byť to tak nakrásně bylo myšleno. Spíše zase jen přitahují investice ze země hlavního investora, tedy včetně zařízení výroby a subdodávek. Před sedmi lety byla Čína hlavním dovozcem oceli, dnes ji už vyváží. Tak to v Asii chodí. V Evropě i USA se proto objevují prvky ochrany trhu, jež staví teorie liberalismu na hlavu. Francouzi tvrdí, že by jim jinak vše právě přes hlavu přerostlo. Německá cesta silných investic do vědy a vývoje je nám jistě sympatičtější, nicméně prvky ochranářství se objevují už i ve výrobě strojů. Velcí výrobci si začínají chránit své znalosti a omezují kooperace, zvláště se zeměmi, v nichž hrozí tzv. osamostatnění výroby. Problém není ani zdaleka tak jednoduchý, jak je uvedeno v těchto několik větách, nebo jak se můžete dočíst například i v naší příloze Ložiska. Ale otázka, co bude po Číně, zůstává nezodpovězena.JAN BALTUS