Ačkoliv Fischer-Tropschova syntéza v Československu nezapustila kořeny v takovém měřítku jako v Německu, myšlenka přeměny domácího uhlí na strategicky důležitá paliva zde rozhodně nebyla cizí. V severočeské pánvi, konkrétně v Záluží u Mostu (dnes součást Litvínova), vyrostl za první republiky a zejména během druhé světové války pod německou taktovkou gigantický komplex STW (Sudetenländische Treibstoffwerke). Po válce byl znám jako Stalinovy závody, později Chemické závody Československo- sovětského přátelství a dnes je součástí skupiny Orlen Unipetrol. Zde se ve velkém vyráběl syntetický benzín a další produkty z místního hnědého uhlí, avšak primárně pomocí jiného německého vynálezu — Bergius-Pierova procesu přímé vysokotlaké hydrogenace uhlí. Tento proces, vyvinutý Friedrichem Bergiem již před 1. světovou válkou, spočívá v přímé reakci uhlí s vodíkem za vysokých tlaků a teplot. Výsledkem byla rovněž kapalná paliva, tolik potřebná pro válečnou mašinérii a později pro poválečnou obnovu a industrializaci Československa, které, podobně jako Německo, nedisponovalo významnými vlastními zdroji ropy. Závod v Záluží se stal jedním z největších producentů syntetických paliv v Evropě a jeho strategický význam byl obrovský. Byl proto také cílem masivních spojeneckých náletů na konci 2. světové války. Výroba syntetických paliv zde pokračovala i hluboko do poválečného období, než byla postupně utlumena s rostoucí dostupností levnější sovětské ropy. Příběh Záluží ukazuje, že snaha o maximální využití domácích uhelných zásob pro výrobu nedostatkových produktů byla ve 20. století běžnou strategií mnoha zemí, včetně té naší. I když se jednalo o odlišnou technologii než Fischer-Tropschova, cíl — energetická soběstačnost a strategická nezávislost — byl velmi podobný. A stejně jako F-T syntéza, i Bergiův proces zanechal nesmazatelnou stopu v průmyslové historii i krajině severních Čech. /jj/
