Většina z nás to patrně neví, ale Česko se nedávno zavázalo, že bude výrazně šetřit. Ne přímo penězi, ale energiemi. Součástí cílů Evropské unie, které jsme členem, ať chceme nebo ne, jsou totiž velmi ambicióz ní v úsporách energie: v roce 2020 bychom ji měli spotřebovat o pětinu méně než v roce 1990. Nejde přitom jenom o byrokratický diktát Bruselu (i když jeho rysy samozřejmě můžete v závazku najít, už v jeho formě), ale také poměrně smysluplný a proveditelný nápad. Ne vždy a v každém odvětví: maně nás napadne příklad biopaliv, jejichž přínosy jsou diskutabilní, a jestli nějakou ropu ušetří, tak spíše v tropech (Brazílii), než v chladnější Evropě. Ale najdou se oblasti, kde šetřit dává smysl. Jednou z nich jsou budovy. Ty spotřebovávají celých 40 procent celosvětově vyrobené energie. Mnohé z nich skutečně zcela nehospodárně, to je asi každému z jeho osobní zkušenosti jasné. Úspory v tomto ohledu dávají smysl, ať si o „pětiletkách“ EU myslíme, co chceme. Ceny energií v nejbližší době dolů asi strmě směřovat nebudou (i když velkou roli v tom má právě politika EU). Nabízí se zde proto větší prostor pro zavádění energeticky úsporných opatření (především technologických a organizačních). Na rozdíl třeba od příkladu biopaliv nebo některých alternativních zdrojů energie to jsou už dnes řešení ekonomicky smysluplná. Snižování energetické náročnosti znamená nejen finanční úspory pro provozovatele objektů. (Kromě toho samozřejmě pomáhá životnímu prostředí.)
KOLIK A JAK? Vzhledem k tomu, kolik energií budovy spotřebují, není zřejmě divu, že se odborníci zcela neshodnou, kolik úspor dosáhnout v této oblasti by bylo reálné. Odhady mají poměrně velký rozptyl, ale na začátku zmiňovaných 20 procent zřejmě spadá do té realističtější části rozptylu. Otázkou je, jak k problému přistupovat. Významná část českých panelových domů se v posledních letech převlékla do teplého polystyrenu, díky státním dotacím. Ale Zelená úsporám není systematické, nýbrž jednorázové řešení. Na druhou stranu na velké startovní investice řada subjektů nemá připravené peníze a úvěr bude shánět jen poměrně obtížně. Zvláště v současné rozpočtové a konec konců i ekonomické situaci. Češi ale až překvapivě málo nabízejí pro řešení vytvořeného právě k podobné příležitosti. Jde o nástroje, které dovedli k dokonalosti američtí byrokraté. V 80. letech se v USA řešila otázka, jak zaplatit energetické úspory košaté federální administrativy. Kdyby si na ně stát měl půjčovat, jeho dluhy by byly ještě bolavější, a kdyby se na ně mělo naopak spořit postupně z rozpočtu, změny by byly pomalé. Tak se postupně vypracovala metoda označovaná dnes jako EPC: Energy Performance Contracting. Což lze česky přeložit snad jako Smlouvy hodnocené na základě energetické výkonnosti.
SPOČÍTEJTE, KOLIK VÁM DÁME V podstatě jde o transmutaci spotřebovávaných energií na peníze. V součinnosti s firmami vznikla metoda, jejíž kouzlo spočívá v tom, že by se nemělo platit za to, co nevidíte. Investice se totiž splácejí jen z reálných úspor ve spotřebě energie. V praxi probíhá kontrakt takto: odborné firmy nejprve provedou energetický audit dané budovy, vypočítají možné úspory a pak dodají úsporné řešení. Zákazník se na něm může investičně podílet, nebo také ne. Obvykle jde o velmi malé stavební úpravy, především ale o výměnu různých zařízení a montáž nových. Zpravidla zahrnuje výměnu různých zařízení a montáž zařízení, jež zajišťují úsporné fungování budovy a službu s názvem energetický management. Stavební úpravy jsou realizovány jen v nutném případě, a to v rozsahu nezbytném pro montáž technologických zařízení, protože jsou to významné náklady navíc. Dodavatel se přitom předem zaručí za účinnost řešení. Jako honorář za odvedenou práci si ovšem vezmou jen tu část původního účtu za energie, kterou už nemusíte posílat distributorovi. Když se pak obě strany po několika letech rozloučí, zákazník dál využívá pozitivní efekty vyplývající z instalovaných úsporných opatření. Plnění smluvního závazku za dosažení úspor je dobře ověřitelné pomocí mezinárodních standardů (a pro zákazníka koneckonců poměrně jednoduché při pohledu na „měřáky“). Šetření metodou EPC se týká především samozřejmě starších budov. Může se ale týkat všech provozních stránek: spotřeby tepla, elektřiny či vody. Společné je, že se jeho financování realizuje postupně z úspor, které majiteli objektu přinesou zavedená opatření. Ten tedy platí projekt průběžně, jako by platil za energie, ovšem ne distributorovi, ale realizátorovi projektu. Investice se zaplatí zhruba za 5–10 let. Obvyklá míra úspor se pohybuje podle dosavadních zkušeností kolem 15 až 20 procent. CO TO ZAHRNUJE? Budovy, které projdou EPC kúrou, nebývají zabalené do polystyrenu. Pokud by součástí projektu bylo zateplení (třeba z dotací) může být úspora průměrně kolem 40 procent (tedy o něco více než polovina obvyklé skutečné úspory v EPC projektu), někdy o trochu více, ale bez příspěvku ze státního jde v drtivé většině případů o příliš drahé řešení. Klíčovým krokem bývá zavedení inteligentního systému sledování toku energií budovou. V reálném čase tak může vlastník sledovat, kde a kolik se spotřebovává, a samozřejmě také vlastní spotřebu řídit z jednoho nebo více „velínů“. Obměny se obvykle dočká i samo technické zázemí. Dochází však i k náhradě celých technologií. Aby se budova stala „chytřejší“, objeví se v ní například řada nových senzorů a také rozvody, které lze dálkově ovládat a řídit tak tok energie budovou. Často po jednotlivých místnostech. Zavedení chytrých systémů má i jednu psychologickou výhodu. Snadno přístupné a jasně čitelné informace o spotřebě obvykle vedou samy o sobě k úsporám, což potvrzují i zkušenosti experimentálních psychologů. Plýtvání totiž nemá rád téměř nikdo, to máme zabudované v genech. (Do značné míry nám za jistých podmínek kupodivu dosti vadí i plýtvání cizími prostředky, ale to je téma na zcela jiný článek.) Zvyšování energetického IQ budovy doprovází samozřejmě i změny „hardwaru“. Někde mohou výrazně ušetřit prosté výměny světel za úspornější. V případě dodávek tepla, u kterých bývají úspory největší, se zase vyměňují staré zdroje energie za novější. Například moderní typy plynových kotlů mají obvykle výrazně lepší účinnost. V některých případech se sáhne i po zajímavějších technologiích. V pražském Národním divadle například mají tepelné čerpadlo, které využívá odpadní teplo z hydraulického systému k vytápění jiné části budovy. Takové řešení je však výjimečné, ve většině případu se používají hlavně osvědčené a levné technologie. (Koneckonců, technologii zavádějící firma riskuje své vlastní peníze.) Tak tomu bylo například při úpravě energetických systémů v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech, Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze či ve firmě Vulkán Hrádek nad Nisou, což je takový namátkový výběr větších projektů.
JAK TO FUNGUJE V PRAXI? Metoda má i své nevýhody. Jednou z těch hlavních je, že příprava projektu je poměrně náročná, hlavně pro veřejné instituce. Soutěž na dodávku energetických služeb, pod které metoda EPC spadá, je podle zákona o veřejných zakázkách mnohem náročnější a tedy i dražší, než soutěž na dodávku zařízení. Své o tom vědí právě ve zmiňovaném Národním divadle v Praze. Podniku dnes hrozí vysoké pokuty, protože při přípravě projektu pro úsporný systém v budově samotné první scény došlo k chybě (instituci chybí vyjádření Ministerstva financí ČR k vyhlášení soutěže o zakázku), a došlo tak k porušení předpisů o veřejných zakázkách. Na druhou stranu, Národní divadlo má jinak s provozem samotného projektu velmi dobré zkušenosti. Úspory odpovídají slibům dodavatele a ve většině případů jsou spíše o něco málo vyšší než nižší. I přes problémy s první zakázkou proto divadlo přistoupilo k vyhlášení dalších tří tendrů pro další tři objekty, např. Stavovské divadlo. (V těchto případech už si souhlas ministerstva financí vyžádalo, a ty tedy problémy nemají.) „I když je příprava projektů opravdu náročná – u nás trvala celkem čtyři roky a stejně se nakonec objevil problém – myslím, že ze všech objektivních hledisek je to úspěch: ušetřilo divadlo, stát a konec konců i životní prostředí,“ hodnotí výsledek zástupce technicko-provozního ředitele ND Miroslav Růžička.
TI, KDO NA TOM VYDĚLÁVAJÍ Stejného názoru jsou asi zcela nepřekvapivě i poskytovatelé služeb, které sdružuje Asociace poskytovatelů energetických služeb (APES). Firmy v asociaci se domnívají, že by práce mohly mít podstatně více. Celkový potenciál úspor v ČR odhadují přibližně na 13 miliard korun. O mnohém svědčí i to, že v ASEP se sešli z velké části konkurenti, kteří mají pocit, že trh by se dal ještě hodně popostrčit k růstu. Podle statistik poskytovatelů u nás bylo od 90. let zrealizováno zhruba 170 projektů s investicemi ve výši 3 miliardy korun. Potenciál ale ASEP odhaduje na 13 miliard korun a celkové úspory by mohly dosahovat snadno stovek milionů korun ročně. Nadsazovat toto číslo se jim příliš nevyplatí, protože z podstaty věci vyplývá, že úspory musí být patrné z účtu za energie, než se dostanou k nim. V tuto chvíli se jim možná blýská na lepší časy hlavně ve státním sektoru. Vláda ČR už v říjnu 2011 a následně v únoru 2012 vydala usnesení na podporu využití možnosti snižování provozních nákladů v budovách státní správy bez investic ze státního rozpočtu. Což je požadavek, který právě EPC splňuje velmi dobře.