Americký úřad pro letectví a vesmír NASA nedávno oznámil, že je připraven akceptovat prodloužení životnosti ISS do roku 2030, byť prioritou zůstává program Artemis — návrat na Měsíc. Tento zatím unikátní kosmický objekt nemá z hlediska vědy a výzkumu alternativu. Jeho budoucí existenci však ohrozila válka.
ISS (International Space Station) vznikala poměrně složitě v devadesátých letech minulého století za úzké spolupráce finančně téměř zruinovaného Ruska (po rozpadu SSSR) a Spojených států. Její první součástí se stal ruský modul Zarja (20. listopadu 1998), odvozený od základního modulu sovětské stanice Mir, ovšem financovaný Spojenými státy americkými. Záhy následoval americký modul Unity. Ovšem teprve po startu druhého ruského modulu Zvězda v červenci 2000 se stanice stala obyvatelnou. Vzhledem k současnému rusko-ukrajinskému konfliktu je dobré si připomenout, že Američani a Rusové jsou tak říkajíc majoritními vlastníky ISS, rozdělené v zásadě na dva segmenty: ruský a americký (též zvaný mezinárodní). Ovšem počet států zapojených do výstavby a financování stanice je mnohem vyšší. K Rusku a USA je potřeba připojit Kanadu, Japonsko a jedenáct států ESA, kde prim hrají Německo a Francie. Základním právním dokumentem určujícím povinnosti zemí zúčastněných na programu pak je Mezivládní dohoda o kosmické stanici (Space Station Intergovernmental Agreement — IGA) podepsaná 28. ledna 1998 patnácti účastnickými státy. Ta v zásadě určuje pravidla vztahů na stanici a přes některé vztahové či technické problémy spolupráce na ISS fungovala dobře. Od 2. listopadu 2000, kdy na stanici vstoupila první stálá posádka, je obydlena trvale. Dnes na ní pobývá už Expedice 66, tedy tzv. základní posádka, složená ze čtyř Američanů (tři muži a jedna žena), dvou Rusů a německého astronauta (ESA). Velitelem ISS je momentálně ruský kosmonaut Anton Škaplerov, Rus pocházející ze Sevastopolu [černomořské přístavní město na jihozápadě Krymského poloostrova — pozn. red.]. Není bez zajímavosti, že původně na 15 let odhadovaná životnost ISS už byla notně překročena. Ještě nedávno se uvažovalo o ukončení financování jejího provozu v roce 2024 s tím, že se NASA soustředí na budování cislunární stanice Gateway, která má především americkým astronautům sloužit jako přestupní stanice při letech na Měsíc v rámci programu Artemis. Ukazuje se však, že bez družicové základny na tzv. nízké oběžné dráze Země se ale neobejdeme, ať už bude sloužit vědeckým, či komerčním účelům (čímž není myšlena kosmická turistika). Po krátkém balancování kolem termínu ukončení životnosti (myšleno financování) ISS v roce 2028 ze strany NASA se vedení agentury se souhlasem většiny účastníků letos rozhodlo posunout termín na rok 2030. V té době by už chtěly být USA nejen na Měsíci, ale i na Marsu! Jenomže, jak říkala moje babička, člověk míní, Pán Bůh mění... Prvního března prohlásil generální in-spektor NASA Paul Martin během slyšení před podvýborem Kongresu pro vesmír a letectví (House Space and Aeronautics Subcommittee), že kvůli zdržení prací na superraketě SLS, covidu-19 a problémům s novými lunárními skafandry se první přistání na Měsíci Artemis- 3 odehraje nejdříve v roce 2026.
Válečná mračna ve vesmíru
Pravda, Artemis, to je problém čistě NASA. Jenomže je tu aktuální válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, který se promítá také do spolupráce Ruska jak s USA, tak s řadou dalších států i v kosmonautice. Poté, co USA a EU spolu s dalšími státy vyhlásily nečekaně tvrdé ekonomické sankce proti Ruské federaci, oznámil 26. února šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin: „V reakci na sankce EU proti našim podnikům pozastavuje Roskosmos spolupráci s evropskými partnery při organizování kosmických startů raket Sojuz z kosmodromu Kourou a stahuje svůj technický personál z Francouzské Guyany.“ Na ruských nosičích jsou odsud vypouštěny například družice Evropského navigačního systému Galileo. Další dvě družice měl ruský Sojuz z Kourou vynést 6. dubna. Kromě odvolání startů Sojuzů z Francouzské Guyany Rogozin také oznámil, že se už necítí být partnerem USA v případě od roku 2017 společně plánované ruské mise Veněra-D k Venuši (plánovaný start: 2029). Do kosmu v pátek 4. března neodstartovalo ani 36 internetových satelitů londýnské společnosti OneWeb. Ve středu 2. března sice raketa Sojuz vyjela na startovací rampu na Bajkonuru, vzápětí však Rogozin prohlásil, že Roskosmos satelity nevypustí podle plánu, pokud společnost s vládní účastí nezaručí, že satelity nebudou použity pro vojenské účely...
To byl první signál
Bohužel otazníky vznikají i kolem už finalizované vědecké mise na rudou planetu — ExoMars 2022. Jedná se o velice prestižní misi k Marsu nejenom pro Rusko, ale i pro Evropskou kosmickou agenturu. Hlavním úkolem této mise je hledání stop života na Marsu. Velmi složitou sondu má podle plánu 20. září vynést raketa Proton z kosmodromu Bajkonur. Ruský přistávací modul Kazačok s evropským planetárním roverem Rosalind Franklinová by měl na povrch Marsu dosednout 10. června 2023. Úkolem povrchového modulu Kazačok bude fotodokumentace místa při- stání, monitoring marsovského klimatu, zkoumání atmosféry v místě přistání, analýza radiace okolního prostředí, hledání podpovrchové vody v místě přistání a geofyzikální měření vnitřní struktury Marsu. Jeho součástí jsou dva evropské přístroje a čtyři evropské součástky v ruských přístrojích, které připravila Belgie, Švédsko, Španělsko a Česká republika. V případě ČR se jedná o analyzátor vln WAM v ruském magnetometru Maigret. Roskosmos dále připravil přibližně 80 % součástí přistávacího modulu, hlavně nosnou konstrukci a další hardware plus některé přístroje do roveru. Mezi jeho hlavní vybavení patří např. vrtná souprava s odběrem vzorků schopná vrtat až do hloubky 2 m, tedy hlouběji, než umí americký Pathfinder, automatická paže pro odběr vzorků na povrchu, panoramatický kamerový systém, infračervený spektrometr, podzemní radar, sonda a neutronový analyzátor k hledání podpovrchové vody a ledu či přístroje zkoumající povrch a horniny přímým kontaktem. Zůstává však bohužel otázkou, zda ESA bude ochotna nadále spolupracovat s ruskou stranou alespoň na tomto projektu. V prohlášení o uvalení sankcí na Rusko představitelé ESA uvedli mj.: „Plně zavádíme sankce uvalené na Rusko našimi členskými státy. Pokud jde o pokračování programu ExoMars, sankce a širší kontext činí spuštění v roce 2022 velmi nepravděpodobným.“ Odvážný vědecký projekt ExoMars trápí problémy už léta. První část mise, zahrnující sondu Trace Gas Orbiter a experimentální přistávací modul s názvem Schiaparelli, dosáhla oběžné dráhy Marsu už v říjnu 2016. Ovšem zatímco orbiter sondy zahájil pozorování bez problémů, přistávací modul Schiaparelli havaroval na povrchu Marsu kvůli závadě softwaru. Lze tedy předpokládat, že mise Exo- Mars 2022 bude buď úplně zrušena, nebo odsunuta na start v některém z pozdějších přeletových oken k Marsu jinou raketou (ty přicházejí zhruba po 26 měsících). Ovšem ouha! Náklady v případě převodu mise na jiný než ruský nosič se odhadují minimálně na 100 milionů eur. Škoda, běžné odkládání startů vědeckých kosmických aparatur ať už z finančních, či technologických důvodů se tedy opět nevyplatilo. Původně měl totiž ExoMars odstartovat už v roce 2018.
Jde do tuhého
Vyhlášené restrikce vůči Rusku mohou ovlivnit i další oblasti kosmické spolupráce na dlouhé roky či plánované nebo probíhající projekty úplně zastavit. Situace graduje každým dnem a například Německo, které je v rámci ESA největším donátorem projektů, se rozhodlo přerušit s Ruskem veškerou vědeckou spolupráci. Dokonce vypnulo i úspěšný hledač tzv. černých děr, tedy speciální dalekohled eROSITA (extended ROentgen Survey with an Imaging Telescope Array) z Institutu Maxe Plancka, umístněný palubě ruské družice Spectrum-Roentgen-Gamma, vypuštěné v roce 2019. A aby toho nebylo málo, šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin oznámil, že Rusko jako odplatu za sankce, které Washington uvalil na Moskvu kvůli útoku na Ukrajinu, přestane dodávat americkým firmám raketové motory. „V situaci, jaká panuje teď, nemůžeme dodávat Spojeným státům naše nejlepší raketové motory. Ať si létají s něčím jiným, třeba na koštěti,“ řekl Rogozin ironicky v ruské státní televizi. Faktem je, že jde např. o moderní motory RD-181 používané od roku 2014 společností Northrop Grumman v nosných raketách Antares, které mj. vynášejí i zásobovací lodě Cygnus k ISS. Jde o upravenou verzi motoru RD-191, původně vyvinutého pro novou generaci ruských raket Angara. Mimořádně velký počet amerických startů byl také realizován pomocí raketových motorů RD-180 v l. stupni raket Atlas V společnosti United Launch Alliance (ULA). Podle Rogozina Rusko od 90. let dodalo do Spojených států 122 dvoukomorových raketových motorů RD-180, z nichž 98 bylo použito právě pro Atlasy. Jde opět o vysoce výkonné motory, využívající tzv. uzavřeného cyklu (poskytujícího přebytek výkonu), který byl vyvinut ze čtyřkomorového motoru RD-170, používaného na superraketě Eněrgija. Zdá se však, že ULA zastavení dodávek a servisu tolik bolet nebude, protože na zbývajících několik desítek plánovaných startů má motory RD-180 již nakoupené. Problémy ovšem může mít společnost Northrop Grumman, která má aktuálně k dispozici motory pouze pro dva zásobovací lety lodě Cygnus k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Další postup hodlá řešit později, a to včetně varianty výroby vlastního prvního stupně Antares a použití vlastních motorů. Což je ale tak trochu na dlouhé lokte.
Jak dál na ISS
Zatím se ale zdá, že je hrozba skutečné rozluky NASA a Roskosmosu v případě Mezinárodní kosmické stanice nepravděpodobná, i když visí nad mezinárodní kosmonautikou jako Damoklův meč. Faktem zůstává, že vesmíru jsou světonázorové rozdíly úplně jedno a chyby neodpouští. ISS je něco, co nelze jen tak shodit ze stolu. Neumím si představit, že by se v případě vyhrocení situace astronauti a kosmonauti utkali v pěstních soubojích, uzavřeli průchody mezi moduly a začali sabotovat spolupráci. Kosmická stanice je totiž takovou malou planetkou, která nám dosud dokazovala nutnost spolupráce lidí z různých národů bez ohledu na různorodost společenských zvyklostí a politických názorů. A fungovalo to 22 let! Přes dosti drsnou rétoriku obou hlavních „vlastníků“ ISS ohledně ruské invaze na Ukrajinu a rozzuřené Evropy odmítá americká NASA spolupráci s Roskosmosem zastavit. Kathy Luedersová, šéfka divize pilotovaných kosmických letů NASA, se v pondělí 28. února nechala slyšet, že přes pokračující ruský útok na Ukrajinu společné aktivity na ISS pokračují normálně, včetně příprav na návrat astronauta NASA Marka Vande Heie 30. března v ruské kosmické lodi Sojuz. Také francouzská kosmická agentura CNES uvedla v prohlášení vydaném ve středu 2. března, že spolupráce ISS v rámci ESA pokračuje „se zapojením všech partnerů stanice“. Totéž zatím platí pro několik společných výzkumných úkolů na palubě ISS, zaměřených na kosmickou medicínu. Astronauti Vande Hei a jeho ruský kolega Pjotr Dubrov tak dokončí bez nějakých problémů svou 355denní misi na oběžné dráze, což stačí k tomu, aby Vande Hei stanovil nový rekord nejdelšího pobytu amerického astronauta ve vesmíru. Ostatně s Dubrovem (a Olegem Novickým, který se však na Zemi vrátil už loni 17. října) 19. dubna v Sojuzu MS-18 z Bajkonuru také společně startovali. Spolu s nimi se vrací i dosavadní velitel ISS Anton Škaplerov, který ovšem nasbírá po čtyřech kosmických letech už 681 dní v kosmu. Na stanici do příletu nové ruské trojice zůstávají astronauti Raja Jon Vurputoor Chari, Thomas Marshburn, Matthias Maurer (ESA) a jediná žena, Kayla Barronová. Shodou okolností právě příští Sojuz MS-21, který má startovat 18. března 2022, bude mít po téměř 20 letech na palubě poprvé čistě ruskou tříčlennou posádku: Olega Artemjeva, Denise Matvejeva a Sergeje Korsakova. Jinak vždy Rusové hostili astronauta jiné státní příslušnosti, byť už NASA od roku 2020 využívá k dopravě posádek na stanici i lodě Crew Dragon společnosti SpaceX. Situace je dnes taková, že přes válku na Ukrajině spolupráce NASA a Roskosmosu i s dalšími partnery ISS pokračuje, aby „byl zabezpečen bezpečný provoz Mezinárodní kosmické stanice“, jak uvedl mluvčí NASA Dan Huot. To ocenil i generální ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin, když na Twitteru uvedl, že Roskosmos „si cení profesionálních vztahů s NASA“. Nebyl by to ale Rogozin, kdyby si neodpustil nějakou invektivu. Naznačil, že pokud by Rusko opustilo ISS, bez ruské sekce, sloužící mj. k udržování správné výšky orbity pomocí motorů svých dopravních lodí a modulů Zarja a Nauka, by mohla v krátké době dopadnout na Zemi a neřízeným pádem způsobit škody zejména v Evropě, v USA, případně v Asii, ale mimo území Ruska. ISS ovšem přelétává i nad ruskými oblastmi. Navíc si USA už vyzkoušela úpravu dráhy stanice pomocí motorů nákladní lodě Cygnus, která aktuálně kotvila u americké sekce. A se svými Dragony se nabízí i Elon Musk (SpaceX). V případě fatální roztržky mezi partnery tak hrozí spíše varianta rozdělení ISS na dvě menší orbitální stanice. Ovšem pozor! Rozdělení ISS na ruskou a mezinárodní (americkou) část sice možné je, nicméně funkčnost dvou samostatných stanic by byla asi hodně komplikovaná a v případě ruské sekce i velmi riskantní. Ruský segment by zůstal takřka bez zdrojů energie a stabilizátorů dráhy... Naštěstí katastrofa, pokud jde o ISS, nehrozí. Zatím. Jak prohlásila už citovaná Kathy Luedersová: „Na pracovní úrovni nemáme žádné náznaky toho, že by naše protějšky nehodlaly pokračovat v provozu Mezinárodní kosmické stanice. My, jako tým, fungujeme stejně jako před třemi týdny. Naši letoví dispečeři a týmy spolu stále komunikují, stále spolu trénujeme, stále společně pracujeme. Samozřejmě chápeme globální situaci takovou, jaká je, ale naše týmy spolupracují.“ Že by i zde platilo, že „nouze naučila Dalibora housti“? /Stanislav Kužel/
