V budoucnost experimentálního rychlého množivého reaktoru Monju v japonské Tsuruze už ve světě věří málokdo. Japonci ano. Navzdory faktu, že během 20 let byl kvůli technickým problémům dvakrát odstaven ze zkušebního provozu. A ten navíc nikdy netrval dlouho. Většina zemí mezitím od výstavby rychlých množivých reaktorů upustila. Kromě odpůrců jádra, jejichž hlas získal váhu po havárii ve Fukušimě, stojí také japonské jaderné energetice v cestě mnohem zásadnější problém: kam s jaderným odpadem? V celé seizmicky aktivní ostrovní zemi dosud nebylo (a pravděpodobně ani nebude) nalezeno dlouhodobě stabilní geologické podloží pro jeho konečné úložiště. A v chladicích bazénech japonských jaderných elektráren už teď leží 17 000 t vyhořelých palivových článků. Původní záměr z roku 1966, kdy zahájila provoz první japonská jaderná elektrárna, počítal s vybudováním uzavřeného palivového cyklu a s využitím recyklovaného uranu v konvenčních reaktorech a plutonia v rychlých množivých reaktorech. Výstavbu recyklačního zařízení zahájila firma Japan Nuclear Fuel ve vesnici Rokkasho, na severním výběžku ostrova Honšú, v roce 1993. Plánovaný čtyřletý termín dokončení se protáhl dodnes. Poslední prognózy operují s rokem 2016. Konečná cena se podle JNFL vyšplhá na 18,8 mld. USD, trojnásobek původní částky. Zařízení by mělo využívat metodu oddělení plutonia a uranu z vyhořelých palivových článků, díky níž zůstanou z celkového objemu 3 % vysoce radioaktivního odpadu. Ten bude v procesu vitrifikace zataven do skla. Vůči vodě a teplu vysoce odolný skleněný obal představuje zároveň další bariéru proti úniku radioaktivity. V roce 2013 oznámila JNFL, že doladila všechny detaily. Požadavky na nová přísnější bezpečnostní opatření proti zemětřesení však vedly k dalšímu odkladu. Kdy se naplno rozjede přepracovací zařízení v Rokkasho s předpokládaným objemem likvidace 800 t radioaktivního odpadu ročně, těžko odhadnout. Navíc částečně postrádá smysl, pokud nelze využít plutonium. Proto dostane novou šanci také množivý reaktor Monju, jehož největší předností je schopnost transmutovat některé radioizotopy s vysokým poločasem rozpadu. Ty jsou součástí odpadu z klasických jaderných elektráren v jiné, jež jsou dále použitelné při výrobě nového jaderného paliva. I kdyby se ale podařilo všechny dosavadní problémy vyřešit, potrvá likvidace stávajících zásob vyhořelého paliva přes 20 let. Pokud Japoncům revoluční řešení vyjde, může přinést zásadní obrat nejen v jaderné energetice. /aa/
