Bílá kniha o pádu do podprůměru

Profesor Rudolf Zahradník, někdejší předseda Akademie věd České republiky, řekl TT v lednu 1999, že „potlačováním investic do vědy a školství zakládá vláda problém, jehož důsledky nelze ani dohlédnout.“ Parafrázoval takto stručně nejenom fakta, ale i mnoho podobných názorů na úlohu vědy a výzkumu v současné společnosti, které systematicky shrnul například prof. Přemysl Janíček ve své knize Systémové pojetí vybraných oborů techniky a hledání souvislostí. Citovaní pánové zdaleka nebyli jedinými vysoce erudovanými odborníky, kteří se problematice vysokého školství, zvláště technického, v posledních 20 letech znepokojeně věnovali. Rozměr systému vzdělání je nejenom ekonomický, ale navýsost sociální a určuje postavení státu v hierarchii světového společenství více než diplomacie či vystupování politiků. (Viz poslední projevy prezidenta republiky.) Je proto s podivem, že tzv. Bílá kniha, které věnovaly i naše celostátní deníky několik článků a spojily její obsah například také s učňovským školstvím, těmto odborným analýzám nevěnuje žádnou pozornost. Reakce vysokých škol na Bílou knihu, jež vnáší do vysokého školství mnoho novot, ale téměř nic, co by zcela změnilo systém propojení vysokých škol s potřebami společnosti a průmyslovou praxí, je tedy zcela oprávněná. A lze plně věřit pedagogům, že jim není proti srsti školné, jak naznačováno. Námitky mají jen proti způsobu jakým má být do systému implementováno. A školné neřeší téměř nic. Chyby jsou systémové. Vysoké školy, a když dovolíte i školství učňovské a střední, prošly od roku 1989 obrovskými změnami. Ty však odrážely reakci na dobu minulou a na nové a poněkud nestandardní ekonomické prostředí, než aby systematicky reagovaly na definované budoucí potřeby společnosti. Zadavateli požadavků na vzdělání měli být nadčasově hledící politici a průmysl. To se nestalo a systém se vyvíjel živelně a ne vždy se znaménkem plus. Málokdo dnes připomíná, že technické vysoké školy se staly přes noc jedinými nositeli průmyslového výzkumu a vývoje, neb dosavadní oborové výzkumné ústavy, jež svoji úlohu pro průmysl určitě plnily, byly poslány do privatizace s mírně škodolibým otazníkem nad budoucností. Privatizaci přežily ale zcela změnily svůj účel a poslání. V potřebách okamžitého zisku byly však nepotřebné. Přírodním vědám se tato katastrofa výzkumu průmyslového částečně vyhnula a výsledky dnes samozřejmě oslavují politici s prof. Antonínem Holým. Vysoké školy měly tento nový úkol, společně s obrovským nárůstem studentů, který překračuje všechny představitelné meze, zvládat vícezdrojovým financováním. Tedy za pomoci investic státu, průmyslu a bank. Průmysl však s krátkozrakými oslavami přijal i zrušení odpovědnosti za učňovské školství, které se pod správou státu odtrhlo od praxe a totéž se stalo vysokým školám a průmyslovkám. Mohli bychom dodat dlouhý seznam firem, které jako první vyškrtly z nákladů vývoj, technickou knihovnu a informace. A banky? Nejbohatší lidé této země, jak víme, zakotvili svůj majetek v zahraničí, neboť nepovažují zdejší právní prostředí za stabilní. Pan Kellner operuje s majetkem zakótovaným v Nizozemsku. (Nehovoříme o ukradeném majetku v kupónové privatizaci a vyvezeném do zahraničí např. Harvardskými fondy.) Takže zde dodnes není řádný rizikový kapitál, který by investoval do výzkumu a vývoje a zúročil tak vědecké poznatky nebo aby je dokonce zadával. Vícezdrojový systém se stal jen snem. Stát se nezmohl ani na výběr nejlepších studentů pro studium v zahraničí, jak tomu bylo za Masarykovy republiky. Ani v současné době nejsou v ČR podniky (kromě zahraničních, jejichž zájmy jsou však často protichůdné), které by vysoké školství zásadně podpořily efektivní spoluprací. Takže veškerá tíha financování výuky v systému přímé dotace na studenta, i vědy, padla na stát a ten se samozřejmě dnes děsí jak počtu studentů (a tím i klesání úrovně absolventů), tak i nákladů na výzkum, jehož výsledky nikde nevidí. V zoufalství nad ztracenými penězi pak zavádí různé systémy hodnocení vědců. Výsledkem jsou nechtěné efekty, např. že ten profesor, jenž vytvoří se svými studenty hotový výrobek, stává se pro fakultu větší přítěží než ten, kdo sbírá body za publikace, jimiž zpřístupňuje své poznatky ze zahraničí. Kladná reakce jinak znuděných a podvádějících studentů na skutečné tvůrčí osobnosti však dokazuje, že jsou schopni rozpoznat kvalitu a výjimečnost, a ti nejlepší se ochotně podrobí také skutečně světovým standardům výuky. Od doby prof. Armina Delonga, který roky marně přesvědčoval dodavatele aby zahájili výrobu elektronových mikroskopů, se vlastně nic nezměnilo, i když příklad tohoto vědce s citem pro průmyslové využití objevů byl hoden následování. Naopak, dnes jsme svědky stejného jevu, nabídka výsledků výzkumu a vývoje z TU Liberec, Východočeské university v Plzni, VUT Brno či ČVUT Praha čeká na komercionalizaci. Proč jsme nedokázali vytvořit systém, který nastavily všechny vyspělé země aby využily do mrtě své vědecké (a draze zaplacené) poznatky pro praxi? Proč se politici přiblble usmívají při připomínce firmy Nokia, jež se stala takovou výkladní skříní finského modelu podpory vědy a vzdělání? Nokia je prý jen jedna. Jak by Česku pomohla jen jedna jediná česká, leč globální firma! Vícezdrojové financování mělo vytvořit systém přenosu vědeckých poznatků základního i aplikovaného výzkumu do praxe, tedy umožnit podnikům využívat vědeckého potenciálu ke konkurenční výhodě a udržet průmysl ve sféře hitechnologií. Tedy něco jako každému známý systém Silicon Valley, odvalující své bohatství od poznatků vědy slovutných kalifornských vysokých škol. Ale netečnost všech vlád po roku 1989 k systému vzdělávání a silné podfinancování vysokých škol spolu s výsledky privatizace vznik takového systému zablokovaly. Tím například zcela schází internacionalizace vysokého školství, protože problémem není ani tak plat, na ten lze sehnat peníze, ale absence nabídky hlubokého a závažného podílu na významném vědeckém bádání, které si může zahraniční přednášející souběžně s výukou odpublikovat či získal odpovídající finanční odměnu z výzkumu aplikovaného. Mezioborové studium se rozbíhá pomalu a s legislativními překážkami, ačkoliv praxe, ten největší a nejdůležitější objednavatel vzdělání v každé společnosti, přímo zoufale volá po nově vzdělávaných a připravovaných odbornících. Je samozřejmé, že stát hledí na vydávané peníze a chce výsledky. Ale zbytečně se hněvá na vědu a učence, jak v každém řádku naznačuje Bílá kniha ústíc v omezení suverenity vysokých škol. Žádný jiný systém není podroben takové vlastní autoregulaci, jako věda sama. Každý publikovaný vědecký poznatek je podroben nekonečnému ověřování konkurencí a falzifikáty jsou rychle odhaleny. Grantové agentury a podniky jsou nelítostné: jednou zklameš, druhou šanci nedostaneš. V řadě stojí stovky uchazečů o peníze. Hovoříme samozřejmě o světovém prostředí vědy. Akademický svět se vyvíjí po staletí a nakonec i diktátoři uznali, že věda se ubírá svými svobodnými cestami. Tvrzení Václava Klause, že např. klimatologové se dohodli a chrání svůj byznys, je zcela absurdní a nehodné titulu profesor, jímž se nechává občas oslovovat, neb každý vědec má možnost publikované závěry ověřit a napadnout a stát se nejnověji citovanou veličinou, jistě k radosti některé grantové agentury či státní instituce. Vědecké prostředí se vyvíjelo po staletí a jeho výsledky jsou přesvědčivější, než z prostředí politické bažiny. Musíme si tedy připustit, že v systému výzkumu a zvláště aplikovaného, tedy takového, jenž přináší v historicky krátké době zisk, jsme udělali zásadní hrubky, o nichž hovořil prof. Zahradník. V sousedním Německu se výzkumem a aplikovaným vývojem zabývají nejenom univerzity (rozdělené na výchovu praktických inženýrů a doktorů věd), ale i na 50 Fraunhoferových ústavů a další instituce. Chcete-li srovnání s Finskem, tam vytvořil stát v 90. letech (nezaměstnanost dosáhla tehdy 20 % a Finové vsadili vše právě na podporu vzdělání aby podpořili nové technologie) instituci TEKES, která organizuje financování nadějných technologií a výrobků směsí státních a soukromých prostředků. Nokia je notoricky známý příklad. V obou případech (a můžeme tam klidně zařadit i USA) si překvapivě velký díl odpovědnosti za směřování a náplň vzdělání bere na sebe stát. Především vytvořením stimulujícího legislativního prostředí a částečně preferovanými investicemi do žádaných oborů. Může něčemu takovému odolávat nebo se dokonce na něm přiživit prostředí českého průmyslu? Vidíme že ne, a k cíli směřujeme nesmírně pomalu. Vracíme učňovské a střední technické školství k praxi, ale spíše pod šílenou hrozbou nedostatku kvalitních pracovních sil, než cílevědomým budováním tolik postrádaného systému a jsme šokování společenskými jevy nikam nesměřující mládeže, jíž však není dávána žádná perspektiva, jen obecné fráze o prosperitě. Snad se tedy dokonce po 20 letech budování kapitalismu v Čechách dopracujeme k tomu, aby se ti nejlepší programátoři CNC, ti nejlepší konstruktéři a nejlepší techničtí ředitelé a ti nejlepší technici vrátili před tváře studentů a učňů. Ale za to musí vzít díl odpovědnosti i zadavatelé úrovně a obsahu vzdělání, tedy průmysl jako takový. Je zde ale osobnost, která by si to vůbec uvědomila? Jak snadné bylo spíše budovat montovny či se stát prostými subdodavateli, než převzít část odpovědnosti za budování státu a jeho tváře podporou vědy a školství. Vinit z toho akademickou sféru je další omyl, jak dosvědčují poslední úspěchy některých kateder při spolupráci s institucemi v USA (bez spojitosti s radarem), nemluvě o zájmu farmaceutického průmyslu o biologický a medicínský výzkum v ČR. Je zřejmé, že se o výsledky českého výzkumu zajímá i komerční sféra v zahraničí. Chyba je tedy spíše v legislativě a výkonné moci, která nerespektovala dobré rady, i ty, jež nebyly podávány společně s rukou nataženou po penězích. Bílá kniha to bohužel nenapravuje, ale hledá viníka jinde než kde je. Obávám se, že v prostředí sobeckého individualismu, snahy po krátkodobém zisku jednotlivce a chudobě společnosti to nebude vůbec snadné, ne-li možné. Jan Baltus