Geografické atlasy shrnují informace o světě do přehledných map, anatomické atlasy názorně ukazují uspořádání kostí, svalů či orgánů v lidském těle. Při tvorbě Atlasu dekarbonizace Česka bylo záměrem autorů představit v co nejsrozumitelnější a nejpřehlednější formě dostupné poznání o tom, kde v Česku vznikají emise skleníkových plynů a jakými způsoby je lze snížit.
Zájmové sdružení oborníků nazvané Fakta o klimatu, podpořené desítkami pracovníků vědeckých ústavů ČR pod záštitou fondu Nextgeneration EU, Národním plánem obnovy, Ministerstvem životního prostředí ČR a Státním fondem životního prostředí, vydalo Atlas dekarbonizace Česka (www.atlasdekarbonizace.cz). Svazek o 233 stranách zahrnuje téměř všechny aspekty našeho života, kterých se dekarbonizace týká, tedy fyzikální jevy, a je tedy zcela v souladu i s pojetím, které nedávno zveřejnil Bill Gates, někdejší zakladatel firmy Microsoft a dnes především jeden z největších podporovatelů opatření k dekarbonizaci Země: nezaměřovat se pouze na problematiku CO2, ale řešit budoucnost všech oborů lidské společnosti a nabízet možná nová řešení. Tedy vývoj nových technologií. Zde nám dovolte drobné odbočení, neboť internet v poslední době zaplavily zprávy, že Bill Gates ve svém memorandu zveřejněném koncem října, měsíc před 30. klimatickou konferencí OSN (COP30) v brazilském Belému, otočil a údajně prohlásil, že se mýlil a že změny klimatu podle něj lidstvo nezahubí. Tuto domněnku podpořilo prohlášení Donalda Trumpa na sociálních sítích, kde sek onomu memorandu vyjádřil stylem: „Právě jsme vyhráli válku proti podvodu se změnou klimatu.“ Bill Gates však nic takového nenapsal. Ve svém textu ani jednou netvrdí, že by se v minulosti mýlil. Klimatickou změnu nadále označuje za velmi důležitý problém, který „je třeba vyřešit“. To, co Gates udělal, není ideologický obrat, ale spíše pokus o „brutální pragmatismus“ tváří v tvář nepříjemné realitě. Vyzval svět, aby přestal měřit úspěch jen v desetinách stupně Celsia a začal jej počítat v zachráněných lidských životech. Je to výzva k přehodnocení priorit v situaci, kdy peněz na pomoc nejchudším dramaticky ubývá. Vraťme se ale ke zmíněnému Atlasu. Aby byla fakta autorů zřejmá, je v knize o dekarbonizaci množství ověřených grafů, jejichž výmluvnost je silná a matematicky doložitelná. Bohužel však, detailně dokumentované kapitoly Atlasu neobsahují jednu zásadní položku, a tou je právě přímý vliv emisí na lidské zdraví (do roku 1994 vyplácel stát lidem z imisemi zasažených oblastí uhelných elektráren příplatek lidově nazvaný „pohřebné“) a přírodu, na níž jsme závislí, především skrze potraviny a kyslík. Objem novodobých chorob lidí, zvířat, ale i hospodářských rostlin by si to zasloužil. Schází též ekonomické posouzení bilance škod. Naše společnost dodnes nevyčíslila ani škody na lesích, půdě, stavbách a lidském zdraví způsobené bezuzdným vypouštěním emisí [nejen CO2,na které se pohled až trochu nesmyslně smrskl, ačkoliv mnohé jiné exhalace, třeba i polétavý prach pevných částic, působí vážné škody na zdraví přímo, na rozdíl od oxidu uhličitého — pozn. red.], kyselými dešti či ukládáním jedů do skládek… Než si otevřete na počítači webovou adresu atlasdecarbonizace.cz s texty a grafy, dovolte malé doporučení: navštivte nejbližší planetárium s programem Planety — učivem pro základní školy. Planeta Venuše by měla zřejmě nejlepší předpoklady pro vznik života nebýt toho, že „atmosféra extrémně bohatá na CO2 způsobuje mohutný skleníkový efekt, který zvyšuje teplotu povrchu na více než 400 °C, v oblastech poblíž rovníku dokonce až na 500 °C,“ jak uvádí server Wikipedia. Teplota na Venuši tedy dosahuje vyšších hodnot, než jaký má bod tání olova (327,5 °C), a není slučitelná s životem, jaký známe na Zemi. Wikipedia k tomu doplňuje: „Venušin povrch je tedy teplejší než Merkurův, přestože je ve více než dvojnásobné vzdálenosti od Slunce a přijímá tedy jen 25 % slunečního záření (2 613,9 W/m2 v horní vrstvě atmosféry, ale jen 1 071,1 W/m2 na povrchu). Pravda, takové teploty nám na Zemi pro nejbližší staletí nehrozí, příklad jsme uvedli především pro ilustraci toho, jak až dalece mohou atmosféra a obsah CO2 teploty na dané planetě ovlivnit (i když pochopitelně nejde o jediné parametry ovlivňující teplotu na Venuši).
Kapitola energetiky s komplexním přehledem situace
Energetika je nejen podle tvůrců Atlasu v ČR největším zdrojem emisí (34 %). Průmysl se pak na emisích CO2 u nás podílí 26 % a hlavní roli zde hrají (seřazeno dle velikosti) výroba oceli; výroba cementu a vápna; těžba uhlí, rafinace ropy a výroba koksu; chemický průmysl a výroba hnojiv. Autoři tvrdí, že v našich podmínkách lze snížit až 65 % emisí kombinací energetických opatření a jen 35 % emisí je potřeba řešit jinými technologickými opatřeními. Zjednodušeně řečeno, klíčem jsou výzkum a investice směřované do nových technologií. U dopravy (17 % emisí) má jít především o energetické úspory vyšším zapojením elektřiny, kde se nabízí vyšší účinnost pohonů. Jakákoliv forma jiné formy bezemisní energie je však u mobility vítána. [Zde je ovšem potřeba zdůraznit, že nelze hledět jen na energie spotřebované a emise vyprodukované čistě během provozu dopravních prostředků, ale též na jejich výrobu a likvidaci, tedy během celého životního cyklu, přičemž negativní dopady například těžby některých surovin, bez kterých se současná bateriová elektromobilita neobejde, na životní prostředí, včetně vysoké produkce CO2, i přímo na životy lidí, jsou vcelku známé, lež často přehlížené! — pozn. red.] Prvním logickým opatřením snížení energetického zatížení, a tím i emisí, jsou tedy samozřejmě především úspory energií. V roce 2002, kdy předsednictví Rady EU přebíralo Dánsko, coby velmoc ve výrobě čerpadel, mělo jako svůj příspěvek společnému úsilí zemí EU (ČR se tehdy představila heslem „Evropě to osladíme“) nabídku optimalizace řízení výkonu všech čerpadel, která nás obklopují. Domácnosti i průmysl jsou totiž vybaveny bezpočty čerpadel, přičemž téměř všechna pracují jen v režimech zapnuto/ vypnuto bez ohledu na skutečnou potřebu výkonu, a tedy i spotřeby energie, k dané operaci. Jejich „nabídka“ však byla bohužel ve větším měřítku akceptována jen v teplárenství, kde ovšem přinesla až nečekané úspory energie (tedy i emisí) a rychlou návratnost. [Podobně by přitom bylo možné hledat úspory i u elektromotorů, transformátorů a dalších elektrických prvků a dlužno dodat, že třeba u řady výrobců obráběcích strojů jsou tyto snahy už dnes dosti patrné a přinášejí i své pozitivní dopady na úspory energií ve výrobě napříč segmenty — pozn. red.] Součástí nabídky dánského předsednictví bylo i předání know-how energeticky úsporných budov. Tedy výzkumného programu hrazeného firmami Velux (známý výrobce oken), Danfoss (výrobce čerpadel) a dánskou vládou. Ten samý den, kdy velvyslanec Dánského království přednášel tuto nabídku v Brně, probíhala v Praze konference „Energeticky soběstačné budovy“. Hostem byl ministerský předseda vlády, který označil vše za „největší hloupost, jakou kdy slyšel“. Připomínám, že dánské teplárenství patří k nejlepším na světě a pro dotvoření představy dodávám, v hrubém domácím produktu (HDP) Dánska dosahuje výkonnosti cca 50 800 eur/ osobu, ČR 36 200 eur/osobu [údaje Eurostat za rok 2024; průměr EU je podle stejného zdroje na úrovni 39 700 eur/ osobu — pozn. red.]. Všechny debaty o podílu na emisích vycházejí především z kvantifikace spotřeby energie v jednotlivých sektorech hospodářství převedených na elektrický ekvivalent: Doprava v Česku podle údajů Eurostatu spotřebuje 85 TWh energie, přičemž ta z 93 % pochází z fosilní pohonné hmoty, 5 % dodávají biopaliva a pouze 2 % tvoří elektřina (hlavně pro vlaky a MHD, ale také pro elektromobily). Potenciál elektrifikace by v tomto segmentu podle autorů studie mohl přinést pokles spotřeby na 41 TWh energie, přičemž spotřeba paliv by měla být v energetickém vyjádření snížena z 83 TWh na 15 TWh, zatímco spotřeba elektřiny by měla vzrůst z necelých 2 TWh na 26 TWh. Dekarbonizace dopravy tedy znamená nahrazení většiny paliv elektřinou a díky zvýšení účinnosti elektromotorů by mělo k pokrytí stejných přepravních potřeb postačit mnohem méně energie. Pro segmenty, které se těžko elektrifikují (letadla, dálkové kamiony, zemědělská technika), však bude potřeba energie ve formě paliv ještě zatím přetrvávat. Průmysl hospodaří s 82 TWh, ale i ten dnes větší část energie získává spalováním paliv (50 TWh), převážně plynu a uhlí. Využívá ovšem také velké množství elektřiny (25 TWh) i centrálního tepla (7 TWh) — na výrobní procesy i na běžný provoz budov. Ačkoliv budoucí spotřeba českého průmyslu se odhaduje jen těžko, protože se může výrazně proměnit jeho struktura. Při udržení podobné struktury jako v současnosti autoři studie počítají pouze s mírnými úsporami energie (snížení o 6 TWh), přičemž část fosilních paliv by měla nahradit elektřina a částečně i biometan a vodík. V některých odvětvích průmyslu však fosilní paliva mohou zůstat. Paliva by tak poklesla na 35 TWh, elektřina vzrostla na 34 TWh a teplo by zůstalo na nynější hodnotě. Ani u vytápění a provozu budov nelze počítat s velkým snížením spotřeby, ze současných 119 TWh bychom se mohli posunout ke 100 TWh. Ovšem podíl paliv by měl poklesnout výrazně, a to ze 68 TWh na 23 TWh, zatímco význam elektřiny a tepla by měl růst (z 31 TWh na 40 TWh, resp. z 20 TWh na 37 TWh). Budovy totiž v současnosti spotřebují většinu energie především na vytápění a na ohřev teplé užitkové vody. Toto teplo se buď dodává dálkově, nebo vyrábí lokálně spalováním zemního plynu, dřeva či uhlí. Menší část spotřeby budov tvoří vaření, elektrické spotřebiče a osvětlení. S pomocí zateplování by se energetické potřeby budov mohly snížit zhruba o 20 %. Podíl tepla by zde mohl růst nejen s pomocí tepláren a centrálních rozvodů, ale také pomocí elektřiny využívající tepelná čerpadla. Významným palivem pro domácnosti však podle předpokladů zůstane biomasa (dřevo, pelety apod.). Klasifikace podle dalších hledisek, např. hlavních emitentů či podle jejich podílu na vývoji skleníkových plynů, je ovšem dnes doložena též.
Kapitola doprava, hraje se především o CO2
Doprava se podílí na celkové produkci CO2eq [ekvivalent oxidu uhličitého (carbon dioxide equivalent) — jednotka, která se používá ke srovnání a vyjádření vlivu různých skleníkových plynů na globální oteplování, přepočítává emise ostatních plynů (jako je metan nebo oxid dusný) na stejné množství oxidu uhličitého, které by mělo shodný oteplovací potenciál — pozn. red.] v ČR 17 % při poměrně vysoké energetické spotřebě (=> malá účinnost spalovacích motorů). Z výše uvedeného je jasné, že doprava je z pohledu potenciálu změn největší globální výzvou lidského společenství. Je zcela po právu středobodem jednání politiků a průmyslu, o veřejnosti nemluvě. Na výrobě mobilních prostředků a udržení mobility jsme jako společnost nesmírně závislí. Složení výfukových plynů spalovacích motorů a jejich škodlivost byla známa nejméně půl století od uvedení spalovacího motoru roku 1886, ale až roce 1968 přijala kalifornská legislativa, jako první na světě, normy podílu jednotlivých složek, včetně nešťastného CO2, ve výfukových plynech spalovacích motorů. O tři roky později jsme měli první takové normy v Evropě, a všichni asi známe další pokračování trvalého procesu snahy po omezení objemu emisí výfukových plynů, které dnes končí normou Euro 6 (zatím ještě, vlivem pozdržení Euro 7). Nutno konstatovat, že jsme v omezení emisí výfukových plynů urazili značný kus cesty, ale zásadnější výzkum je před námi. Nebude bez zajímavosti zmínit historii nasazení katalyzátorů výfukových plynů. Smogové katastrofy na západním pobřeží USA, především v Los Angeles v 50. letech a následně i v Pensylvánii nebo smrtelný smog v Londýně roku 1952 (nebyl způsobem jen automobily, ale vyžádal si tisíce mrtvých), vedly největší výrobce automobilů, především v USA, k poznání, že dopady smogových situací na veřejné mínění jsou pro další vývoj tohoto odvětví devastující. Zásadní pak bylo přijetí zákona Clear Air Act v USA (rok 1963 a 1970), který jednoznačně inicioval vytvoření normy emisí výfukových plynů. Proto se americké automobilky spojily k výzkumu katalyzátorů. Informace samozřejmě prosákly do politických kruhů v Kalifornii, které se chopily situace zásadně zkrátily termíny povinného nasazení katalyzátorů, než jaké navrhovali výrobci. Tedy na rok 1968, kdy Alan Loofbourrow, tehdejší viceprezident Chrysleru, prohlásil, „že je to ta nejhloupější věc, která se automobilu kdy přihodila“. Co z toho plyne pro současnost? Toužebné přání řadu ekologů i politiků, aby automobilový průmysl dostal nové limity a uvolnil část svých zisků na řešení bezemisní mobility. Nelze ovšem opomíjet ani to, že je potřeba, aby evropské automobilky zvládly obstát v konkurenci valící se z Asie, která má nižší náklady a na ekologii při získávání surovin a výrobě zdaleka tolik nedbá. Jde tedy o celospolečenský globální problém. Dodejme, že ekologizace dopravy navíc nemusí probíhat jen na bázi elektromobility.
Budovy a zemědělství
Čísla o spotřebě paliv zateplených a nezateplených budov byla a jsou pravidelně zveřejňována a jedním z prvních opatření doby „debat o klimatických změnách“ bylo zateplování budov (paradoxně placených z výnosu emisních povolenek) a veřejnost je již přijala. V této kapitole bude mnohým čtenářům chybět důraz na změnu výroby a využívání stavebních prvků a s tím logicky i architektury budov. Výstavbě staveb typu „vily Tugendhat“, architektonicky skvostných, ale s nesmírně vysokým energetickým zatížením, už je sice odzvoněno, nicméně potenciál úspor je stále veliký a ani zdaleka jej nevyřeší jen „těšínská jablíčka“ v podobě tepelných čerpadel. Není bez zajímavosti, že už v roce 1974 představila Velká Británie stavbu administrativní budovy, která využívala k vytápění teplo ze slunce a částečně i z elektrických psacích strojů a výpočetní techniky. Dnes jsme v situaci, kdy objemy tepla z počítačů velkých firem dokážou vytápět celé budovy, a to nemluvíme o spotřebě (a tím i výrobě odpadního tepla) z megadatových center, zvláště těch, jež využívají poskytovatelé systémů umělé inteligence (AI). Spotřeba energie těchto zařízení je novou dimenzí energetické bilance vyspělých zemí. Chlazení takových center, kvůli kterým např. Microsoft potřebuje znovu zprovoznit havárií postiženou jadernou elektrárnu Three Mile Island, aby mohl taková centra provozovat, je novým fenoménem doby nástupu AI. Kapitola zemědělství a nutné dekarbonizace v rámci Atlasu je sice stručná, ale i zde jde o velmi závažný problém. Zásadní nepřesností o vlivu CO2 na rostlinstvo je názor, že díky fotosyntéze vlastně vyšší podíl CO2 v atmosféře růstu rostlin spíše pomáhá. To je sice pravda, ale tento typ růstu má svůj limit. Za ním jde podle autorů Atlasu „smrt z růstu“ a sterilita. Mimo jiné proto, že zrychlený růst vyžaduje vyšší přísun živin a vody. Proti obhajobě pozitivního vlivu CO2 na rostliny jde jiný výrazný fyzikální jev a tím je skleníkový efekt. Fyziku plynů nelze bohužel ovlivnit názorem. Koloběh vody v atmosféře je narušen a příčiny a následky se zacyklily. Se skleníkovým efektem souvisí i uvolňování CH4, tedy methanu. Kdo viděl obrovské rozlohy lesů na Aljašce (Sibiř a její úpadek popsala již dvojice českých cestovatelů Hanzelka a Zikmund), které vlivem oteplení padají a hynou, neboť permafrost pod nimi taje, nemůže zůstat klidný. A kvanta methanu se dnes uvolňují nejen z permafrostu, který doposud zadržoval miliardy tun CO2, ale i vlivem vyšších teplot i z moří.
Kolik bude stát dekarbonizace
Je třeba si především položit otázku: Jaká výše investic je nezbytná k zastavení klimatických změn? Odpověď na tuto otázku je samozřejmě nejdůležitější kapitolou Atlasu. Je však třeba se také ptát, jakou cenu si vyžádají další katastrofy, které klimatické změny vyvolávají. Ekonomická bilance schází. A je nutné odpovědět si také na další otázky: Je vysoká spotřeba fosilních paliv nadále udržitelná a obhajitelná ze zdravotních i ekonomických důvodů? Je neřízený rozsah těžby ropy udržitelný a neovlivňuje život planety už příliš? (Zde zmíním zrušení závazků těžebních firem na ekologický přístup k těžbě po nástupu amerického prezidenta Trumpa). Budeme nadále rozvíjet energetiku jako zdroj kapitálu výrobních a distribučních společností, nebo jako společensky nutnou a dostupnou komoditu chodu lidské civilizace s vědomím důsledků, které má na vývoj civilizace i stav prostředí? Vyváží odvody z vysokých zisků spekulativních cen energií vybraných od obyvatel a průmyslových podniků zatížení chodu ekonomiky z vysokých cen? Budeme nadále lhostejní ke změnám, ke kterým dochází vlivem klimatických změn v přírodě s pokrčením ramen a poznámkou, „nějak se možná přizpůsobí“? Umíme vůbec vypočítat škody na zemědělské produkci v novém teplotním a srážkovém prostředí a při vpádu bakteriálních a virových chorob rostlin? Budeme nadále zvyšovat objem mikroplastů v lidských tělech (podle sdělení lékařů ostravské porodnice je v sobě mají už i novorozenci) a plastového odpadu kolem nás a ve světových mořích? V neposlední řadě je tu čím dál častější výskyt rakoviny i u mladých ročníků (např. karcinom slinivky a jater), u něhož lékaři vidí příčinu v reakci na škodliviny v prostředí. Dnes jenom léčba onkologických nemocí v ČR stojí zhruba 25 mld. Kč ročně, o investicích do výzkumu nemluvě.
/Jan Baltus
Závěrem je třeba dodat, že údaje uvedené v Atlasu dekarbonizace se v některých ohledech i podstatně rozcházejí s jinými, rovněž odbornými studiemi, přičemž u některých vliv dopadů výroby bateriových elektromobilů vychází negativně natolik, že je vyváží jen opravdu dlouhodobý provoz, a to ještě při započítání využití ekologické energie. Názorově se v mnohém rozcházejí i odborníci na slovo vzatí a Technický týdeník v tomto ohledu ani nemůže být jejich soudcem. Nelze ale zavírat oči před negativními dopady lidského bytí a doufat, že problémy vyřeší někdo jiný, mnohem později a bez naší účasti. Stejně tak ale nelze ignorovat ani potřebu zachování konkurenceschopnosti a domnívat se, že když Evropa dosáhne takzvané uhlíkové neutrality bez ohledu na okolí a další vlivy, že tím může být Země zachráněna. A už vůbec nelze ignorovat dopady lidské činnosti, a to nejen těch, které způsobují škody na životním prostředí, ale i těch, které se je snaží napravovat, na lidské životy. A s ohledem na komplexnost problematiky nelze ani jednotlivé problémy řešit odděleně, tedy třeba dosahovat bezhlavého snižování emisi CO2 i za cenu toho, že v jiných parametrech se podmínky naopak výrazně zhorší. Fyzikální zákony na rozdíl od těch společenských platí prakticky vždy a za všech okolností a nelze je obcházet, jen s pomocí technologií chytře využívat. Bez dalších investic do vývoje smysluplných technologií a pečlivého zvažování jejich veškerých dopadů se tedy podstatnou měrou kupředu nepohneme.
/-mim/