Teploty na Zemi rostou a v nejbližších desetiletích se na tom nic nezmění. Svět se nedokáže dohodnout na rychlém řešení. Kde se nedaří dosáhnout politické shody, mohla by pomoci technologie, domnívají se někteří.
V posledních letech přibývá návrhů na více či méně novátorské pokusy, jak naši planetu zchladit. Některé z nich se dokonce posunuly do fáze přípravy praktických zkoušek. A to je kupodivu případ i jednoho z nejgrandióznějších nápadů: stavby obřího „vesmírného slunečníku“.
V základu jde o prostý nápad vyslat do prostoru mezi Zemi a Slunce veliké „stínítko“. To by mělo blokovat takovou část slunečního záření, aby zvládlo kompenzovat vliv globálního oteplování. Myšlenka se vynořovala v diskusích o řešení klimatických problémů v minulosti opakovaně, nikdy se jí ovšem nedostávalo příliš veliké pozornosti.
Vědecký tým Yorama Rozena z univerzity Technicon v Haifě se ovšem nyní pokouší možné sponzory výzkumu přesvědčit, že je připraven popojít o krok dále. Skupina pod jeho vedením tvrdí, že je připravena postavit prototyp takového kosmického „slunečníku“, aby dokázali, že koncept může fungovat.
V praxi jde o vyslání velkého slunečníku do místa mezi naší planetou a naší hvězdou, ve kterém se gravitační síly obou těles vyrovnávají, tzv. librační bod se nachází 1,5 milionu km od Země. Dnes je v této oblasti umístěna sonda SOHO pro pozorování Slunce.
Jádrem izraelského projektu nazvaného Cool Earth je malá sonda s velkou sluneční plachtou vyslaná k bodu L1. Plachta by měla být nastavitelná tak, aby fungovala opravdu jako plachetnice. Tlak slunečního záření a slunečního větru by ji měl umožňovat udržovat přibližně stále stejnou pozici kolem zmíněného bodu. Jinak by totiž sonda potřebovala k udržení pozice doplňkový typ pohonu. Kromě toho bude ovládáním polohy plachty možné řídit množství sluneční energie dopadající na zemský povrch, a tedy určovat, o kolik vlastně systém naši planetu ochladí.
Tým zatím pouze vytváří návrh družice, ale tvrdí, že pokud sežene dostatek prostředků, do tří let by měl být prototyp připraven ke startu. Na start malého demonstračního zařízení o ploše zhruba 10 m2 shání 10—20 milionů dolarů.
O kolik stupňů?
Jak by takové zařízení vlastně mohlo klima ovlivnit, záleží pochopitelně především na tom, kolik slunečního světla odrazí. Podle modelů by zablokování necelých 2 % slunečního záření stačilo na ochlazení planety o 1,5 °C.
Což by mohlo stačit na to, abychom zabránili nejhorším dopadům klimatické změny například na zemědělství (není to úplně jisté, protože stále o klimatu nevíme zdaleka vše, ale to je na jiný text). Planeta se zatím proti době před začátkem průmyslové revoluce oteplila o zhruba 1,2 °C.
Aby došlo k zablokování potřebného množství slunečního záření, musel by kosmický slunečník mít rozlohu asi 1 000 000 km2, tedy téměř trojnásobek rozlohy Německa. Podle izraelského týmu by takové zařízení muselo mít hmotnost nejméně 2,5 milionu t.
V praxi by nejspíše ovšem nešlo o jeden jediný obří slunečník, nýbrž soustavu slunečníků menších, které by nevrhaly dokonalý stín, ale byly do jisté míry průsvitné. Zadržovaly by tedy jen část pronikajícího světla. A protože by byly rozptýlené, hrozí menší riziko vážného selhání celého systému či jeho poškození.
Jak funkční by takové řešení skutečně bylo, to je ovšem stále otevřená otázka. V principu pochopitelně dává smysl. Proti jiným snahám na úpravu klimatu Země má tu výhodu, že je relativně jednoduché. Ovlivnit například chování atmosféry je složitější, protože jde o komplikovaný systém s větším počtem složek.
Praktických problémů je ale celá řada, třeba co se týče konstrukce, použitých materiálů a celé řady dalších aspektů. Malý projekt by určitě mohl pomoci ukázat, jak v principu jednoduchou myšlenku nejlépe realizovat — a zda je to vůbec možné.
Hlavní otázkou ovšem je pochopitelně cena. Pokud by celý slunečník měl vážit řádově miliony tun, už samotné vynesení materiálu na oběžnou dráhu by stálo při dnešních cenách desítky bilionů dolarů, tedy zhruba biliardy korun. Pro představu, hrubý národní produkt Česka se pohybuje kolem 6 bilionů korun ročně.
Ceny dopravy do vesmíru přitom v 21. století klesají a je možné, že budou klesat dále. Pokud, nebo spíše až pomine současná situace, kdy v oboru je velmi malá konkurence. Zájemců o start je více než poskytovatelů této služby. A to i proto, že dostupnost nosičů zhoršily důsledky diplomatické izolace Ruska po invazi na Ukrajinu v roce 2022.
Samozřejmě, velká investice do podobného v podstatě celoplanetárního projektu by obor zásadně změnila a ceny létání do vesmíru by zcela zásadně snížila. Jak moc, to je ovšem těžké odhadnout.
V každém případě by podobný podnik byl tím nejnáročnějším technickým projektem lidstva v jeho dosavadních dějinách. Což ovšem platí o všech podobných nápadech obecně. Kosmický slunečník se cenově zásadně neliší od projektů na přímé odstraňování oxidu uhličitého ze vzduchu v globálním měřítku nebo rozstřikování sirnatých sloučenin ve stratosféře naší planety.
Všechny mají svá pro i proti, své relativní výhody i nevýhody, ale z pohledu dnešní společnosti jsou především extrémně drahé. Jejich realizace je v současném politickém prostředí nereálná. Muselo by se jednat o mezinárodní projekt, na kterém by se shodly a podílely nějakou měrou prakticky všechny státy světa, nebo alespoň výrazná většina.
Většina z nich — a většina veřejnosti — ovšem klimatickou krizi jako palčivý problém dosud nevnímá. Může se to pochopitelně změnit. Pokud se nebudou dařit snahy o snižování emisí skleníkových plynů a klimatické změny budou čím dál viditelnější a bolestnější, svět by mohl začít vnímat geoinženýrství jako poslední možnost, jak se vyhnout katastrofě.