Může se zdát zbytečné a pro technický časopis nepatřičné doporučovat knihu Budiž voda od amerického autora Setha M. Siegela. Doporučení k ní napsali kromě právníků a vodohospodářů např. i ministr zemědělství Marian Jurečka nebo ministr životního prostředí Richard Brabec. Kupodivu v ní však schází komentář či glosa ministra pověřeného vědou a výzkumem.
Na knihu je ale nutné upozornit i technickou veřejnost, neboť Budiž voda se sice zabývá řešením zásobování vodou pouštního státu Izrael, ale je také o neuvěřitelném mechanismu přenosu jakéhokoliv nového technického řešení nebo podnikatelského nápadu do praxe. A to bez diskusí zdali návrh patří spíše do působnosti základního či aplikovaného výzkumu. Navíc, na podnikání se podílejí i státní instituce, tedy jev pro nás absolutně neznámý.
V neposlední řadě současné události na krymském kanále (byl zasypán a Krym trpí nedostatkem vody) či na přehradě u Mosulu (nevhodné podloží a pravděpodobnost protržení) či středozápadních pláních USA (vyčerpané zásoby podzemních vod v zemědělské oblasti), dávají jasné avízo, že vývoj může vést ke katastrofálním politickým důsledkům. V řešeních nedostatku vody není možné počítat s dalšími spornými gigantickými díly, ale musí nastoupit věda i technické řešení. Řešením jsou tisíce chytrých a promyšlených kroků, založených na vědeckých poznatcích.
Vědecké a podnikatelské prostředí státu Izrael, zvláště týká-li se základního přírodního bohatství, ale i jakéhokoliv vědního oboru, je neuvěřitelně akční a efektivní. A v případě doporučené knihy se právě týká vody, jejíž cena i v naší zemi neuvěřitelně stoupá a žalostně se jí nedostává. A dnes platíme cenu za neuváženou a sobeckou podporou úprav krajiny překotným odvodňováním v minulosti, a zatím zde není ani náznak řešení pro budoucnost. Voda už je v naší zemi problém, podobně jako v USA, Číně, na Blízkém východě či v asijských republikách. Vlastně na celé zeměkouli. Izraelský příklad je proto poučný.
VODA POD STÁTNÍ KONTROLOU
Uveďme rámec knihy. Jedním z argumentů, jímž Britové odmítali vzdát se mandátu nad celým územím Palestiny, bylo například tvrzení, že území tvořené hlavně Negevskou pouští neposkytuje dostatek vody pro více než 2 mil. lidí. Teze byla dokonce zahrnuta do tzv. Bílé knihy vydané Brity v roce 1939. Byl to i důvod k neskutečnému pronásledování nových osadníků Palestiny, kteří přicházeli zvláště po roce 1945 přímo z koncentračních táborů.
Ale nerozmazávejme tuto skvrnu na britských koloniálních dějinách konstatováním, že Bílá kniha naopak podnítila osadníky k zásadní revizi těchto tvrzení.
Snaha vyvrátit zjednodušující tvrzení o limitovaných možnostech využití vodních zdrojů vedla k přípravě, a posléze po ustanovení státu Izrael hlasování v OSN v roce 1948, i k přijetí plánu na vybudování Národního rozváděče vody. Dále k přijetí zákona, jenž podřizoval hospodaření s vodou státní kontrole. Pro ty, kdož se děsí výrazu státní kontrola, rychlé uklidnění. V izraelském prostředí i orgány a instituce státu podnikají s technickými zařízeními i s know-how. Vše je postaveno na komerční bázi. Za vodu platí všichni.
O ÚROVNI STÁTU VYPOVÍDÁ ZPŮSOB, JAK ZACHÁZÍ S VODOU
Samotný popis, jakým způsobem byl realizován Národní přiváděč vody, by stál za popis. Jeho projekce byla dílem a vizí jistého Simchy Blasse, jehož jméno je dobré zmínit i proto, že byl později autorem ideje tzv. kapkové závlahy, kterou dnes využívají zemědělci na celém světě. Izraelským podnikům vynesla miliardy dolarů. V kontrastu s povrchovými závlahami, jež zmaří až 50 % vody, využívá kapková závlaha vodu optimálně.
Přestože se i v Negevské poušti našly podpovrchové a hlubinné zásoby vody, bylo jasné, že k zúrodnění aridních oblastí Izraele to stačit nebude.
Vodaři tedy hledali dále. Změřili množství vody, které je znečištěno hygienickými zařízeními obyvatel, tedy splaškové vody. Nastoupil výzkum a vývoj nových čisticích zařízení, která splaškové vody čistí až do úrovně kvality využitelné k hygienicky nezávadným závlahám v zemědělství. Dnes i s tzv. třetím čištěním od zbytků farmaceutických přípravků, jimiž jsou současné odpadní vody na světě přesyceny. Přesto, že povrchové vody jsou i zdrojem pitné vody mnohých měst.
Nejenom to, různé vědecké týmy a státní vodárenské společnosti vyvinuly nové způsoby měření spotřeby vody a hlavně jejích úniků v potrubí (včetně napojeného měření všech domácností a velkých spotřebitelů on-line systémem), kterými omezily úniky v některých oblastech až na 8 %. (Průměrný únik pitné vody v Praze či Brně je kolem 23 %, měřeno před vodoměry, za nimiž jsou další úniky.)
Společně s těmito opatřeními, dosaženými na bázi rychlých aplikací softwarových firem i nových metod výroby potrubí a jeho protlačování pod zastavěnými urbanizovanými plochami, byla přijata zásada komercionalizace vody – jak pro obyvatelstvo, tak i pro zemědělství a průmysl. Princip, který známe z domova, pracuje však v případě Izraele jinak: ne zvyšováním ceny jako reakce na omezení spotřeby vody, ale naopak, nabízí spotřebitelům finanční úspory, tedy podíl na řešení úspor. Včetně maličkosti, jakými bylo povinné zavedení toalet s dvojím úsporným splachováním, využití pískových vrstev k dočistění vod z čistíren odpadních vod atd.
Jak se využívá voda v Izraeli34 % tedy cca 760 mld. litrů z tzv. vyráběné vody jde do zemědělství |
PREZIDENTI SE STARAJÍ O VODU?
V češtině už vyšlo více knih, v nichž je popisován vědecký a rozumový přístup izraelských premiérů k řešení technických problémů. Izrael je nazýván Start up nation. Posledním případem je např. zesnulý Šimon Peres, který silně podpořil výzkum elektromobilů, a tím i nových baterií a úspor energie.
Nicméně mnohé z nás asi překvapí, že americký prezident Lyndon B. Johnson od roku 1968 osobně podpořil projekt odsolování vody, na němž se shodl s izraelským politikem Levi Eškolem. Jako rančer dobře věděl, že vodu budou potřebovat i Spojené státy a jeho předpověď se vrchovatě naplnila právě v těchto letech.
(Na řešení nedostatku vody v USA se podílejí i čeští vědci.)
Pro techniky se tím asi otevírá nejzajímavější kapitola knihy Budiž voda, a tím je realizace projektů odsolování vody. Zpočátku se zdál slibný systém tvorby krystalů soli z podchlazené vodní tříště bývalého vězně Gulagu A. Zarchina, pak se rozvinula technologie odpařování vody v hliníkových trubkách, jež zlevnila výrobu odsolené vody až o 50 %. Následně Kaliforňan dr. Sidney Loeb, jenž přesídlil se svým výzkumem do Izraele, rozvinul technologii reverzní osmózy. Principem je filtrování vody přes propustnou permeabilní membránu, jejíž póry dovolí projít molekulám vody, ale nepropustí molekuly solí.
Mimochodem, za vynález, jenž založil multimiliardový obchod s odsolováním vody, sám vědec obdržel jen
14 000 USD. Budiž mu ke slávě, že se tím nikdy netrápil. Byl především vědec a vědomí prospěšnosti jej zcela uspokojilo.
Dostatek vody pro Izrael podnítil nečekaně i starost o kvalitu řek a jejich ekologii. Kruh péče o vodu byl uzavřen. Přírodní zdroje doplnila promyšlená technická opatření a kruh uzavřela zpětná vazba péče o krajinu.
Popis knihy Budiž voda bychom mohli ukončit konstatováním, že každé velké projekty vědy stojí na osobnostech, na vědcích, ale v našem současném společenském systému i uvědomělých politicích. Mohli bychom také následně vyjmenovat celý seznam opatření, která vynesla Izrael na všeobecně uznávanou velmoc v řešení zásobování a hospodaření s vodou. Nové znalosti a průmyslové zázemí oboru tzv. Clean technology, se staly vývozním obchodním, ale i politickým artiklem, otevřely například i spolupráci s Čínou a postupně se stávají, kromě obchodního, i mírovým nástrojem.
Jan Baltus