Okolo země létají už tisíce satelitů. Mnohé z nich už dosloužily a zbytečně překážejí a představují i rizika srážek s dalšími tělesy. K jejich likvidaci se sice nabízí celá řada systémů, ty však v mnoha případech představují i rizika vzniku velkého množství, byť drobnějšího „kosmického smetí“. Levné a účinné řešení nabízejí brzdicí plachty.
Zvýšený odpor způsobuje, že družice dříve sestoupí do hustších oblastí zemské atmosféry, kde následně shoří © DLR
Na oběžné dráze kolem Země jsou dnes tisíce satelitů různého účelu. Přinášejí informace o tom, co se děje v různých místech na Zemi, rozšiřují možnosti připojení k internetu, zvyšují rychlost přenosu dat. Řada satelitů už ale dosloužila a ve vesmíru překáží, některé i dlouhá léta, než se na nízkých drahách působením tření od zbytkové atmosféry zpomalí natolik, že se dostanou do hustších vrstev atmosféry, kde shoří. Hledají se proto různé způsoby, jak tento postup urychlit.
Zajímavou a zdá se, že praktickou pomůckou pro nové satelity, které se do vesmíru teprve chystají, mohou být brzdové plachty, které po ukončení funkce satelitu svým rozvinutím zvýší brzdný účinek satelitu natolik, že urychlí vstup do atmosféry a následné shoření během volného pádu. Taková plachta musí ale vydržet na satelitu třeba desítky let a teprve po této době být schopná se rozvinout a správně fungovat. Užité materiály musí tedy být v daných prostorových podmínkách odolné, a navíc i extrémně tenké a lehké.
Německé centrum pro letectví a kosmonautiku (DLR — Deutsches Zentrum für Luft-und Raumfahrt) spolu s mnichovskou průmyslovou společností HPS (High Performance Space Structure Systems) takové brzdné odporové plachty v rámci projektů Evropské kosmické agentury ESA začaly již vyvíjet. První velká plachta ADEO-L [augmentation deorbiting system ve velikosti „large“ pro až 1,5t satelity; předchozí modely byly vyvíjeny ve velikostech „pico“, „cube“, „nano“ a „medium“ pro satelity do 20, 50, 250 a 750 kg — pozn. red.] je v současné době testována v DLR Institute for Space Systems v Brémách. Model má ve složeném stavu velikost srovnatelnou s krabicí od bot, váží jen 9,5 kg, ale poskytuje plochu plachty 25 m2 [menší modely mají hmotnost 0,45, 0,8, 0,8 a 4,5 kg a v rozvinutém stavu nabízejí plochy 1,4, 3,4, 5,0 a 15 m2 — pozn. red.].
Jednou z hlavních výhod tohoto řešení je zcela pasivní deorbitace bez potřeby GNC (guidance navigation and control) a pohonu do pěti let, a je tedy v souladu s novými předpisy.
Testy zahrnují vibrační a tepelné vakuové zkoušky, přičemž vibrace simulují velké síly, kterým je družice vystavena při startu s nosnou raketou. Plachta byla v tepelné vakuové komoře několikrát částečně rozvinuta, aby se prokázala její funkce i ve vesmírných podmínkách, především právě ve vakuu, v chladných podmínkách při pohybu v zemském stínu nebo v extrémním horku na přímém slunci.
Poprvé se má ADEO-L dostat do vesmíru na demonstrační misi ESA už v letošním roce.