Měl tehdy obrovskou hmotnost, dnes váží třeba i 23 dekagramů. A jeho vývoj dále neúnavně pokračuje.
Když se na počátku 80. let 20. století zrodily první stolní počítače, dostaly zkráceně označení PC. Za touto zkratkou se skrývala anglická slova Personal Computer, česky osobní počítač. Tento novodobý elektronický zázrak začal pro dlouhodobé uchování dat používat dvě otáčející se magnetická média. Jedno bylo výměnné a pružné – a proto se mu začalo říkat „pružný disk“. (Později se jeho původně 8palcové rozměry zmenšovaly a dostal označení disketa.)
Další paměť osobních počítačů byla v nich pevně zabudována (nešla tedy z počítače vyjmout) – a šlo již
o dnes všeobecně známý tzv. pevný disk. (Hard disk, ve zkratce HDD neboli anglicky Hard Disk Drive.)
LETOS UŽ 60 LET 
Prvním komerčním pevným diskem na trhu, nejprve s určením pro sálový počítač, byl však od podzimu roku 1956 disk IBM 350, určený pro elektronkový počítač IBM 305 RAMAC, což byla zkratka slov Random Access Method of Accounting and Control. Tento disk už byl postaven na stejných principech, na kterých fungují současné pevné disky. Data byla uložena ve stopách na magnetickém povrchu diskové plotny. Ta se otáčela a nad jejím povrchem se pohybovala čtecí a zapisovací hlava. Plotnový disk přinesl revoluční změnu. Čtecí hlava mohla rovnou skočit na libovolné místo a nemuselo se převíjet. (Předchůdcem pevných disků byla magnetická páska a magnetický buben či děrné štítky.) Americká firma IBM, která stála za tímto vynálezem, chtěla tímto způsobem zrychlit své sálové mainframové počítače.
Jednotka měřila na výšku jako dospělý člověk a vážila jako osobní automobil. Její rozměry byly 150 × 75 × 170 cm, hmotnost přibližně 1 t a data byla na disku uložena pomocí magnetického záznamu. Jako zařízení k ukládání dat, které navíc vyžadovalo i speciální klimatizovaný sál, bylo samozřejmě i z hlediska vysoké ceny za pronájem tehdy pro běžné uživatele nedostupné. Z těchto důvodů dávala většina firem stále přednost děrným páskám, mnohem levnějším.
Harddisk IBM 350 Disc Storage Unit, který se pronajímal za přibližně 5000 USD na měsíc, byla de facto velká skříň, jež se musela pro svou velkou hmotnost převážet na ještěrce a nákladním autě. 
Celý počítač se skládal z několika skříňových modulů a zabral místnost o velikosti 15 × 9 m. V harddiskové skříni se nacházelo 50 magnetických ploten o průměru 24 palců (60 cm) se čtecími hlavicemi. Celá tato soustava ploten pak dávala celkovou kapacitu harddisku o velikosti necelých
5 megabytů. V přepočtu to dělalo 64 000 děrovaných štítků plných dat. Dnes by se na tento disk zhruba vešla jedna fotografie pořízená moderním mobilním telefonem s kvalitním fotoaparátem.
Mimochodem, před 15 lety – v říjnu roku 2001 – vytáhl Steve Jobs, zakladatel firmy Apple a zároveň jedna z nejvýraznějších osobností počítačového průmyslu posledních desítek let, na prezentaci nenápadně z kapsy poprvé přehrávač hudby iPod. Jeho klíčovým benefitem a novinkou byl tehdy vestavěný miniaturní pevný disk s kapacitou 5 gigabytů (GB), který do tohoto kapesního přehrávače dodala japonská společnost Toshiba. Do přehrávače iPodu se tedy vešlo zjednodušeně tisíckrát více dat, než do zmíněného prvního pevného disku.
A NYNÍ?
Dnes se například na malý přenosný pevný disk Toshiba Canvio Premium o rozměrech cca 11 × 8 × 2 cm
a hmotnosti 23 dkg vejdou 3 TB (TeraByte) dat, což je přibližně 600 000krát víc v porovnání s prvním diskem.
Abychom před 60 lety získali odpovídající prostor pro data, která dnes držíme v dlani, potřebovali bychom asi 600 000 prvních pevných disků. Ty by zaplnily, postavené těsně vedle sebe, plochu velkou přibližně
16 Václavských náměstí a vážily by neuvěřitelných 600 000 t. Na místo by je před 60 lety muselo přivézt
200 000 legendárních třítunových nákladních vozů Praga V3S, přičemž kolona těchto vozů s půlmetrovým rozestupem by byla dlouhá 1500 km a sahala by z Prahy až za Neapol na jihu Itálie.
RYCHLÝ DALŠÍ VÝVOJ
Následující léta přinášela nové vylepšení modely. Tak se v roce 1963 na scéně objevil disk s výměnnými médii. Systém s označením IBM 1311 byl představen 11. října. Na tyto výměnné disky IBM 1316 šlo uložit
2 mil. znaků. Diskové svazky jsou čtyři palce vysoké, váží 4,5 kg a skládají se ze šesti 14palcových disků s 10 záznamovými vrstvami.
PŘELOMEM PAK BYL ROK 1973
Šlo o model IBM 3340, přezdívaný Winchester. Traduje se, že když IBM rozhodla o vývoji nového typu diskové paměti, dala projektu kódové označení. Vzhledem k tomu, že projektovaná kapacita disku tehdy byla 35 megabajtů a ráže „winchestrovky“ je 35 setin palce, dostal kódové označení winchester. V průběhu vývoje se jeho kapacita sice odlišila od 35 megabajtů a disk nakonec přišel na trh pod označením 3340, ale název winchester mu na dlouhou dobu zůstal jako celosvětové označení pevných disků. Dnes už je tento pojem téměř zapomenut.
STÁLE MENŠÍ A VÝKONNĚJŠÍ
Začalo se diskutovat o tom, kolik by vlastně takové paměťové médium mělo mít kapacitu? V této souvislosti si stojí za to připomenout větu spoluzakladatele a předsedy představenstva společnosti Microsoft Billa Gatese z roku 1981: „640 KB by mělo stačit každému.“ Dnes je známo, že 640 kilobajtů v žádném případě nestačí. Už jen jedna fotografie z digitálního fotoaparátu v JPEG formátu zabere asi 3 megabajty, a to je asi 5násobek. Paměťové nároky současných programů (i těch od Billa Gatese) jsou obrovské a digitální hudba, fotografie a videa polykají gigabajt za gigabajtem. V souladu se zvyšujícími se nároky ale naštěstí průmysl vyvíjí i větší disky… 
V roce 1979 přišel první 8palcový Winchester a následovaly první 5,25” disky. S prvními přenosnými počítači bylo nutné zmenšit rozměry disků a s nástupem počítačů běžících z baterií také jejich energetickou náročnost. První 2,5” disk vyvinula společnost PrairieTek v roce 1988 a měl kapacitu 20 MB.
V současné době jsou už na trhu disky s kapacitou řádu terabajtů (TB). Aby bylo možné takovéto kapacity dosáhnout, musela se značně zvýšit hustota uložených dat. Jednou z technologií, která to umožnila, je technologie kolmého zápisu (Perpendicular Recording).
A další možnosti nejsou ještě vůbec vyčerpány. Lze dokonce říci, že za použití nových technických vynálezů se daří zvyšovat hustotu uložených dat, a tím i kapacitu pevných disků exponenciálně. Kapacita se tak zdesetinásobí zhruba každých 5 let.
Na scéně dalšího vývoje jsou však především nové převratné technologie, například na bázi nanotechnologií, které umožňují na paměťová média umístit mnohonásobně více dat než u nejlepších současných disků. Příští léta ukážou, jak budou úspěšné.
Milan Bauman