Virtuální realitu používají při vývoji svých produktů velcí i úzce specializovaní hráči z různých oblastí průmyslu. Avšak tato technologie má obrovský potenciál i mimo kanceláře konstruktérů a vývojářů. „Pokud se do příslušné platformy vyvine aplikace, může se využívat ke vzdělávání zaměstnanců, léčbě panických atak a fobií a v neposlední řadě i obchodním účelům, typicky třeba k prezentaci produktů,“ říká v rozhovoru pro Technický týdeník Leoš Kubíček, spoluzakladatel společnosti Virtual Lab.
Zabýváte se vývojem aplikací pro virtuální realitu. Co pro vás tento uměle vytvořený svět v brýlích znamená?
Vnímám ji jako vytvořené počítačové prostředí, které vás zcela pohltí. S virtuálním prostředím může člověk interagovat a záleží jen na tom, k jakému účelu má daná aplikace sloužit. Je přes něj možné pořádat schůzky, školit se, můžete se podívat do budoucí výrobní haly, projít si navržený dům, pracovat s digitálním dvojčetem i relaxovat. Lze v něm nasimulovat i kritické okamžiky, které jsou zdraví a životu nebezpečné, aby člověk zažil, co se stane, když udělá chybu.
Na tvorbě aplikací se podílejí programátoři i grafici. Jak náročný je proces vývoje?
Začínáme definicí cíle aplikace. Poté jedeme příslušné lokace nafotografovat, případně udělat i videozáznam stroje a jeho fungování. Pak si data vezmou do rukou grafici, kteří stroj či prostředí vytvoří v počítači. Další variantou je, že nám klient poskytne výstup z konstrukčního softwaru, tedy 3D model zařízení, které chce dostat do virtuální reality. Třetí možností je reverzní inženýring. V tom případě používáme speciální skener, který pomocí mračna bodů zařízení či prostředí nasnímá, a následně je zrekonstruujeme v počítačovém programu. Ve výrobních halách se většinou vy-užívá první varianta, protože skenování by bylo příliš drahé. Mnohdy není ani zapotřebí jít do velkého detailu, a pokud nejde o zobrazení prostoru kvůli instalaci nového stroje, je prakticky jedno, zda jsou halové nosníky úplně stejně umístěné. Aplikaci s jednoduchou halou je možné vytvořit za den, případně lze zakoupit již vytvořené prostředí, pokud vyhovuje požadavkům. Pokud klient potřebuje pouze čtyři stěny, je zbytečné je vytvářet extra na zakázku a grafici pak jen upravují detaily.
Je tedy možné vytvořit nejen hrubou stavbu, do které se umístí stroj, ale i skutečně věrnou kopii daného prostředí se všemi detaily?
Věrnost prostředí se dá udělat až na milimetr přesně, vždy však záleží na tom, zda to má v konkrétním případě smysl. Pokud je třeba ve výrobní hale rozestavět stroje, je přesnost na místě. Pokud má ale vizuál haly sloužit jen jako kulisa a důležitý je pouze stroj, stačí udělat její velmi jednoduché znázornění.
Do naší platformy Let’s Meet VR dokážeme nahrát i prostředí, které si zákazník vytvořil sám například v programu Sketch Up. Tato platforma je použitelná na různé aplikace, od meetingů až po prohlídky hal či výuku zaměstnanců. Nutno ale podotknout, že jednou z nevýhod virtuální reality je fakt, že avataři v současné době nemají mimiku. Avatar sice může mít podobu konkrétního člověka, a dokáže i otevírat ústa, ale nonverbální komunikace mu chybí. Jednání s klienty či obchodními partnery jsou tím trochu limitovaná. Nicméně podle mě je otázkou dvou, tří let, kdy budou mít avataři k dispozici i rozumnou mimiku.
Zmínil jste, že virtuální realitu lze používat i k posílení tvrdých i měkkých dovedností. Jak konkrétně?
Pro nás jsou tvrdé dovednosti spojené zejména s bezpečností práce a pak obecně se situacemi, u kterých je třeba, aby si je lidé pořádně zapamatovali. Aplikace pro bezpečnost práce tvoříme tak, že musíme mít jasně stanovené momenty, na které je třeba se ve virtuální realitě soustředit. Jde o okamžiky, během nichž, když se stane chyba, může dojít ke zranění, ohrožení života nebo i výrazným ekonomickým ztrátám. Právě v těchto momentech se vyplatí aplikaci vyrobit celou a se všemi detaily, protože díky nim může posilování dovedností fungovat.
Jako příklad uvedu situaci, kdy si zákazník nechal do virtuální reality převést soustruh, který používali jeho zaměstnanci, a postupem času při práci přestali nosit ochranné brýle, protože se po mnoho let nikomu z nich nic nestalo. Takže jsme pro něj simulovali moment, kdy ze soustruhu vylétne kovová špona a zasáhne oko a jaké budou následky bez ochranných brýlí a s nimi. Simulaci jsme provedli natolik věrně, že sebou při virtuálním úrazu každý vyloženě škubl a po skončení školení zaměstnancům tekly z „poškozeného“ oka slzy. A to je přidaná hodnota virtuální reality.
(Celý článek naleznete v aktuálním vydání Technického týdeníku.)