Bavorská veřejnost je většinově proti jaderným zdrojům. Možnosti biomasy jsou omezené, v té nelze vidět spásu, ale případně jen doplněk (a ještě problematický), pro energii z větru či ze Slunce nepanují v této části Německa, podobně jako u nás, ideální podmínky, energetickým pokladem je tak podzemní řeka s teplotou vody dosahující až 100 °C.
Když se v posledních letech mluvilo o Bavorsku v souvislosti s německým přechodem k obnovitelným zdrojům energie (OZE), obvykle to bylo v souvislosti s problematickými stránkami německé „Energiewende". Především v souvislosti s komplikacemi při propojování větrných parků na severu Německa s odběrateli na jihu. Mohl by tak vzniknout dojem, že obyvatelé této rozlohou největší spolkové země mají k „zelené" energetice výhrady Ale není tomu tak, i Bavoři jsou obnovitelným zdrojům nakloněni, dokonce patří k největším jejím příznivcům z německých států. Kde však mají bezuhlíkovou energii brát?
Stejně jako ve zbytku Německa, také v Bavorsku roste odpor proti stavbě dalších větrných elektráren. Pro ty navíc nejsou na jihu Německa ani vhodné klimatické podmínky. Stejná turbína vyrobí v Bavorsku o polovinu méně elektřiny než v dobré lokalitě u Severního moře. To zcela zásadně mění ekonomiku provozu - v Bavorsku se prostě tyto zdroje v dohledné době sotva vyplatí. Podobné je to i u fotovoltaiky: ta je zatím pro masové nasazení v našich klimatických podmínkách drahá.
Situace je o to horší, že „zelené" zdroje by měly nahradit nejen zdroje elektřiny, ale i tepla. Vždyť v soukromých domácnostech dnes připadá drtivá část spotřeby energie (více než 80 %) na ohřev vody a topení. Buď musí vyrobit o to více elektřiny, nebo se musí najít jiné řešení. A Bavoři ho hledají pod zemí.
NAD PŘEDHLUBNÍ
Na Mnichov sice nesvítí dost slunce, dost tam nefouká, zato leží v oblasti, které geologové říkají Alpská předhlubeň. Rozprostírá se od severního úpatí Alp až k hornímu toku Dunaje a ještě během třetihor to byl mořský průliv. Ten postupně zaplnily nánosy, které tam ukládaly řeky stékající z hor. Koncem třetihor však zemská tektonika sedimenty současně s celými Alpami vyzdvihla a moře vymizelo.
Podél severního úpatí Alp se tak táhne obří prohlubeň vyplněná propustnými sedimenty. Voda ze srážek, které se zastaví o severní hřeben Alp, po jejich skalnatém podloží tedy rychle klesá, ale jen do určité hloubky. Její tok v podstatě kopíruje průběh dna „vany", tedy Alpské předhlubně. Valí se tak na sever a začne znovu postupně stoupat směrem k povrchu.
Během své podzemní exkurze se voda nejen do určité míry mineralizuje, ale především se samozřejmě ohřeje od okolní horniny. Několik kilometrů pod Mnichovem tak proudí doslova podzemní řeka s teplotami od 65 až do 100 °C (v závislosti na místě, ale především na hloubce).
Horká voda v těchto místech proudí vápencovými vrstvami, které mají i další pro geotermální energii důležitou vlastnost: jsou dostatečně propustné. Jednoduše jde o horniny dostatečně porézní, ze kterých lze tedy horkou vodu odčerpat. Pro ekonomické využití geotermální energie je to extrémně důležitá podmínka.
Pokud je v daném místě geologická struktura s vysokou teplotou, ale velmi nízkou propustností, tak z ní prostě nelze teplo odebrat. Typickým příkladem takové horniny může být žula; z ní se voda bez rozbití v podstatě čerpat nedá. Pokud jde o horninu s nízkou teplotou, ale vysokou propustností, tak ani z velkých objemů není možné dosáhnout dostatečné účinnosti. Typickým příkladem může být pískovec: je velmi propustný, ale většinou má nízkou teplotu.
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)