Od hloubek několika kilometrů po vesmír, včetně Mezinárodní kosmické stanice, můžeme vystopovat experimenty vědeckých pracovníků vysokoškolského vědeckého ústavu, skrývajícího se pod zkratkou ÚTE F. Jde o Ústav technické a experimentální fyziky Českého vysokého učení technického, který si právě letos připomněl 20. výročí vzniku. U jeho zrodu stál Ing. Stanislav Pospíšil, DrSc., dlouholetý ředitel ústavu, i jeho dlouholetý spolupracovník, současný ředitel ÚTE F, doc. Ing. Ivan Štekl, CSc.
ÚTEF vznikl roku 2002 (1. května) jako experimentální základna naší nejstarší technické vysoké školy (ČVUT — České vysoké učení technické v Praze — bylo založeno 17. ledna 1707) se zaměřením na výzkum v oboru částicové a jaderné fyziky. Po letech růstu se stal vysokoškolským ústavem s vysokým mezinárodním renomé, s ročním rozpočtem více než 100 milionů Kč a se stovkou zaměstnanců. Výrazné zastoupení mezi jeho vědeckovýzkumnými pracovníky mají odborníci ze zahraničí, např. z Německa, Japonska, Slovenska, Indie, Pákistánu, Švédska či Holandska, ba i z Brazílie. Podstatnou část odborných pracovníků přitom tvoří Ph.D. studenti a mladí vědci.
Vědecká spolupráce ústavu sahá od renomovaného evropského fyzikálního střediska CERN (Conseil Européen pour la recherche nucléaire — Evropská organizace pro jaderný výzkum) přes podzemní laboratoř LSM (le Laboratoire Souterrain de Modane — podzemní laboratoř částicové fyziky umístěná v silničním tunelu Fréjus poblíž Modane ve Francii) po ESA (European Space Agency) či americkou NASA (National Aeronautics and Space Administration) až do vesmíru. Úspěchy ústavu na poli výzkumu v mimozemském prostoru v posledním desetiletí vedly k tomu, že se ÚTEF jako teprve čtvrtá česká organizace stal členem Mezinárodní astronautické federace IAF.
Cesta k současné pozici ústavu jako uznávaného vědeckého partnera v mezinárodním měřítku ovšem nebyla jednoduchá. Ostatně, nechme hovořit „otce“ zakladatele: Stanislava Pospíšila a Ivana Štekla.
20 let, to je ve fyzice krátká doba. Proč ale vlastně ÚTEF vznikl?
SP: Jako experimentální fyzik zabývající se neutronovou fyzikou a jadernou spektroskopií jsem během svého dlouholetého působení na katedře fyziky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) postrádal přístrojové vybavení pro experimentálně orientovaný výzkum na domácím pracovišti.
Fyzika, která se tam pěstovala, byla orientována převážně teoreticky. Sama o sobě je však v zásadě vědou experimentální. Teoretičtí fyzici do hry většinou vstupují, jakmile se nějaký nový jev pozoruje a kvantitativně změří. Teprve pak je možné jej interpretovat a případně navrhovat teoretické popisy, jež následně mohou inspirovat k dalším experimentům. A ty, pokud potvrdí, že navržený popis do té doby neznámého jevu je správný, takto přispívají k rozvoji navržené teorie. Proto experimentální fyzika patří především na technické vysoké školy, kde se automaticky stává zdrojem pro poznání a výzkum v dalších oborech.
Proto jsme společně s prof. Janoutem a kolegou Šteklem začali na FJFI pracoviště Experimentální jaderné fyziky budovat se zaměřením na aplikovanou neutronovou fyziku a jadernou spektroskopii. Důležitými momenty pro další rozvoj vědeckých aktivit této skupiny bylo, že v roce 1993 jsem byl profesorem Stanislavem Hanzlem, tehdejším rektorem ČVUT, pověřen funkcí představitele univerzity v tehdy připravovaném experimentu ATLAS na LHC v CERN a že se nám v roce 1995 podařilo získat akreditaci MŠMT pro výchovu studentů zaměřených na experimentální jadernou fyziku. Když tedy v roce 2001 přišel prof. Jiří Witzany, tehdejší rektor ČVUT, s výzvou, aby lidé předkládali nápady na zahájení nových směrů výzkumů, tak jsme se do takové grantové soutěže přihlásili s cílem stát se experimentální základnou ČVUT pro výzkum ve fyzice mikrosvěta. A v této grantové soutěži hodnocené externími posuzovateli jsme uspěli.
Dobře, ale máme tady Fyzikální ústav MFF UK, Fyzikální ústav ČSAV, Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy... Kde jste našli skulinu?
SP: Pro nás byla mezera velmi zřetelná. Řekl bych, že zejména v částicové fyzice se od doby, kdy se naše země stala členskou zemí CERN, otevřel prostor pro její pěstování u nás na odpovídající mezinárodní úrovni. To dovolilo, aby naši fyzici měli přístup k datům z částicových experimentů, která byli schopni zpracovávat a interpretovat. Na druhé straně jsem si uvědomoval, že experimentální aktivity domácích pracovišť ve srovnání se zahraničními akademickými pracovišti postrádaly úroveň obohacující domácí pracoviště ve směru instrumentálního vybavení natolik, že vedle vlastního příspěvku do budování experimentů, může být i základem pro přenos technologií ze základního výzkumu do jiných vědních oborů. To také přispělo k myšlence založit náš ústav.
(Celý článek naleznete v aktuálním vydání Technického týdeníku.)