Výsledky z rozsáhlých mezinárodních měření naznačují, že se s našimi kognitivními schopnostmi něco děje. Nastává doba, kdy moderní technologie svými možnostmi omezují další rozvoj lidského myšlení a schopností obecně?
Myšlenka, že „moderní výdobytky“ nějakým způsobem otupují lidskou mysl, je velmi, velmi stará. Sokrates svého času na athénských fórech varoval, že písmo povede k úpadku paměti, protože lidé si přestanou věci pamatovat a budou spoléhat na externí záznamy. Vynález knihtisku o staletí později provázely obavy z nekontrolovaného šíření informací a úpadku autorit. Podobné morální paniky pak vyvolal nástup rozhlasu a především televize — strašilo se pasivitou, úpadkem čtenářství a všeobecným zhloupnutím.
Historie ukazuje, že mnohé z těchto obav byly přehnané nebo liché. Každá technologická změna vyžaduje adaptaci a přináší nové výzvy, ale lidská vynalézavost si zatím vždy dokázala poradit. Přesto se dnes otázka vrací s novou naléhavostí. Nejde jen o generační lamentování starších nad údajnou zkažeností mladých. Tentokrát se totiž objevují údaje z rozsáhlých mezinárodních měření, která naznačují, že se s našimi kognitivními schopnostmi skutečně něco děje. Je tedy tentokrát něco jinak?
Výbuch v testech
Nikdo vážně netvrdí, že by lidstvo přicházelo o „šedou kůru mozkovou“ — ale co když ji nedokážeme už tak dobře zapojit? Napříč řadou různých testů se totiž zdá, že průměrná schopnost lidí uvažovat a řešit nové problémy dosáhla vrcholu někdy na začátku minulého desetiletí. Od té doby klesá.
Když byly zveřejněny zatím poslední výsledky PISA (Programme for International Student Assessment) — mezinárodního srovnávacího testu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který měří výkony 15letých ve čtení, matematice a přírodních vědách —, pozornost se pochopitelně soustředila na dopady pandemie covidu-19 na vzdělávání.
To je rozhodně důležité téma, zároveň však pozornost odvádí od jiného problému: skóre ve všech třech oblastech totiž dosahovalo vrcholu kolem roku 2012. V mnoha případech výsledky mezi lety 2012 a 2018 klesly více než během let ovlivněných pandemií.
Úpadek se navíc netýká pouze teenagerů. Podobný vývoj vykazují i dospělí. Ukázala to loňská aktualizace PIAAC (Programme for the International Assessment of Adult Competencies — program pro mezinárodní hodnocení kompetencí dospělých), dalšího stěžejního hodnocení OECD, které sleduje trendy v dovednostech dospělé populace. Výsledky PIAAC ukázaly pokles gramotnosti v mnoha zemích a znepokojivý trend napříč věkovými skupinami. Dokonce ani růst počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí tento trend nezastavil. V mnoha zemích měřené schopnosti absolventů vysokých škol stagnovaly nebo klesaly. Obzvláště patrný byl pokles gramotnosti a matematických dovedností u nejméně vzdělaných skupin, což může vést k prohlubování nerovností ve společnosti.
Vedle těchto objektivních měření existují i subjektivní data. Americká studie Monitoring the Future se od 80. let každoročně ptá 18letých studentů, zda mají potíže s přemýšlením, soustředěním nebo učením se novým věcem. Podíl studentů posledních ročníků středních škol, kteří takové potíže hlásí, byl stabilní po celá 90. léta a první desetiletí 21. století, ale v polovině minulého desetiletí začal poměrně rychle stoupat: ze zhruba 15 % na přibližně 25 %.
Tento bod zlomu je pozoruhodný nejen proto, že se podobá vývoji výsledků v testech inteligence a uvažování, ale také proto, že se časově shoduje s dalším zásadním vývojem: změnou ve „vstřebávání“ onlinového obsahu.
Nekonečný proud a roztěkaná mysl
Část toho, co sledujeme, pravděpodobně souvisí s probíhajícím přechodem od textu k vizuálním médiím — posunem k „post-gramotné“ společnosti trávící čas posedle u obrazovek. Úpadek čtení je v některých zemích dramatický — například ve Spojených státech v roce 2022 podíl Američanů, kteří za poslední rok přečetli alespoň jednu knihu, klesl pod polovinu.
V ČR je situace podle dostupných údajů zatím stabilnější. Podle Českého statistického úřadu z roku 2022 přečte alespoň jednu knihu ročně 64 % obyvatel ve věku 16 a více let, což nás v mezinárodním srovnání řadí poměrně vysoko. Nicméně také u nás jsou tlak vizuálních médií a změna čtenářských návyků patrné.
Zvláště zarážející však je, že tento trend sledujeme souběžně s klesajícím výkonem v aplikaci matematických dovedností a dalších forem řešení problémů ve většině zemí. Jedna obzvláště výmluvná statistika ukazuje, že podíl dospělých, kteří nedokážou „použít matematické uvažování při posuzování platnosti tvrzení“, vzrostl v průměru na 25 % ve vyspělých zemích, a dokonce na 35 % v USA (dostupné v PDF na stránkách OECD).
Co když tedy nejde o pokles počtu čtenářů, ale narušení schopnosti soustředění a uvažování?
Většina diskusí o společenských dopadech digitálních médií se zaměřuje na vzestup chytrých telefonů a sociálních sítí. Změna ve schopnosti soustředěného myšlení se však časově shoduje s něčím zásadnějším: s posunem v našem vztahu k informacím.
Přešli jsme od konečných webových stránek k nekonečným, neustále obnovovaným proudům obsahu (feeds) a jsme vystaveni setrvalé záplavě notifikací. Už netrávíme tolik času aktivním procházením webu a interakcí s lidmi, které známe, místo toho je nám příval obsahu předkládán. To představuje posun od cíleného chování k pasivní konzumaci a neustálému přepínání mezi různými kontexty a úkoly.
Mozková mlha multitaskingu
Právě ono neustálé přepínání mezi kontexty a úkoly, označované jako „mediální multitasking“, si zaslouží bližší pohled. Dělat více věcí najednou se může zdát efektivní, výzkumy však ukazují opak. Mentální návyky spojené s multitaskingem — rozdělování pozornosti, neustálé přepínání a udržování více myšlenkových pochodů současně — narušují soustředění a pracovní paměť.
Důsledky se projevují zejména v akademických výsledcích. Studie opakovaně spojují častý mediální multitasking s horším průměrem známek, slabšími výsledky u testů, horším zapamatováním si informací i nižším porozuměním čtenému textu. Negativně ovlivňuje také schopnost dělat si kvalitní poznámky a celkovou efektivitu učení. Tyto efekty se projevují jak během výuky, tak při domácím studiu.
Paradoxní přitom je, že lidé svou schopnost pracovat na několika věcech najednou takřka bez výjimek přeceňují. V řadě průzkumů si většinou trváme na tom, že multitasking nám pomáhá být produktivnějšími, i když data ukazují pravý opak.
Lidé nepřesně odhadují, jak moc „přepínání pozornosti“ ovlivní jejich výkon, a nedokážou efektivně regulovat své chování tak, aby minimalizovali negativní dopady. Klíčovou dovedností se tak stává seberegulace — schopnost vědomě řídit svou pozornost a odolávat digitálním svodům.
Obrázek není černobílý. Nejde jen o to, jestli technologie používáme, ale především jak. Výzkumy naznačují, že aktivní, cílené používání digitálních technologií může být neškodné, nebo dokonce prospěšné. Problémem se zdá být spíše pasivní konzumace a neustálé vyrušování.
Zajímavý vhled nabízí například výzkum sledující vliv času stráveného u obrazovek na jazykové schopnosti malých dětí, konkrétně na jejich fonologickou paměť (schopnost pracovat se zvuky řeči). Studie zjistila, že čas strávený pasivním sledováním televize s touto schopností souvisel negativně. Naopak interaktivní čas strávený s chytrými zařízeními, jako jsou tablety, v této konkrétní studii nevykazoval statisticky významný negativní dopad.
Autoři studie sami upozorňují na nutnost opatrné interpretace — jde o korelaci, nikoli nutně příčinu a následek, a roli hraje mnoho dalších faktorů, například vzdělání rodičů a kvalita interakce v rodině. Přesto to naznačuje důležitý princip: aktivní zapojení a interakce s technologií může mít jiné důsledky než pasivní přijímání obsahu.
Co s tím?
Jak jsme již uvedli, naše mozky se prakticky nemění — na něco takového evoluce potřebuje mnohem více času. Mění se však prostředí, ve kterém žijeme, a zdá se, že toto nové, digitálně přesycené prostředí ztěžuje efektivní využití našeho potenciálu. Pozorované poklesy ve schopnosti soustředění, řešení problémů a kritického myšlení si ovšem zaslouží naši pozornost.
Klíčové bude, jak se s novými technologiemi naučíme pracovat. Na společenské úrovni to znamená podporovat celoživotní vzdělávání a zaměřit se na posilování základních dovedností — čtenářské a matematické gramotnosti, ale i schopnosti kriticky myslet.
Na individuální úrovni leží odpovědnost na každém z nás, jak budeme rozvíjet svou digitální gramotnost. V nové době asi bude nezbytné naučit se vědomě pracovat s pozorností. Tedy nenechat se pohltit nekonečným proudem notifikací a obsahu, a nacházet rovnováhu mezi onlinovým světem a tím skutečným.