Zapomeňte na svůj názor na globální oteplování a roli člověka v tomto procesu, a zkuste si v duchu odpovědět na otázku, která vás s velikou pravděpodobností patrně nenapadla: kolik by mohlo stát odstranění jedné tuny oxidu uhličitého ze vzduchu?
Autor těchto řádků netuší, s jakou odpovědí jste přišli, ale troufne si odhadnout, že minimálně donedávna byste se s ní ani mezi odborníky v podstatě neztratili. Důvod je prostý; vždy šlo o otázku jen čistě akademickou, na kterou se nikdo nepokoušel vážně najít odpověď. Kolektivní analýza týmu znalců z různých institucí v roce 2011 uváděla možný rozptyl cen v rozmezí mezi 50 a 1 000 dolary za tunu CO2. 
Od letošního léta by debata mohla být ovšem konkrétnější. Tým kanadské společnosti Carbon Engineering zveřejnil v časopise Joule práci o výsledcích provozu jejího ve světovém měřítku prakticky ojedinělého provozu v Britské Kolumbii. (V provozu jsou kromě ní ještě všeho všudy dva pilotní projekty ve Švýcarsku a na Islandu, které oba provozuje společnosti Climateworks.)
Práce je jedním z mála fakticky založených pohledů na technologii, od které si někteří neslibují nic a jiní všechno. Přitom, jak je známo, na papíře jsou všechny projekty postavené z běžně dostupných dílů, přesně na čas a podle rozpočtu, zatímco ve skutečnosti… Ve skutečnosti bývá všechno jinak. Carbon Engineering se v textu snaží jednoznačně ukázat, že její projekt je více než jen teoretický. Přesně popisuje nejen jednotlivé kroky procesu, tak i konkrétní dodavatele jednotlivých klíčových komponentů.
Ale přejděme k faktům: cenu za odstranění tuny CO2 tým Carbon Engineering odhaduje na zhruba 100 až 230 dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci odhadují, že za ceny kolem 250 dolarů by nebyl problém provoz spustit už dnes. Cena pod 100 dolarů by mohla být dosažitelná v poměrně blízké budoucnosti a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu.
K ČEMU TO?
Podobná separace oxidu uhličitého z atmosféry není (a s výjimkou špatných sci-fi ani nikdy nebude) způsob, jak výrazně snižovat množství tohoto skleníkového plynu v atmosféře. Ani seriózní zastánci této neosvědčené technologie například právě z firmy Carbon Engineering nic takového netvrdí. Možné využití a trh vidí zcela jinde: v „recyklaci“ uhlíku, který využívají naše spalovací motory. Carbon Engineering se domnívá, že by mohla najít místo jako dodavatel paliv pro letadla, lodě či auta s klasickým pohonem s velmi nízkou uhlíkovou stopou.
Nejde samozřejmě o nijak nový koncept, syntéza umělých paliv není nic nového, v praxi se ovšem používala pouze v některých velmi specifických příkladech, kdy klasická paliva byla z nějakého důvodu nedostupná či extrémně drahá. V současných podmínkách by bylo také zapotřebí poměrně výrazného zásahu státu do fungování energetického trhu. To už se na některých místech stalo, a pokud skutečně odhady o výrazných úsporách z rozsahu a technologického vývoje budou odpovídat realitě, už dnes by se možná mohly najít trhy a není nepředstavitelné, že by se „palivo ze vzduchu“ skutečně mohlo vyplatit.
Carbon Engineering sází především na Kalifornii, kde je v platnosti takzvaný nízkouhlíkový palivový standard, který si žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv. Ceny za tunu uhlíku se pohybují kolem 150 dolarů. Pokud by tedy skutečně společnost dokázala získávat uhlík ze vzduchu za ceny pod 100 dolarů za tunu, nabízí se tu možnost rentabilního provozu.
Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, to ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu. Společnost tedy doslova musí doufat, že jí pomůže další snižování cen elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ta by podle jejích odhadů mohla srazit zhruba někdy kolem roku 2025 ceny vodíku získávaného elektrolýzou na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu. Pokud se ještě podaří vyřešit další malé potíže (například celý proces zachycování CO2 syntézy paliva elektrifikovat a zbavit se využití zemního plynu), v prostředí s uhlíkovými daněmi typu kalifornského palivového standardu může „benzín ze vzduchu a vody“ být reálnou variantou běžných fosilních paliv či řady už snad konečně pro všechny dosud problematických biopaliv I. generace (a také stále odkládaných biopaliv II. generace, tedy z procesů, které dokážou zpracovat celulózu).
Dnes nikdo nemůže zodpovědně říci, že by celý proces mohl být do té míry škálovatelný, aby pomohl nějak výrazně změnit obsah CO2 v atmosféře. To je za současné situace čistá utopie. Při zatím neprokázané ceně zachycení jedné tuny CO2 kolem stovky dolarů by náhrada všech fosilních paliv touto technologií stála podle odhadů analytiků někde mezi 3 až 5 % světového HDP. A to je samozřejmě jen velmi přibližný odhad.
Pokud se ovšem podaří alespoň na jednom místě syntézu paliva s využitím atmosférického CO2 skutečně rozjet, zajímavým důsledkem by mohlo být další malé zvýšení tlaku na ceny fosilních paliv. Koneckonců k vodě a vzduchu má přístup prakticky každý stát. To je zatím ovšem jen velká spekulace, dosud podle nás není ani jisté, jestli za pár let Carbon Engineering a případně i další věrozvěsti nového „nízkouhlíkového benzínu“ vůbec budou existovat.
Větší neúspěšný bratrZachycování oxidu uhličitého přímo z atmosféry je zatím zcela okrajovou technologií, jíž se zabývá pouze doslova pár firem na světě. Mnohem větší pozornost se dlouhodobě věnuje technologii zachycování CO2 přímo v energetických a dalších provozech. To ovšem neznamená, že by měl obor za sebou více úspěchů. Jak se chytá CO2 |