Organizace Spojených národů (OSN) vydala další průběžnou zprávu o výsledku cílů tzv. udržitelného rozvoje. Představuje to zajímavý průřez globální energetikou i vývojem posledních let.
Zpráva mimo jiné ilustruje, že pokrok posledních několika desetiletí v řadě ohledů pokračuje. Od roku 2010 se i přes nárůst počtu obyvatel světa o zhruba 800 milionů snížil počet těch, kdo nemají vůbec přístup k elektřině. Před devíti lety jich bylo podle odhadů OSN zhruba 1,2 miliardy, dnes je to zhruba 840 milionů. Vytčený cíl pro rok 2030 se tímto tempem asi splnit nepodaří, ale pokrok je tu znatelný.
Zároveň je ale nutné si uvědomit, co přesně tato statistika znamená: ano, přístup k elektřině má 89 % obyvatel světa, ale zdaleka to není na úrovni, na kterou jsme my zvyklí. Velká část uživatelů má elektřinu po omezenou dobu, za příliš vysoké ceny atp. Přibližně 78 % lidí bez přístupu k elektřině žilo ve 20 zemích, mezi které patří kupříkladu Indie, Pákistán, Angola, Bangladéš a Malawi.
Dokládá to ostatně i další sledovaná kategorie, tzv. čistého vaření. Podle ní přibližně 2,9 miliardy lidí stále vaří pálením biomasy, jako je dřevo a dřevěné uhlí – kdyby pro ně bylo možné/ /výhodné využívat elektřinu, nepochybně by to dělali. (Mimochodem, podle stejné statistiky pro ČR je u nás stále zhruba 300 tisíc lidí, kteří využívají tuhá paliva i pro vaření. Pokud to tak opravdu je, je to hluboce zapomenutá skupina.)
Řada uživatelů v rozvojových zemích tedy využívá elektřinu primárně pro dobíjení mobilních telefonů, které představují neocenitelný nástroj, neznamená to, že by byli „elektrifikovaní“ tak jako obyvatelé vyspělého světa. Což mimo jiné znamená, že tyto nově z chudoby se pomalu vymaňující masy představují spíše zákazníky pro IT společnosti typu Google, Facebook, mnohem méně pro výrobce spotřebního zboží. Je to do značné míry nová ekonomická kategorie.
Abychom se vrátili k energetice: v počtu lidí využívajících k vaření pevných paliv také mezi lety 2010 a 2017 došlo k velmi malému poklesu, jen zhruba o 60 milionů. Změny v tomto ohledu jsou tedy pomalé a obtížné; rozhodně nedojde k naplnění cíle, který optimisticky předpokládal téměř úplně ukončení využívání tradičních paliv k roku 2030.
Je to jen doklad toho, že změny vyžadující výrazně fyzickou změnu stávající infrastruktury, či její výrazné rozšíření, trvají velmi pomalu. Přesně to samé ilustruje i vývoj v oblasti využití obnovitelných zdrojů v celkové statistice spotřeby energie. V roce 2010 se na celkové spotřebě energie (ne jen elektřiny) podílely OZE 16,6 %, v roce 2017 to bylo podle OSN zhruba 17,5 %. Zhruba 55 % nárůstu připadlo na „moderní“ obnovitelné zdroje (které tak úplně moderní nejsou, ale nechejme to být).
Nejen pro autory cílů by mohlo být potěšující alespoň to, že se daří poměrně rychle snižovat závislost mezi hospodářským výkonem (HDP) a spotřebovanou energií; jinak řečeno, že celosvětová ekonomika se stává poněkud méně energeticky náročnou. V posledních několika letech to bylo o více než 2,5 % ročně. V roce 1990 tak na dolar HDP bylo zapotřebí zhruba vynaložit 7,5 MJ, v roce 2017 zhruba 5,1 MJ.