V září letošního roku začne zkušební provoz 26 km dlouhého horkovodu z Temelína do Českých Budějovic. Ve zkušebním provozu bude stavba, která se plánovala už před více než 30 lety, jeden rok.
Temelínské teplo by mělo pokrýt 30 % výroby tepla pro České Budějovice, zbytek zajistí městská teplárna z vlastních zdrojů. Temelín městu ročně dodá 750 TJ tepla, hlavně pro sídliště Vltava, Šumava, Máj a Pražské předměstí.
Temelín propojují s Budějovicemi dvě 26 km dlouhá potrubí o vnějším průměru 80 cm. Obě jsou minimálně 1,3 m pod zemí. Celková výše investice stála zhruba 1,7 miliardy Kč.
Díky temelínskému teplu bude moci Teplárna České Budějovice snížit spotřebu uhlí až o 80 tisíc t ročně. Nejen z hlediska emisí, ale také vzhledem k nepříliš jasným vyhlídkám v zásobování uhlím na českém trhu jde rozhodně o racionální krok — ovšem velmi dlouho odkládaný.
Do Českých Budějovic bude v zimě proudit voda o teplotě 140 °C, po zbytek roku o 90 °C. K jejímu ohřevu bude využívána část páry určené pro turbínu. Teplovod tedy nevyužívá odpadního tepla z elektrárny, protože v tomto okruhu jsou pro daný účel příliš nízké teploty. Voda proudící do chladírenských věží má teploty pouze kolem 30 °C.
Plán propojit elektrárnu s krajským městem se poprvé objevil v polovině 80. let 20. století. Projektanti s ním počítali už v době, kdy se elektrárna začínala v roce 1987 stavět. V rámci projektu se ovšem uvažovalo o vývodu zmiňovaného odpadního tepla z Temelína, které se však pro teplovod nehodí. Mělo tedy být využíváno jen v bezprostředním okolí elektrárny, například na vytápění velkoprostorových skleníků. Plán ovšem ztroskotal na nezájmu místního zemědělského družstva.
Temelínské teplo ovšem již přes 20 let proudí do blízkého Týna nad Vltavou. „Díky tomu tam mohli zrušit 22 středně velkých uhelných výtopen a tři velké kotelny. Město tak patří mezi oblasti s nejčistším vzduchem v jižních Čechách,“ uvedl pro novináře mluvčí temelínské elektrárny Marek Sviták. Roční dodávky z Temelína pro Týn se pohybují kolem 200 TJ. Větší část potenciálu jaderné elektrárny pro výrobu tepla tedy zůstává nevyužita.
Horkovod do Českých Budějovic nebyl součástí původní stavby elektrárny, a tak se jeho realizace nakonec na dlouhá desetiletí odložila. Smlouvu o dodávkách podepsalo město se společností ČEZ teprve v prosinci 2018. Teplo by měl Temelín Budějovicím dodávat nejméně 20 let. Podle původní dohody ovšem mělo potrubí začít teplo do Českých Budějovic dodávat už na přelomu let 2020 a 2021. Od konce roku 2019 ovšem práce na stavbě ustaly, protože společnost Tenza, která od března 2019 horkovod stavěla, skončila v úpadku. V době přerušení výstavby zbývalo ještě dokončit 11 z celkových 26 km potrubí. Náhradu za ně vybral ČEZ na konci roku 2021 a jsou jimi společnosti Elte a Energie — stavební a báňská.
O možné stavbě horkovodu se svého času diskutovalo i v případě druhé české jaderné elektrárny, tedy elektrárny Dukovany. Ve hře byla stavba potrubí z Dukovan do Brna. Mělo by však mít zhruba 42 km a muselo by vést poměrně složitým terénem se značnými výškovými rozdíly. Jednalo se tedy o náročnější stavbu s uvažovanou cenou v řádech miliard korun v cenách z 90. let. Projekt tedy zůstal pouze ve stadiu úvah.
Velký potenciál
Využití tepla z jaderných zdrojů není zajímavé jen v českém kontextu. Nejen u nás totiž dochází k omezení výroby z fosilních zdrojů a hledají se vhodné zdroje „čistého“ tepla.
Jaderná energie hraje zásadní roli při snižování emisí skleníkových plynů (GHG). Ve vyspělých ekonomikách zajišťuje jaderná energie přibližně 40 % nízkouhlíkové elektřiny. Od roku 1971 do roku 2018 se díky ní podařilo zabránit vzniku 63 Gt emisí CO2. Většina rozšíření jaderné energie ve scénářích zaměřených na dekarbonizaci zahrnuje vodou chlazené reaktory o výkonu gigawattů (generace III—III+). Z jaderného tepla a elektřiny mohou těžit i neenergetické aplikace, jako je dálkové vytápění, výroba vodíku a odsolování. Posouzení ekonomické výhodnosti neelektrických jaderných aplikací zůstává náročné.
Na konci roku 2020 bylo pro neelektrické aplikace využíváno 70 provozovaných jaderných reaktorů. Pro kogeneraci se však využíval pouze malý zlomek tepelné energie z jádra, většinou pro nízkoteplotní aplikace. Pokročilé jaderné reaktory ve vývoji ale budou pro průmyslové procesy vhodnější. Některé segmenty trhu vykazují krátkodobou konkurenceschopnost pro jadernou kogeneraci.
Prvním příkladem diverzifikace jaderné energie je dálkové vytápění, které dodává horkou vodu nebo páru do městských obytných nebo komerčních budov prostřednictvím sítě rozvodů tepla. Případové studie se týkaly stávajících systémů i navrhovaných projektů. Ve Švýcarsku dodává jaderná elektrárna Beznau již více než tři desetiletí tepelnou energii 20 tisícům obyvatel. Veřejnost systém vnímá pozitivně, snad proto, že funguje již od 80. let 20. století.
Teplo je dodáváno za ceny, které mohou konkurovat řešením založeným na fosilních palivech, a to i když jsou ceny fosilních paliv nízké (a to v Evropě v dohledné době nejspíše nebudou). Ekonomické posouzení ukazuje, že prodej tepla z jaderné elektrárny může být pro provozovatele výhodným doplňkem k prodeji elektřiny, a to zejména v případě, že má možnost flexibilně reagovat na cenové výkyvy na trhu. To není rozhodně zaručeno. Prodej velmi často probíhá za dlouhodobě stanovené ceny, které zase mají jiné výhody pro obě strany.
Další příklady ve větším i menším měřítku lze najít v Maďarsku, Finsku, Francii a Slovinsku. Ve většině případů pochází pára pro dálkové vytápění z vysokotlakého okruhu turbíny. Snížení elektrického výkonu je kompenzováno lepším využitím tepla z elektrárny, takže ve výsledku může dojít ke zvýšení celkové energetické účinnosti jaderné elektrárny.
Přestože příklady ilustrují potenciál jaderného dálkového vytápění nahradit konvenční zdroje, určité problémy existují. Zbývající doba provozu stávajících jaderných elektráren, včetně plánovaného rozšíření, ovlivňuje dlouhodobou životaschopnost nových připojení k dálkovému vytápění. Ekonomická konkurenceschopnost závisí na vzdálenosti odběratelů tepla, potřebách modernizace tepelné sítě a na modernizaci nebo výstavbě nových jaderných elektráren. Významné investice do modernizace elektráren a distribučních sítí a dlouhodobého provozu vyžadují příznivé financování a politickou podporu, aby se tento nízkouhlíkový zdroj tepla prosadil v technicky proveditelných lokalitách. I když příklady ukazují, že jaderné vytápění na dálku má potenciál nahradit tradiční způsoby vytápění, setkáváme se s určitými problémy. Jedním z nich je právě doba, po kterou budou existující jaderné elektrárny v provozu, včetně plánovaných rozšíření.
Ekonomická konkurenceschopnost celého tohoto systému závisí nejen na zmíněných faktorech, ale také na tom, jak nákladné jsou modernizace existujících jaderných elektráren a stavba nových. Abychom tento nízkouhlíkový zdroj tepla mohli prosadit tam, kde je to technicky možné, budou podle analytiků potřeba značné investice do modernizace elektráren a distribučních sítí a také dlouhodobá finanční a politická podpora. Ta nemusí mít podobu přímých dotací, ale minimálně nastavení prostředí, ve kterém podobné centrální zdroje s dlouhodobější návratností nebudou znevýhodněny.